Je Zachova cesta za hokejovou hvězdou tou pravou?

Věří-li někdo svému snu, jde zarputile za ním. A pokud se mu to nepovede, pokusí se mu alespoň co nejvíce přiblížit. V tomto případě je řeč o otci, který nechal své profese a bezmezně zaměřil veškerou svou pozornost a volný čas na výchovu potenciálního budoucího hokejisty. Tím je Pavel Zacha starší, jenž svého potomka už před jeho narozením odvážně označil za budoucího šampiona. Klasická otcovská pýcha, řeknete si. Jenže Zacha senior si prohlášením vytyčil reálnou laťku.

„Změnil jsem chod celé rodiny. Všechno v ní je bezpodmínečně podřízeno sportu,“ píše otec a trenér v jedné osobě na svém blogu. „Rodiče, nebo alespoň jeden z nich, musejí zanechat všech svých zálib, sportů, přátel a vše věnovat jenom dítěti. Jedná se o těžko představitelnou lidskou oběť, kterou snad člověk může věnovat jenom svému dítěti a která se asi nedá už nikdy v budoucnu ničím nahradit. Snad jenom tím, pokud to dítě může žít úspěšný a spokojený život a pokud ta práce přinese pro to dítě nějaký efekt.“

Hodně lidí si hned poklepe na čelo, že dovolit si podobný luxus může snad jen multimilionář. Nebo rodiče hokejisty, který hraje nahý, bez výstroje. Ta totiž spolkne největší porci finančních prostředků. Obzvlášť pak u dospívajících hokejistů, kteří ze svého vybavení vyrůstají takovou rychlostí, že se jejich rodičům kromě čela promění i peněženka v jednu velkou vrásku.

Zacha si však nehodlal nechat vzít své poslání a dokázal sehnat potřebné obnosy vcelku vynalézavým způsobem. „Jednoduše nás sponzorovali podnikatelé. Vysvětloval jsem to i ostatním rodičům, řešícím finanční náročnost hokejové dráhy jejich potomka. Nevěřili, jak jednoduché je podobné peněžní injekce získat,“ popisuje oddaný otec.

A proč vlastně to všechno? Mrzká úroveň místní práce s mládeží. Ačkoli mnoha lidem přijde Zachův extrémní přístup příliš drastický, na jeho důvodu se většina rodičů i hokejové veřejnosti shodnou. „Je to obšírné téma. V každém případě je za současných podmínek pro rozvoj mladých hokejistů lepší volit odchod,“ souhlasí Petr Novotný, šéfredaktor časopisu ProHockey a zároveň dlouholetý trenér mládeže.

„Pouze v případě, že by se všem nejtalentovanějším mladíkům dostávalo stejného prostoru pro rozvoj, jako měl například Tomáš Hertl pod přímým dohledem Vladimíra Růžičky ve Slavii, bych jim doporučil zůstat. Ale Amerika není jedinou alternativou. Lepší podmínky v současnosti najdou i ve Skandinávii nebo ve Švýcarsku. Jsou jisté náznaky zlepšování, ale jsem přesvědčený, že mládežnický hokej u nás zaostává a ke změnám dochází příliš pomalu a spíš v rámci některých klubů než systémově,“ dodává Novotný.

V případě Zachy mnoha kritikům přísných metod sklaplo, když se jeho potomek v červnu roku 2015 prošel jako celkově sedmý v pořadí po pódiu na draftu NHL. O jeho talent projevili zájem New Jersey Devils. Tým, jehož dlouholetou ikonou byl jiný český hokejista, veterán Patrik Eliáš. „Každý splněný cíl vás naplní. Zažívám úžasné chvíle, které jsou jenom jednou v životě. Líp jsem se dosud necítil,“ zářil štěstím junior v rozhovoru pro MF Dnes.

