Smrt přestala být tabu. Lidé si uvědomili, že můžou zemřít, říká ředitel pečovatelského domova o seniory

Od pozůstalých často slýchá: „Babička tu ještě mohla být.“ On odpovídá: „Ale 85 let je krásný věk.“ I úmrtí patří k profesi, jíž se Tomáš Janoušek věnuje – řídí domov s pečovatelskou službou v pražských Kolovratech. „Pohled na smrt se ale během pandemie začal měnit, přestává být tabu,“ říká. Současně však kritizuje přístup médií k tématu a v rozhovoru odpovídá i na otázku, jestli se konce života sám bojí.

V sociálních službách pracuje přes sedmnáct let, poslední čtyři roky řídí domov s pečovatelskou službou. Zařízení na předměstí hlavního města má 25 bytů. „Zájemců máme dost, takže jsou všechny obsazené,“ říká Tomáš Janoušek s tím, že pandemie se jeho klientů nedotkla tolik jako v klasických domovech pro seniory.

Proč?
Každý senior má totiž vlastní byt, my mu poskytujeme terénní pečovatelskou službu. Opatření proto u nás nemusela být tak přísná a třeba zákazy návštěv se nás netýkaly.

A nezavedli jste je ani sami?
Záleželo to na klientech. Vydali jsme doporučení, které oni respektovali. Vlastně ho sami uvítali, protože měli strach. Návštěv tu tolik nebylo a zvládli jsme to.

Podepsalo se na klientech odloučení od blízkých?
V prvním roce docela dost, nebyli v dobré psychické kondici. Báli se vycházet, dobře jim nedělalo ani nošení roušek. Bylo to pro ně náročné, i kvůli tomu, že za nimi nechodili příbuzní, kteří měli strach z toho, aby sem nedonesli covid.

Jak se lišila opatření v klasických domovech pro seniory od vašeho?
V klasických domovech byla jiná situace, protože se tam o klienty starají nepřetržitě. My tu máme ve většině případů soběstačné klienty, kterým poskytujeme jen nutné služby. V domovech pro seniory je to náročnější, protože se v nich pohybuje více zaměstnanců. Navíc tam jsou vícelůžkové pokoje, a klienti jsou tak v každodenním kontaktu. Mají taky více nemocí a častěji se jim zhoršuje zdravotní stav – musí tak do nemocnice a zpátky, což zvyšuje riziko nákazy. Myslím si, že opatření tam byla na místě.

Nebyla ale přece jen příliš drastická?
To je můj pohled zvenku. Kdybych se vžil do role seniora, který půl roku nemůže vycházet ven, nemá žádné společné aktivity a nemůžou za ním návštěvy, tak je to pro něj velký zásah do běžného lidského života a naplňování jeho potřeb. Kvalita života mu jde v tu chvíli rapidně dolů. Umím si proto představit, že jednotlivé domovy mohly opatření nastavovat citlivěji.

Jak jste se potýkali s covidem?
Covid jsme tu moc neměli – v prvním roce se nakazili tři klienti, kteří si ho všichni přinesli z nemocnice. Zajistili jsme jim jídlo a nákupy a byli doma v izolaci. Neměli jsme tu žádné úmrtí v covidem ani v souvislosti s ním. Zaměstnanci si covidem prošli, já taky a nějak jsme to zvládli. Před dvěma týdny k nám přišel omikron – víme o jednom případu, který potvrdily testy, a pak tu byla viróza nebo chřipka, ale klienti už pak na testech nebyli. Senioři taky postupem času přistoupili na to, že nemoc tu je a podle toho se musí chovat. Když je někdo nemocný, tak zůstane ležet doma a nikam nechodí.

Nastavili jste třeba i vlastní opatření, abyste sem covid nezavlekli zvenku?
Na začátku pandemie jsme si nastavili vlastní režim, protože informace ze strany státu a magistrátu přicházely pomalu. Když se pak zavřely školky a školy a naše pečovatelky musely s dětmi na ošetřovačku, tak jsem tu byl skoro dva a půl měsíce sám. Ořezali jsme služby na minimum a na péči se začali podílet i rodinní příslušníci. Zvládli jsme to a pak už to šlo.

