O rodičích a dětech Emila Hakla vyšlo již třikrát

Erik Zahradil –

O rodičích a dětech je kniha natolik jednoduchá, až by se dala nazvat neobyčejně obyčejnou. Možná to zní jako klišé, ale v případě novely Emila Hakla se to přímo nabízí. Jak totiž popsat příběh, jehož největší kouzlo spočívá v tom, že se v něm nic převratného neděje?

Jak sám autor v předmluvě nastiňuje, ústředním motivem celého vyprávění je procházka. Slouží zde jako katalyzátor všeho dobrého i zlého, smutného i zábavného. Jedná se o procházku otce sedmdesátníka a syna čtyřicátníka, jejichž vztah se zdá s každým dalším ušlým kilometrem o něco namáhavější.

Na začátku knihy nám Hakl poodhaluje roztodivnou dynamiku mezi dvěma ústředními postavami. Počáteční rozhovory se netýkají ničeho osobního či láskyplného, ba naopak. Promluvy zde představují jen jakési výměny informací, zajímavá fakta ze světa a poznatky o tom, co se odehrává v okolí. Jejich výměny názorů tak chvílemi působí jako pouhé chvástání o tom, kdo toho víc zná a víc zažil.

Syn, který nám procházku zprostředkovává, nám ale časem odhaluje i více se svého vnitra. Čtenář se tak postupně nachází v jeho myšlenkách plných vnitřní agrese. Zjišťujeme totiž, že v celém vyprávění se nachází ještě jedna postava. Neviditelná, přesto všudypřítomná. Je to jistý rarach, který představuje synův vnitřní hlas. Vnitřní hlas poháněný zlobou a frustrací, který se za každou cenu snaží prodrat ven, ale vypravěč mu to nechce umožnit. Vypuštění raracha by totiž mohlo představovat narušení vztahu s otcem.

Pozadí procházky dobarvuje nejdříve Stromovka a následně putyky malebných Dejvic. Každá zastávka představuje příležitost pro sbližování, ve většině ale zvítězí pití alkoholu a rozhovory o ženách. Místy to až působí, zda se Hakl v knize nepokusil aplikovat opak testu Bechdelové, jelikož se postavy nedokážou více než pět minut bavit o něčem jiném, než jsou právě ženy.

Je to ale pochopitelné. Ženy jsou pro otce i syna rozptýlení, na které se dokážou zaměřit, ale mnohdy se na něm nedokážou shodnout. Jejich vztah k ženám je komplikovaný, protkaný jednotlivými elementy, které natolik vystihují i vztah hlavních postav. Ženy jsou pro ně pouze sexuálními objekty, na které si zároveň mohou postěžovat. Je to ale pochopitelné. Jak mohou mít dobrý vztah s pro ně natolik mysteriózní a sexuálními bytostmi, kterými zároveň opovrhují, pokud nemají dobrý vztah sami se sebou?

Příležitostný sexismus ale není jediným šokujícím elementem. Již okolo padesáté strany se otci povede zakomponovat do konverzace zmínku o “černých hubách”. Rasistické narážky mířené na Araby a černochy zde ale působí spíše komicky, jelikož se je podaří vtěsnat mezi diskusi o nefunkční pračce. Lehkost, s jakou tak postavy zvládají přecházet mezi vcelku seriózní debatou o etnických rozdílech až k technickým specifikacím rozbité pračky, dokáže ve čtenáři probudit pocit, že se takový dialog někdy skutečně odehrál.

Co nelze Haklovi upřít je volba jazyka. Jakkoliv typická “obecná čeština ”, neustále se objevující se výrazech “von, vona, vo tom”, může být až příliš do očí bijící, tak samotný obsah a forma konverzací nám pomáhají dotvářet atmosféru celé konverzace. Z dialogů sálá surová autentičnost, kterou nelze jen tak uměle nahradit. Každý syn může v knize vidět kousek svého otce a každý otec zase svého syna. Některým větám stačí jen pár slov, jindy se naopak postavy rozpovídají na dlouhá souvětí, pokud jim skutečně záleží na tom, o čem vypráví. Je tak jedno, zda je v danou chvíli hlavním tématem debata o vojenských letounech, nebo rozjímání nad pohlavními orgány. Čtenář prostě cítí, že u toho stolu sedí s nimi.

Komplikovaný vztah hlavních postav se v knize poodhaluje pomalu, přesto ale hraje v příběhu důležitou roli. Otec mívá tendence se vším nesouhlasit, což může být způsobené pouhou stařeckou zarputilostí. V synovi to ale vyvolává frustrace, které evidentně cítil celý život. Tyto frustrace tak jen nadále posilují raracha, který se zoufale snaží prodrat ven. Těžkou soudit, co se v hlavě honí otci, u něj se hlubší sondy do mysli totiž nedočkáme.

Vzájemné nepochopení a rozdílnost jejich názorů spočívá především v odlišném pohledu na svět. V některých pasážích je to ale dané pouhými generačními rozdíly. Jako například, když se baví o levných koktejlech, které v hospodě spatří. Každý z nich zná nějaký, nedokážou se ale shodnout na jejich složení a pojmenování. Opakovaně se tak vracejí k pití, které oba znají, každý ovšem pod jiným názvem.

Jakkoliv autenticky konverzace v knize působí, je pozoruhodné sledovat, jak moc se postavy mnohdy snaží vyumělkovat témata jen proto, aby řeč nestála. Ticho je totiž něco, čeho se oba bojí. Ticho přináší otázky, které oba vehementně zadupávají a nechávají nezodpovězené. V jednu chvíli se obě postavy přiblíží k čemusi zapáchajícímu v křoví. Rozhodnou se ale blíže nezkoumat, co se v křoví nachází, ačkoliv je zápach nesmírně irituje. Tato metafora tak chytře definuje celou pointu této knihy. Mezi oběma postavami se vznáší něco zapáchajícího, ale ani jeden nemá kuráž zjistit, co to vlastně je. Mohlo by to totiž vést ke starým křivdám a jizvám, které se nikdy nezahojily.

Haklova schopnost vytvořit z něčeho tak obyčejného, jako je rozhovor otce a syna, poutavou knihu, je obdivuhodná. Člověk po dočtení cítí až opojnou auru zájmu o postavy, které existují jen v románu. Způsob, jakým se až hrabalovsky dokáže ponořit do nitra obyčejných lidí a dostat ven jen to autentické, ve čtenáři probouzí potřebu dozvědět se více. Jenže přesně v tu chvíli příběh končí. Jeho výtvor rozhodně není pro každého, ale zato je jistým ztělesněním každého. Každého člověka, který se dokáže jednoduše procházet a ignorovat přitom vše, co ho skutečně trápí.

Emil Hakl. O rodičích a dětech. 3. vydání Praha: Argo, 2008.

Text vznikl na semináři Literární a knižní kritika pod vedením PhDr. Jany Čeňkové, Ph.D.