Skvělá motivace pro ostatní hráče a rodiče, že? Jenže realita není zas tak růžová, jak se může zprvu zdát… Takových, jako jsou Zacha nebo Alexandr Ovečkin s Jevgenijem Malkinem, tedy evropských superstar, jež prošly americkými juniorkami, je pouze pár procent z původních „dobyvatelů“. Síto amerických lig je zkrátka nemilosrdné a z těžké konkurence pak do nejzářivějších reflektorů vyvstanou opravdu jen ti vyvolení. O Zachově budoucím úspěchu zřejmě nemusíme mít pochyb. Pro popularitu úspěšných příběhů se však často zapomíná na ty mnohé, jejichž cesta neskončila na obrazovkách severoamerických celostátních televizí.

Jak ukazuje studie Szymona Szemberga, mluvčího mezinárodní hokejové federace IIHF, zabývající se právě Evropany v zámořských juniorkách, z CHL (svaz několika juniorských soutěží) putovalo v roce 2006 do NHL 9,8 % mladíků. Zbylá část se buď prokousávala farmářskou AHL nebo zvolila návrat do evropské domoviny. Proti ukvapeným odchodům za americkým snem hovoří i údaj, dle kterého většina Evropanů, kteří hráli v NHL a patřili k stěžejním oporám svých týmů, odehrála v průměru čtyři sezony v elitní soutěži Starého kontinentu, než je do svých řad přetáhl celek z NHL.

A s jakými závěry zmíněný výzkum přichází? Nejvýraznější je myšlenka, že kvalitní hráči nepotřebují „přivyknout“ severoamerickému stylu hokeje, jak je často omíláno v kuloárech a tuto frázi zároveň využívají skauti právě k nalákání mladých hokejistů. „Pokud má hráč dostatečně kvality ke hře v NHL, pro jeho přivyknutí hokeji na menším ledě je dostačující předsezónní kemp, případně několik úvodních zápasů sezony,“ tvrdí ve své studii Szemberg.

Zároveň přišel na fakt, že více než 60 % Evropanů v NHL spadá do nižších výkonnostních kategorií – zkrátka že nejsou hlavními oporami svých týmů a připadá jim nižší úloha v sestavě. „Je to zejména proto, že NHL nabízí smlouvy příliš mnoha evropským hokejistům. A většinou tehdy, když ještě nejsou na hru v lize plně připraveni.“

Szemberg také těží z osobních zkušeností hráčského agenta Dona Baizleyho, jenž v době výzkumu zastupoval již čtyřiatřicátým rokem evropské hráče. „Je jednoznačně prokazatelné, že větší úspěšnost v NHL mají ti hráči, kteří odkládali přesun za oceán do té doby, než byli na ligu skutečně připravení,“ tvrdí Baizley. „Mnohem důležitější by pro týmy měly být otázky, zda hokejista odehrál alespoň jednu sezonu v elitní evropské soutěži. Neopomenutelný je také jeho případný přínos pro národní tým.

Přílišnou naivitu a přebujelá očekávání hráčů, kteří odcházejí za oceán ještě v takřka dětském věku, potvrdil Právu v článku publikovaném 5.10.2014 i šéftrenér českého hokejového svazu Slavomír Lener. „Když se někdo z mladých v cizině uchytí, ostatní rodiče to inspiruje. Ale už nevidí těch devadesát procent, kteří se s úspěchem nepotkali,“ apeluje zejména na rodiče bývalý trenér národního mužstva. „Na kvalitu našeho hokeje tento faktor naštěstí výrazný dopad nemá. Pokud by ze stovky odejitých hráčů byla ve výsledku alespoň třicítka opravdu kvalitních, mohli bychom hovořit o krizi. V nynější situaci jich je průměrně ani ne deset, takže to tak zásadní rána pro extraligu není.“

Jenže problém, který mluví proti Lenerovým tvrzením, je trenérská úroveň na domácí mládežnické scéně. Ačkoli se již několik let se svými spolupracovníky z ČSLH snaží trenérskou kvalitu zlepšit, přiznává, že zlepšení není takové, jak by si představoval. „Třetina trenérů je schopná na sobě pracovat, ta další se veze s ostatními a právě ta poslední třetina je ta, s kterou nehneme. Jsou to trenéři, kteří zkrátka mají svůj názor a postupy a nehodlají je z přesvědčení kvůli někomu jinému měnit,“ řekl Právu v tomtéž rozhovoru.

