Co Erasmus dal… A vzal

Studijní program Erasmus loni oslavil 30. výročí. Za tu dobu jím prošlo devět milionů lidí a mnohým z nich změnil život. Důkazem je Francouzka Anne Bartoli, která si Prahu zamilovala natolik, že by v ní ráda zůstala i po studiu.

Anne téměř dokonale naplňuje parametry typického studenta Erasmu. Nepočítáme-li Španěly, z žádné jiné země nevyjíždí za hranice domovské země početnější národ. Zhruba 61 procent „erasmáků“ tvoří děvčata. Průměrný věk studentů je 23 let, Anne je jen o rok mladší. Nejzásadněji se liší ve dvou aspektech – studuje magisterský obor (dvě třetiny studentů bakalářský) a v Praze je na dva semestry místo obvyklého jednoho.

Setkáváme se nad šálkem lahodné kávy. Když se jí zmíním o tématech, která s ní chci probírat, rozzáří se jí oči. A i hned začne mluvit o Praze. „Miluju ji. Ať už upřete svůj pohled kamkoli, kocháte se krásou starých budov, architektury, Hradu a Vltavy,“ rozplývá se Anne, která předtím žila v Toulouse.

„Toulouse nenabízí tolik možností jako Praha, která je mnohem barevnější. V Toulouse je všechno postaveno z červených cihel, což vás za chvíli možná začne nudit,“ podotýká s úsměvem Anne. Mezi nejoblíbenější místa v Praze řadí Letnou a Petřín, jelikož ji tamní rozhledna pokaždé připomene Francii.

Do české metropole se přestěhovala na konci srpna. Na Filozofické fakultě studuje obor Archeologie. „Už odmala jsem se zajímala o staré věci, byl to můj dětský sen studovat archeologii. Archeologické výzkumy toho daly světu strašně moc. V rodině se navíc hodně zajímáme o historii, můj děda chtěl provádět výzkumy. Vždycky mě zajímal starověký Egypt, paleontologie. Navíc jsem jako dítě milovala Jurský park,“ prozrazuje drobná tmavovláska.

Jiná možnost než Praha neexistovala

Pobytem v srdci Evropy si splnila velké přání. „Moje česká kamarádka Helena, se kterou jsem se poznala v Toulouse, mi pověděla o Praze a životě v České republice. To ve mně probudilo zájem o Prahu, chtěla jsem ji poznat na vlastní oči. Byla to ona nebo nic. Nikam jinam jsem nechtěla,“ měla jasno Anne, které rodina a kamarádi nejčastěji říkají „Nanou“.

Po příjezdu se těšila, až poprvé ochutná českou kuchyni. I přes skutečnost, že nejde o lehká jídla, si na ni rychle zvykla. „Nejradši mám smažený sýr, bramborový salát a svíčkovou. Ráda chodím do Karolíny, což je typická česká restaurace. Z kaváren mám nejraději Café Louvre, protože tam mají skvělou alžírskou kávu a stylem mi připomíná éru Belle Epoque,“ říká Anne.

Boj s češtinou

Studenti vyjíždějící na Erasmus do Prahy bývají ubytováni na kolejích Hvězda, Větrník a Hostivař. Anne přidělili posledně jmenovanou. Vzhledem k pověsti prvních dvou je za to nesmírně ráda. „Hostivař je skvělý na procházky a běh. Navíc je velmi dobře propojený s dopravou. Na koleji jsem potkala spoustu studentů z jiných zemí, hlavně ze severní Evropy. Akorát lidé v recepci neumí moc anglicky, takže občas narazíte na potíže. Na druhou stranu vás to donutí naučit se česká slovíčka,“ vyjmenovává pozitiva Anne.

Zájem o český jazyk je jednou z mnoha věcí, která ji odlišuje od běžného „erasmáka“. Obvykle stěží narazíte na studenta, který by o studium češtiny projevil zájem. Anne je však jiný případ. „Když jsem přijela, chtěla jsem se ji naučit. Po příjezdu jsem absolvovala intenzivní kurz, a pak jsem si vzala češtinu i ve škole. Jde to docela dobře, ačkoliv je to úplně jiný jazyk než má mateřština,“ směje se „Nanou“. Za nejtěžší považuje výslovnost a pády, které se ve francouzštině nepoužívají.

Jedním z největších stereotypů o Erasmu je rčení, že se jedná o nekonečný mejdan. Anne si ale na ponocování nikterak nepotrpí. „Noční život jsem poznala ze začátku, šla jsem třeba do Roxy. Ráda tancuju a bavím se, ale jinak se večírkům spíše vyhýbám.“

Náplň volného času? Práce!

Čím ale tato mladá Francouzka nejvíce překvapí je fakt, že si v Praze našla práci, jev na studijním pobytu výjimečný. Erasmus je o hromadě volného času a Anne se ho rozhodla trávit pracovně. Pro společnost ExxonMobil sídlící na Floře ověřuje správnost faktur. Anne měla štěstí, protože tato nadnárodní korporace zrovna sháněla někoho do francouzské divize. „Vybrali si mě, protože mluvím francouzsky, a také viděli, že studuju na Erasmu, takže jim bylo jasné, že se umím přizpůsobit novým věcem a dokážu vyjít z komfortní zóny. Myslím si, že mi Erasmus pomohl tuhle práci najít, protože v Toulouse bych podobnou pozici nenašla,“ je přesvědčená Anne.

Kromě toho si našla i neplacenou praxi v Klementinu, pro nějž převádí latinskou knihu do digitální podoby přes speciální počítačový program. Volný čas dále výrazně věnuje poslechu hudby. Mezi své oblíbence řadí Bon Jovi, Guns N‘ Roses a Rollings Stones, jejichž koncert 4. července na letišti v Letňanech si nenechá ujít. Z francouzské hudby má ráda Cecile Corbel. Navíc si díky Praze zamilovala jednu z největších českých vášní – lední hokej. Dokládá to její sparťanský kulich, bez něhož v třeskutých mrazech nedá ránu. V průběhu sezony už několikrát zašla na hokej do O2 areny, byť výkony Sparty mnoho radosti nepřinášejí.

Budoucnost v Praze

Anne načala v Praze už druhý semestr. A na základě zkušenosti ze zimní části moc dobře ví, jak Erasmus utíká. Matku měst však opustit nehodlá. Ba naopak. Jejím cílem je vystudovat na Karlově univerzitě magisterský obor Anglofonních studií a kultury. A ví přesně, čím by se chtěla živit. „Ráda bych pracovala jako překladatelka. Na střední škole jsem studovala latinu a řečtinu. Líbila by se mi ale i práce v Klementinu, kde bych byla obklopená knihami,“ zasní se.

Sama říká, že ji Erasmus hodně změnil život. „Umožní vám poznat lidi, které byste nikdy nepotkali, pokud byste zůstali doma. Sbližuje vás s ostatními. Ocitnete se v novém prostředí a poznáváte nové věci,“ vyjmenovává největší pozitiva Erasmu.

Jednu věc ji ale Erasmus vzal, a tou je bezprostřední kontakt s její rodinou. Anne má o tři minuty starší dvojče Laurine a o pět let mladší sestru Sophie. „Má rodina je hrdá na to, že tady studuju. Souhlasí s tím, že chci v Praze zůstat, ale samozřejmě je mi občas smutno, protože se nevidíme tak často jako dříve,“ uzavírá „Nanou“.

Text vznikl v rámci předmětu Tvůrčí dilny – tisk II pod vedením Mgr. BcA. Judity Matyášové.

Foto: Jan Kadeřábek, archiv Anne Bartoli