Holky chtějí taky vyhrát aneb Kdo ničí vrcholový sport?

Na zimních olympijských hrách před třemi lety vybojovalo medaile pro Českou republiku pět žen, přivezly šest medailí z celkových sedmi. Ester Ledecká udivuje svět výkony na lyžích i snowboardu. Biatlonovou pochodeň úspěchu po Gabriele Koukalové převzala Markéta Davidová, jedinou individuální medaili na posledním světovém šampionátu pak vybojovala Lucie Charvátová. V top desítce žebříčku WTA figurují Karolína Plíšková a Petra Kvitová. To je jen základní výčet úspěchů českých žen v posledních letech. Vrcholové sportovkyně ale ani dnes nemají jednoduchou pozici. Potýkají se se stereotypy, které jim připomínají média i sportovní funkcionáři, nelehkou startovní čáru mají často i kvůli lidem na trenérských postech.

Vyprat, vyžehlit a „velké věci“ přenechat mužům

„Žena v principu nechce vyhrávat či konfrontovat se – chce důstojně a s úctou remizovat. (…) Ženy jsou pro mě hrdinky hlavně jako matky, které své děti vozí do školy, perou nám chlapům ponožky a žehlí košile, abychom udělali dojem. (…) Stojí tiše za námi, když řešíme u pracovního stolu ty své „velké věci“.

To nejsou úryvky z knihy Příběh služebnice o fiktivním světě patriarchátu a totality, ale citace z článku, který pro Reflex v roce 2018 napsal Zdeněk Haník, místopředseda Českého olympijského výboru. Přestože dnes tvrdí, že jeho komentář Holky chtějí remizovat aneb Ničí vrcholový sport ženy? byl pochopen mylně a nesouvisí s pozicí ve výboru, výše uvedené věty (a mnohé další) nemohou být vnímány jinak než jako stereotypní a nekorektní výroky na adresu sportovkyň i žen jako takových. Po vydání se na autora strhla vlna kritiky ze stran nejen dotčených sportovkyň. Vyjádřili se zástupci z řad médií, psychologie i samotného ČOV.

Zdeněk Haník měl několik možností na kritiku reagovat. V rozhovoru pro DVTV se mu podařilo problém spíše prohloubit. Uvedl, že v textu čerpal zkušenosti především z volejbalu a ne jiných sportů, a také že měl více zdůraznit rozdíl mezi individuálními a kolektivními sporty. V interview ale pronesl věty, kterými proti sobě část kritiků znovu popudil:

„Jestliže se žena rozhodne do pětatřiceti let vrcholově hrát volejbal a nestane se matkou, tak si myslím, že jí něco zásadního v životě chybí.“

„Košili si vyžehlit neumím, na to mám ženu. A když má moje ženská problém, tak jsem ten, kdo se ho s ní pokusí vyřešit, takže určitě by si na mě moje ženská nestěžovala.“

„Jestliže se jdu podívat na beach volejbal, tak Markéta s Kristýnou (Markéta Nausch Sluková a Kristýna Kolocová, někdejší volejbalové spoluhráčky známé pod přezdívkou Maki a Kiki, pozn. autorky), které omámily české prostředí, se mi líbí esteticky. Volejbalově si užiju víc volejbal mužský.“

Haník tak přidal další kus do mozaiky stereotypů, kterým sportovkyně čelí. Český olympijský výbor se od článku v Reflexu distancoval a sám Haník se k němu zpětně odmítl vyjádřit a trvá na tom, že jeho komentář byl pochopen jinak, než zamýšlel.

Rozdíl mezi ženami a muži (ne)existuje

Podle sportovního psychologa Václava Petráše, který se kauzou na žádost ombudsmana ČOV zabýval, je primárním problémem Haníkova článku a obecných genderových stereotypů domněnka, že ženy a muži se zásadně odlišují: „Samozřejmě, že existují rozdíly z hlediska biologického a v základních fyzických atributech jako průměrná výška nebo váha. Z pohledu lidské psychiky ale nelze souhlasit s hlavním postojem článku ve stylu muži jsou z Marsu a ženy z Venuše.“ Petráš odkazuje na rozsáhlou sérii psychologických výzkumů z roku 2005, která říká, že rozdíly mezi pohlavími jsou nulové nebo minimální ve všech sledovaných oblastech – kognitivní schopnosti, verbální a neverbální komunikace, psychologické vlastnosti a rysy, sebevědomí nebo morální uvažování.