Znatelně lepší přístup trenérů je právě faktor, který rodiče, jež vyšlou svého syna do ciziny, uvádějí nejčastěji. A nejsou v tom sami – stejného názoru jsou i některé další autority evropského hokeje. Takřka jako zjevení působilo rozhodnutí Američana Austona Matthewse, nynější superstar Toronto Maple Leafs, který vyměnil tolik opěvovaný mládežnický systém Spojených států za sezonu ve švýcarské NLA, kde v týmu Curychu odehrál celou sezonu sice v odlišnějších evropských podmínkách, ovšem po boku dospělých a zkušených hráčů. A nevedl si vůbec špatně. A to je ten hlavní důvod, na který poukazují všichni zastánci domácího dospívání hokejisty – patřit mezi ligové hvězdy na nejvyšší úrovni místo soutěžit se statisíci kanadských vrstevníků o pozornost skautů z NHL, která ani nikdy přijít nemusí.

Přesto je patrné, že americké juniorky nabízejí mnohem lepší zázemí pro rozvoj hokejistů než ty české, jenže cíle, kvůli kterému většina z hokejistů opustí v raném věku své domovy, tedy zahrát si v nablýskané NHL, si splní jen zlomek z nich. Že je to pro rodiny hráčů mnohdy finančně jediný směr investic, vyvažuje vidina hokejové superstar zvedající nad hlavu Stanleyův pohár. Takový záměr se dá vyjádřit jedním slovem – velký risk. Ale někdy zkrátka není zisku bez risku…

Anketa: co je třeba zlepšit v českém mládežnickém hokeji?

Filip Pešán, trenér české reprezentace do 20 let:

Je to obecně o změně kultuře v Česku jako takovém. Zejména v tom, jak se chováme k sobě navzájem, zaostáváme za ostatními zeměmi. A tím nemyslím jenom hokej. Každý bychom měli jít příkladem, ať už v hokeji, nebo běžném životě.
(zdroj: MF Dnes)

Alois Hadamczik, bývalý trenér české hokejové reprezentace:

Systémem, který tu razíme, náš hokej táhneme ke dnu. Svým pohledem se výrazně liším od toho, který razí Slavomír Lener a další současní koučové. Inspirovat by nás měla naše minulost. Vždyť podívejte, kolik legend jsme již vychovali. Pořád se snažíme odkoukat něco od Kanady, jenže musíme razit náš evropský styl. Kdyby měla Kanada na střídačce žirafu, za chvíli ji tam budeme mít taky.
(zdroj: MF Dnes)

Ondřej Tobiáš, hráč staršího dorostu:

Kanada je pochopitelně lákavá, po této možnosti ale nemůže sáhnout každý, jak se mu zachce. Určitě je pravda, že co do podmínek se Česko se zámořím může rovnat těžko. Ale věřím, že pokud mladí hráči dostávají dostatek prostoru, je dobrá šance prorazit i z naší ligy. Záleží také na vůli každého hráče.

Pavel Jelínek, otec hokejového mladíka:

S nějakými většími problémy jsem se v našem klubu nesetkal, ani ze strany kouče, ani klubu. S několika ostatními otci hokej pochopitelně řešíme dost často a myslím, že na to mají obdobný názor. Proč tedy ustupovat z cesty, která se zatím zdá být v nejlepším pořádku?

Grafy

Grafická znázornění ukazují, kolik českých hokejistů bylo vybráno v draftech NHL, přičemž na dalším grafu je upřesněno, kolik z vybraných hráčů působilo do té doby v zámořských soutěžích.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Text vznikl v rámci předmětu Specifika sportovní žurnalistiky pod vedením PhDr. Alice Němcové Tejkalové, Ph.D.

 

Foto: Pixabay.com/skeeze