Místo narození může být darem i prokletím

Být Ukrajinkou v Česku není lehké ani po 23 letech. Máte víc domovů, ale žádný úplně, přesto oba milujete nadevše.

Narodila jsem se na Ukrajině. Naše rodina se přestěhovala do České republiky, když mi byl necelý rok, odvážný krok. Sedmileté dítě, nemluvně, cizí jazyk a jiná mentalita. Rodiče to zvládli, stejně jako já s bratrem. Nastoupil rovnou do druhé třídy, aniž by uměl pořádně česky. Já jsem vyrostla mezi Čechy, klasická posloupnost – jesle, školka a škola. Rodiče na mě mluvili jak česky, tak ukrajinsky nebo spíš „zakarpatsky“. Pocházíme totiž ze Zakarpatské Ukrajiny, nejzápadnější části země, kde se jazyk trochu liší. 

Kdo jsem?

Celý život jsem žila na pomezí tří národních identit – české, ukrajinské a ruské. Upřímně se ruská projevila jen v hokeji, kvůli babičce z Ruska. Žít na pomezí více národních identit bylo složité, zvlášť pro dítě. Máte domov na více místech, ale nikam nepatříte úplně. V Česku máte přátele a život, ale bez rodiny. Nevíte, jaké to je, jet na víkend k babičce. Když přijedete na Ukrajinu, tak sice máte celou rodinu, ale bez přátel a vašeho každodenního života. Něco, co mnozí berou jako samozřejmost prostě neznáte. Hledáte se, kým jste a jste zmatení. 

Přibližně od 15 let jsem brala prázdninové výlety za babičkou jako povinnost. Začala jsem zapomínat jazyk a jako nemluvně jsem si ani nestihla na Ukrajině vytvořit pevnější vazby. Poprvé jsem navštívila Ukrajinu až ve čtyřech letech a potom pokaždé jednou za dva roky. Bylo pro mě náročné pochopit, kdo je moje rodina, a to, že nemusím být definována na základě jedné národnosti jako moji kamarádi. Nejsem jen Ukrajinka stejně jako nejsem jenom Češka. Jsem na obou místech, ale nikde úplně.

Bezpečí je dar

To mi ale v mnohém otevřelo oči. Hlavně v pochopení, jaké štěstí člověk v životě má, když je v bezpečí. Místo narození není samozřejmost, je to dar, ale někdy prokletí. Rodiče mi dali život, který bych na Ukrajině nemohla mít a moc dobře vím, že všichni takové štěstí neměli. Myslím na všechny, kteří teď utíkají ze svých domovů.

Probuzení do nového světa

Sledovat dění čtvrtečního rána je bolestivé i pro člověka, který v zemi rodinu nemá. Ovšem ze skutečnosti, že se vaši rodiče před 23 lety do Čech odstěhovat nemuseli, mrazí. Bratrovi je 30 let, jeho osud by byl jasný. Vzali by ho do armády. To si zažili jeho vrstevníci v roce 2014 a ti, kteří to chtěli zvrátit, utíkali. Čerství absolventi a absolventky vysokých škol odcházeli pracovat na stavby a uklízet do zahraničí. Do zemí, kde jim nehrozila válka nebo smrt blízkých, ale ani jejich vysněný život. Přesto pro ně společnost nenašla příliš mnoho pochopení a uchýlila se hlavně k soudům. 

Ranním děním jsem byla překvapená, nechtěla jsem tomu věřit. Útok přece nedával smysl, nikdo by jím nic nezískal. Přistupovala jsem k situaci čistě racionálně a na emoce jsem úplně zapomněla. Ty jsou asi silnější. Teď už ale není cesty zpět, utopené náklady se budou jenom navyšovat a Rusko se nevzdá, dokud náklady nezískají smysl. Ztráty přece musí mít nějaký výsledek, i na úkor bratrského národa, jak tedy tvrdí Putin.

Slzy a naděje

Čtvrtek 24. února 2022 byl den, kdy jsem se přes den na ulici, v metru i doma mnohokrát rozbrečela a ztratila naději, která se po každém vzhlédnutí zase vrátila. Všude visely ukrajinské vlajky. Když jsem jela tramvají a poslouchala rozhovor vnuka s dědou, který se ptal, proč všude ty žlutomodré vlajky visí. Dědeček mu odpověděl, že tak chtějí Češi ukázat, na jaké straně stojí, ale že to stejně nic nezmění a nemá to příliš smysl. Něco vám povím, smysl to má. Dává naději a sílu lidem, kteří ji v téhle situaci potřebují a ztrácí, jako třeba mně.