Čísla úmrtí na covid jsem bral s rezervou

Změnil se podle vás za poslední dva roky pohled lidí na smrt?
Ve svojí sociální bublině vnímám změnu. Smrt přestává být tabu. Dříve se o ní mluvilo velmi málo a skoro vůbec v kontextu toho, že je součástí života. Že je naprosto běžné a normální zemřít v 85 nebo 90 letech. Smrt byla poslední dva roky velkým tématem, přitom u seniorů to tak kupodivu není. Se smrtí jsou srovnaní – vědí, že prožili naplněný život a že bude čas odejít. Ví, že se to může stát dneska nebo za pět nebo deset let. Kupodivu mají senioři smrt vyřešenou víc než mladá generace, která se hrozí toho, že jim babička umře v 85 letech. Často přitom slýchám: „Vždyť tady ještě mohla být.“ Já odpovídám: „Mohla, ale zemřela v 85 letech, a to je krásný věk. Ve spánku, neležela půl roku na přístrojích na LDN.“ O smrti se ale každopádně začalo více mluvit. I co se týče kvality života umírajících – začínají se rozvíjet paliativní služby v domovech pro seniory.

Proč se to změnilo? Jenom protože se o smrti víc mluvilo?
Možná, že média smrt hodně akcentovala.

Někdo by řekl, že až příliš. Co si myslíte vy?
Co je to příliš? Záleží, v jakém kontextu. Vadily mi výroky „odborníků“, že na ulicích budou mrazáky plné mrtvol? Ano, to do veřejného prostoru nepatří. Smrt na nás ale koukala pořád – z monitorů, telefonů i novin. Neustále se vyzdvihovalo, kolik lidí je v nemocnicích a kolik jich umřelo. Je zajímavé, že u žádné jiné nemoci to tak nebylo, jen u covidu. Je to zvláštní fenomén. Představte si, že si ráno zapnete počítač, kouknete na zprávy a vyběhne na vás, kolik lidí zemřelo včera na silnicích, a k tomu fotky autonehod. Tak to za chvíli přestanete jezdit autem, protože to bude strašně depresivní. Je ale možné, že kvůli tomu začalo hodně lidí přemýšlet, jak se se smrtí vyrovnat. Uvědomili si, že i oni můžou zemřít. Na covid totiž umíraly i mladší ročníky, nejen senioři.

Nemohly ale fotky a čísla vyvolat u některých lidí spíše opačnou reakci? A možná i apatii, o které se teď mluví i kvůli neustálému proudu fotek a zpráv z války na Ukrajině?
Čemu dáváte prostor a energii, to k vám bude neustále přicházet. Když si budete vyhledávat informace o nakažených a úmrtích, tak ve vás můžou vyvolat odlišné reakce. U někoho to bude apatie – bude mu to jedno a přestane to sledovat –, v někom to naopak vyvolá úzkostné stavy a strach – začne být přehnaně opatrný a více se chránit.

Jakou reakci vyvolaly ve vás?
Bral jsem je s rezervou, i kvůli tomu, že jsem v sociálních službách už dlouho a beru smrt jako součást života. Navíc ta čísla byla zkreslená, jak se interpretovala. Nechci je zlehčovat, ale všichni lidé neumřeli na covid, to je prostě nesmysl. Byla spousta lidí, kteří dostali přímo covid a selhal jim organismus. U spousty lidí ale covid přispěl k tomu, že zemřeli, protože měli spoustu dalších chorob.

Co vám tedy v médiích chybělo?
Přišel mi velký nepoměr mezi tím, že na jedné straně byla drakonická opatření jako roušky a dezinfekce, ale na druhou stranu vám nikdo neřekl, jak se zdravě stravovat, aby se vám zlepšila imunita. Všichni mluvili o očkování – a já říkám, že pro ohroženou skupinu je to správné –, ale nezaznělo, co bychom měli dělat. Chodit na čerstvý vzduch, otužovat se, jíst víc zeleniny a vlákniny, necpat do sebe tučná jídla, cigarety, kafe, cukr nebo bílou mouku.

Starat se o seniora doma? Jednou přijde bod zlomu

Co vy a smrt? Máte strach?
Je otázkou, jestli je to strach.