„Logika článku, že muži – sportovci mají svůj princip (racionalita, moc, ješitnost, schopnost zvládat tlak a prohry) a ženy svůj (iracionalita, snaha remizovat, snížená schopnost zvládat tlak a prohry), z nás dělá dva úplně odlišné tvory. Podle toho by se pak měla psychologie na vysokých školách vyučovat ve dvou verzích – mužská a ženská. Což realitě neodpovídá,“ říká Petráš.

S tím souhlasí i Veronika Baláková, členka Asociace psychologů sportu: „V praxi potkávám sportovce a sportovkyně nejrůznějších povah a vidím ženy, které mají větší předpoklady než muži k tomu ustát tvrdé a konkurenční prostředí sportu, skloubit vše dobře s osobním životem a najít vhodný moment, kdy kariéru ukončit a dále se efektivně realizovat. Na druhé straně vidíme muže sportovce, kteří jednou zazáří a svůj triumf nezopakují, kdežto ženy udrží špičku po několik let.“ Podle Balákové je snaha hodnotit motivaci a povahu sportovce na základě pohlaví zjednodušující, troufalá a především neužitečná.

„Dámy jsou sice křehká stvoření, ale umí zabrat, kolikrát mají ohromnou vůli a dokážou možná víc než kluci,“ reaguje Ondřej Rybář, trenér českých biatlonistů na myšlenku, že sportovky něnemají přirozenou touhu vyhrávat a nehodí se do prostředí vrcholového sportu.

„Za sebe můžu přiznat, že krasobruslení se mi víc líbí v podání žen, naopak třeba MMA je podle mě pro ně až moc surové. Nebudu ale tvrdit, že se ženy hodí jen pro nějaký sport. Některé disciplíny jsou zažitější pro muže, jiné pro ženy, ale doba se mění. Je potřeba respektovat sport u obou pohlaví,“ říká někdejší šéftrenér české biatlonové reprezentace.

Kariéra, dítě, nebo obojí? Nechme to na ženách

Dalším stereotypem je domněnka, že žena může být buď dobrou matkou, nebo úspěšnou sportovkyní. Jen z české historie známe několik příkladů, kdy jedno nemusí vylučovat druhé. Když se Kateřina Neumannová v Turíně v roce 2006 stala poprvé olympijskou vítězkou v běhu na lyžích, první gratulantkou v cíli byla její tehdy tříletá dcera. Oštěpařka Barbora Špotáková porodila v roce 2013 syna. O rok později se stala evropskou šampionkou, v roce 2017 mistryní světa. Z letních olympijských her v Londýně v roce 2016 přivezla bronz.

Ze světových sportovkyň stojí za zmínku příběh Kim Clijstersové. Belgická tenistka se po porodu dcery v roce 2008 vrátila na kurty ve velkém stylu. Dvakrát za sebou vyhrála US Open (2009, 2010), přidala i triumf na Turnaji mistryň (2010). Biatlonistka Marie Dorinová Habertová dosáhla největších úspěchů v roli matky. Než v roce 2014 porodila dceru, na vrcholných akcích stála na stupních vítězů převážně v týmových soutěžích. Po návratu z mateřské se v roce 2015 sama stala dvojnásobnou mistryní světa, o rok později si šampionát zcela podmanila, cenný kov vybojovala ve všech šesti závodech, z toho třikrát zlatý.

Nelze tvrdit, že za tyto úspěchy vděčí tomu, že se staly matkami. Stejně tak ale neplatí, že ženy nemohou být matky a zároveň úspěšně vrcholově sportovat. Naopak, mnohé přiznávají, že až s příchodem mateřství získaly další motivaci být úspěšné.

