Síla nevyřčeného, nepřítomného a bezvýznamného

O romány Milana Kundery se v českém prostředí už delší dobu vede boj. Mnozí přemítají nad tím, jak chápat Kunderovu poetiku ve stínu jeho minulosti či zda jeho dílo rovnou neodmítnout. Já osobně zastávám názor, že dílo autora, jakkoliv autobiografické, je nezávislé na jeho osobním životě a mělo by být posuzováno samo o sobě a zejména na základě literárních kvalit. Se zkratkovitými interpretacemi Kunderových děl založenými na urputném propojování osobního života a literární tvorby přišel nedávno Jan Novák v autobiografické knize Kundera: český život a doba. A my jsme se mohli přesvědčit, že touto cestou není radno se vydávat. Nejenže toto hledání příčin působí často velmi šroubovaně, ukazuje se ale také, že pro pochopení jedinečné poetiky vyspělého autora je naprosto zbytečné. Tento interpretační postup totiž nedokáže pojmout dílo autora v jeho komplexnosti a pouze klouže po povrchu. Vhodnějším přístupem,a dle mého názoru velmi žádoucím, je zaměření se na autorova předešlá díla a snaha o chápání jeho tvorby jako celku s propracovanou vnitřní logikou, celku, jehož části propojuje osobitá poetika se specifickými znaky. O to víc pokud se jedná o dílo dovršující, jakým je Slavnost bezvýznamnosti.

Slavnost bezvýznamnosti je posledním románem, který Milan Kundera napsal a s největší pravděpodobností to tak i zůstane. Charakter dovršení ovšem nespočívá pouze v tomto faktu, ale je dán spíše tím, že Slavnost bezvýznamnosti v sobě spojuje motivy a tematiky, se kterými Kundera pracoval už od počátků své tvorby.Zdá se být tedy právem jakýmsi vyústěním jeho poetiky. Vyústěním rozsahově stručným (román má necelých sto stran), ale přesto všeříkajícím, vyústěním do své nejčistší podoby. Vypovídá o tom už samotné tematizování bezvýznamnosti. Kundera ve svém posledním románu oslavuje bezvýznamnost jako středobod veškerého lidského počínání a poukazuje tak na paradox kardinální důležitosti bezvýznamnosti. Navazuje tak na dříve literárně rozpracované paradoxy nesnesitelné lehkosti, směšnosti lásky nebo koloběhu dějinného soukolí, ve kterých hrála bezvýznamnost, i když spíše implicitně, svou nezastupitelnou roli.

Stejně jako v předchozích dílech Milana Kundery i ve Slavnosti bezvýznamnosti je přítomné silné vnímání tělesnosti a její esenciální důležitosti v rámci lidské existence. Zájem o tělo a jeho rozmanité pochody je pro Kunderu klíčový od samého začátku. Většinou to bývá právě tělesnost, skrze kterou Kundera nejvěrněji charakterizuje jednotlivé postavy, vystihuje specifika doby, ve které žijí, a vyjadřuje jedinečnost lidské existence. Ve Slavnosti bezvýznamnosti mu k tomu stačí dokonce pouze jediná část našeho těla – malá a na první pohled bezvýznamná – pupek. Jedna z hlavních postav Alain se skrze pozorování odkrytých pupíků dívek procházejících se na ulici dostává k přemítání o povaze své doby, ale i k úvahám osobním, o své matce. Ty se však posléze opět rozrůstají do širších úvah o cykličnosti lidské existence, která je vzhledem ke své opakovatelnosti svým způsobem bezvýznamná. A přesto se neustále oslavuje.

Stejné bezvýznamnosti, ovšem z odlišných důvodů, podléhají i „velké“ dějiny. To, vůči čemu se kdysi zdálo být smrtelně důležité vymezit se, za několik desítek let zůstává jen bezvýznamnou frází. Žertovná pohlednice s nápisem „Optimismus je opium lidstva“ v románu Žert znamenala pro Ludvíka konec perspektivní budoucnosti, zatímco dnes už by tato pozměna Marxovy věty zůstala naprosto bez povšimnutí. Sylvie Richterová proto mluví v doslovu Slavnosti bezvýznamnosti o Žertu jako o geniálním románu o moci kontextů. Ke stejnému procesu „zbezvýznamňování“ na základě kontextu dochází i v nejnovějším Kunderově románu. Příběh ze Stalinova zasedání působí uvnitř mozaiky osudů pařížských přátel nedůležitě, Stalinova osoba postrádá veškerou svou historickou významnost. Dějiny konfrontované s přítomností zde nepůsobí velkolepě, nýbrž absurdně. Zdůrazněna je zde jakási paradoxnost a bizarnost dějin, které jsou určovány nečekaným principem bezvýznamného a nahodilého.

Absurditě neuniká ani pařížská linka. Životy Alaina, Charlese, Ramona a Kalibana jí nejsou o moc méně plné než Stalinova zasedání. Všudypřítomnost absurdity zde Kundera buduje systematicky od nejběžnějších každodenností až po život určující principy. Absurdním je nacvičený večírkový žert dvou přátel, o kterém nikdo neví, spontánní rozhodnutí bezdůvodně zalhat o svém zdravotním stavu, získání nejkrásnější ženy večera mužem, který stál celou dobu opodál nebo nepochopitelné upřednostňování matky, kterou nikdy nepoznal, před otcem, který ho vychovával celý život. Slavnost bezvýznamnosti sleduje lidské povahy a preference, které nutně podléhají síle nevyřčeného, nepřítomného a bezvýznamného.

Slavnost bezvýznamnosti je románem s nepodstatným dějem a zápletkou, která skoro neexistuje, s nedůležitými (anti)hrdinami a jejich malichernými činy. Ale právě v tom tkví jeho největší síla. Kundera se zde pouští do tematizování toho, co zůstává běžně bez povšimnutí, a vypovídá o námi žitém lépe než autoři příběhů velkých osob a velkolepých událostí. Zachycuje komplexnost světa, doby i lidských charakterů, tím, že jedno s druhým propojuje a nechává se navzájem podpírat, vyvracet i zpochybňovat. „Vyprávění je půvabné i nepředvídatelné, fantastické i aktuální, kritické i snové, vtipné i smrtelně vážné.“, shrnuje Sylvie Richterová v doslovu. „Těžko podat soud, těžko porozumět. Není takový náš svět?“, ptá se Richterová. Je. A právě schopnost vidět svět v jeho mnohoznačnosti činí z Milana Kundery tak geniálního spisovatele.

Milan Kundera. Slavnost bezvýznamnosti. Překlad: Anna Kareninová. Brno: Atlantis 2020.

Text vznikl v rámci semináři Jiné žánry. Literární a kulturní seminář pod vedením Jany Čeňkové.