Obavu nebo možná respekt?
Beru smrt tak, že jednou přijde. Cítím ale spíše obavu, nebo možná strach, z toho, jaká bude. Nerad bych ležel někde půl roku na přístrojích. Taky mám strach z toho, co bude s mými blízkými. Mám tři děti, tak si je chci užít a nechci, aby přišla smrt tak brzo.

S jakými stereotypy o domovech pro seniory se setkáváte?
Kdysi se o nich říkalo, že jsou odkladiště pro staré lidi. To už ale dávno neplatí. Péče v domovech se za posledních dvacet let výrazně proměnila, často jsou to luxusní zařízení. Péče je tam na tak vysoké úrovni, že bych se do nich nebál dát svého blízkého.

Další stereotyp je takový: „Vy jste dali babičku do domova pro seniory, to já bych nikdy neudělal.“ To je ale dvojsečné. Lidé si často neumí představit, jak náročná je péče v domácích podmínkách. Do určité míry to jde, pokud je ten člověk soběstačný a spoustu věcí zvládá sám nebo s pomocí rodiny. Většinou to pak ale dojde do stádia, kdy už to senior nezvládá – nikam se nedostane, nedokáže se sám umýt, nedojde si na záchod. Když to má někdo zvládnout, tak je to práce na plný úvazek a je to náročné i na psychiku. Pokud navíc máte chodit do práce, tak pak přijde bod zlomu, kdy si řeknete, že už to nejde.

Mluví se o tom, že stárnoucí populace může být problémem například kvůli důchodovému systému. Může to zkomplikovat situaci i pro domovy s pečovatelskou službou a domovy pro seniory?
Do jisté míry ano. Problém ale vnímám hlavně v nedostatku míst ve specializovaných domovech s péčí pro lidi s nějakou formou demence nebo Alzheimerovou chorobou. Tam už je problém teď, přitom péče o tyto lidi je extrémně náročná.

Co se týče celkových kapacit v domovech, tak jsem idealista. Nejsem příznivec velkých zařízení, i když jsem pracoval ve velkém domově pro seniory s 200 klienty v zařízení a dalších 300 v různých penzionech. Mně by se líbila zařízení rodinného typu, jako máme tady. Rozumím tomu, že velké zařízení se řídí líp, ale představte si, že máte seniora z malé obce a musíte ho odvést do velkého zařízení v obecním nebo krajském městě 50 kilometrů daleko. To není dobře.

Jak jsou na tom platové podmínky v sociálních službách?
Jsem v sociálních službách sedmnáct let a za ty roky šly platy nahoru, ale pořád je tato oblast platově velmi podhodnocena. Vzhledem k tomu, že jde o náročnou práci – fyzicky a hlavně psychicky –, tak bych si dokázal představit vyšší platy. Lidé přitom nadávají, že se ve státní správě zvyšují platy, protože si myslí, že jde o úředníky. To ale není pravda, jsou to platy pracovníků v sociálních službách a různých příspěvkových organizacích měst a obcí, které pečují o potřebné. A ty jsou silně podhodnocené. Když takové řeči od lidí slýchám, tak jim řeknu, kolik bere pečovatelka a ať si to jdou za ty peníze zkusit měsíc dělat.

Kam se bude váš obor vyvíjet do budoucna?
Trend je podporovat různé terénní pečovatelské služby, aby klienti zůstávali co nejdelší dobu v domácím prostředí. Nejde to ale napořád – když senior bydlí v sedmém patře bez výtahů a nebude schopen jít dolů, tak kvalita jeho života klesá. Navíc se neví o všech seniorech, kteří by takovou pomoc potřebovali, zejména ve větších městech. Na vesnici ještě funguje pospolitost, ale ve velkých anonymních městech je to horší. A kvůli zvedajícím se cenám energií a všeho ostatního začne přibývat seniorů, kteří budou ohroženi bezdomovectvím.

A jakou budoucnost máte před sebou vy?
Covid mi ukázal, že je super mít jistou práci. Neplánuju, že bych někam prchnul. Uvidíme, co přinese čas, ale zatím tu mám ještě práci, kterou by bylo potřeba dokončit.

Rozhovor vznikl v rámci Tvůrčích dílen II pod vedením Mgr. Ondřeje Trunečky, Ph.D.

Foto: Šimon Rogner