Argument, že ženy nejsou stavěné pro vrcholový sport i z důvodu „tikajících biologických hodin“, je tedy spíše otázkou přetrvávajících stereotypů, než reálných poznatků. Věk prvorodiček se v České republice každým rokem zvyšuje. Na základě posledních údajů Českého statistického úřadu byl v roce 2018 průměrný věk prvorodiček 30,7 roku. Podle Václava Petráše tak sportovkyně, která založení rodiny plánuje po skončení aktivní kariéry mezi 30-35 lety, nijak výjimečně nevybočuje z celospolečenského trendu. „Pokud pak sportovkyně chce rodinu založit již během aktivní sportovní kariéry, je to rozhodně možné, byť je nutné zvážit, nakolik sportovní svazy a organizace těmto sportovkyním vytvářejí vhodné podmínky, které jim umožní se k vrcholovému sportu po narození dítěte opět vrátit,“ dodává Petráš.

Bez ohledu na čísla, odhady a statistiky by měla (nejen ve sportu) platit základní teze – o svém mateřství si žena rozhoduje sama. Je na ní, zda kvůli založení rodiny odejde ze světa vrcholového sportu, jestli se do něj po mateřské vrátí, bude mít dítě v pětadvaceti nebo pětatřiceti letech, i jestli vůbec nějaké dítě bude mít. Předpoklad, že každá žena touží po dítěti, je mylný. Stejně jako nikdy nevíme, zda dotyčná dítě chce, ale mít ho z různých důvodů nemůže. Posílat závodnici do sportovního důchodu, aby jí dle slov Zdeňka Haníka „něco zásadního v životě nechybělo“, je krok nešťastný.

Sexy biatlonisté neexistují?

Pokud zadáme do internetového vyhledávače spojení „sexy biatlonistka“, vyskočí desítky článků, které se zabývají atraktivitou biatlonistek a jejich vzájemným porovnáváním v žebříčcích a anketách. Pokud zadáme spojení „sexy biatlonista“, nejenže nám to k mužským protějškům podobné výsledky nenajde, ale jsme rovnou přesměrováni k biatlonistkám. Podle Jany Janotové, zástupkyně Českého olympijského výboru v Evropských olympijských výborech v Bruselu, se méně než deset procent mediálního pokrytí věnuje ženám – a každý třetí článek potvrzuje nebo posiluje genderové stereotypy. Sportovkyně a ženy obecně jsou pod větším tlakem z důvodu tzv. sportovních tělesných stereotypů. Když se řekne biatlonistka, vidíme hubenou, drobnou dívku, protože předpokládáme, že hubená postava podává větší výkony, je rychlejší a vytrvalejší a tak dále. „Pokud závodnice neodpovídá přesně tomuto stereotypu, stane se terčem kritiky, jelikož je to viditelné. U chlapců takovýto konkrétní obraz/představu nemáme,“ myslí si Veronika Baláková. Zároveň ale dodává, že záleží také na tom, jak se sportovci a sportovkyně prezentují na sociálních sítích. Pokud budou sdílet své fotky, musí počítat s odezvou, pokud nic nezveřejní, riziko je menší.

„Jsi tlustá. Jsi líná. Jsi neschopná. Jsi hloupá.“

Nejsou to jen média, jejichž přístup může sportovkyně negativně ovlivnit. Na jejich kariéře se často podepíší svým přístupem i lidé, kterým by měli plně důvěřovat – trenéři a trenérky. Výraznou měrou se na připomenutí tohoto problému podílela Gabriela Koukalová. Bývalá biatlonistka a naše nejúspěšnější reprezentantka v tomto sportu doplnila konec své kariéry o kontroverzní knihu, kde popsala zákulisní vztahy v týmu, mimo jiné s trenérem Jindřichem Šikolou:

„Stavěl mě před zrcadlo, abych se na sebe podívala, jak jsem odporná, nechutná a tlustá. Měla jsem tehdy jen 58 kilo, ale uvěřila jsem mu. Začala jsem sama sebe nenávidět a vadil mi každý gram, který jsem měla.“ (kniha Jiná)

Na obvinění Koukalové zareagoval Šikola v rozhovoru pro iSport odmítavě. Ať je pravda kdekoli, Koukalová minimálně otevřela debatu o mnohdy problematickém vztahu trenérů a jejich svěřenkyň. Ozvaly se další sportovkyně z jiných odvětví.

Kauza Koukalové a Šikoly dostala problematiku do popředí veřejného zájmu, ale příběhy o necitlivém přístupu trenérů ke svěřenkyním se objevovaly i dříve. Od roku 2016 existuje například projekt Bez frází. Sportovci a sportovkyně sami sdílejí své zkušenosti a vyprávějí, čím si prošli. Své pocity zveřejnila i Monika Vlčková, dříve Míčková. Bývalá moderní gymnastka píše, jak bylo na denním pořádkům říkat gymnastkám bez ohledu na věk a výkonnost, jak jsou tlusté, líné a neschopné. Sama od trenérky slýchávala, že má „p*del až v Ostravě“ nebo že je „vyžraná a neodlepí se s těžkým zadkem od země“.

„Sice jsem byla nejlepší česká závodnice za posledních pár let, ale místo jako zdravá sebevědomá sportovkyně jsem se chovala jako zakřiknutá chudinka. Do důchodu jsem šla ve čtyřiadvaceti. S pěti tituly mistryně republiky, s třináctým místem z univerziády a sedmnáctým místem z mistrovství Evropy. S podlomeným zdravím i psychikou.“ Monika Míčková (Bez frází). Jsou tyto ukázky jen ojedinělými případy, nebo trenéři a trenérky svůj přístup ke sportovkyním podceňují?

„Trenér se stává významnou osobou v životě sportovce, v určitou dobu tou nejvýznamnější a proto je jasné, že určitý vliv bude mít, ať už si to chce přiznat či ne, ať si to uvědomí či ne. Bohužel v praxi je to velmi často právě tato oblast, ve které si jsou trenéři hodně nejistí,“ říká Veronika Baláková. „Neví přesně, jak ke kterému sportovci přistupovat, zda dělat rozdíly či ne, podle čeho se řídit, jak oceňovat, dodávat sebedůvěru či motivaci, jaký vztah se svěřencem navázat,“ pokračuje Baláková a dodává, že právě kvůli tomu i trenéři a trenérky sami potřebují trénink a vzdělávání, jak se svým svěřencům a svěřenkyním přistupovat.

O složité pozici mluví také Ondřej Rybář: „Kritické je to zejména v pubertě, ať už se jedná o kluky nebo holky. Vztahují na sebe věci, které by nemuseli. Trenér musí být opatrnější v tom, jak se sportovci jedná. Ale zase se nedá jednat jen v rukavičkách. Trenér musí být trochu psycholog a diplomat.“

Biatlonisté jsou podle Rybáře silovější a jdou do všeho po hlavě, biatlonistky jsou přemýšlivější a preciznější. To ale není důvod myslet si, že by nezvládly stejný trénink jako muži. „Všechny je potřeba spíš podržet a ukázat jim cestu,“ doplňuje.

Drobné rozdíly v komunikaci a přístupu, které jsou někdy chlapcům a dívkám předkládány, pak mohou mít ve finále zcela zásadní dopad na obě pohlaví.

Čísla mluví pro muže

Podle Václava Petráše je jedním z důvodů přetrvávajících stereotypů i nedostatečné zastoupení žen v přidružených rovinách, ať už jde o rozhodčí, trenérky, manažerky, novinářky a komentátorky nebo ženy ve vedení sportovních asociací. Sport je z tohoto pohledu zatím dominantně mužským světem, což vytváří optimální podmínky pro udržování mýtů o obrovských rozdílech mezi muži a ženami.

Podle posledních údajů Evropského institutu pro rovnost žen a mužů zůstává zastoupení žen na nejvyšších rozhodovacích pozicích ve všech členských státech velmi nízké. V roce 2015 v průměru pouze 14 % všech pozic zastávaly ženy. Zónu tzv. genderové vyváženosti splňuje svými 43 % jen Švédsko. Česká republika je čtvrtá nejhorší v EU.

V tomto případě se některé země Evropské unie snaží statistiky zlepšit pomocí genderových kvót. V roce 2015 mělo tyto kvóty pro nejvyšší rozhodovací orgán (výkonný výbor, předsednictvo nebo správní radu) ale jen devět z dvaceti osmi členů EU.

Velký vliv má i absence žen ve sportovní žurnalistice. Dle studie Komise rovných příležitostí ve sportu bylo na olympijských a paralympijských hrách v Riu (2016) a Pchjongčangu (2018) průměrně 17 % novinářek. Česká republika patřila se svými 10 % znovu k podprůměru, kromě Albánie (zastoupení žen 40 %), se všechny zkoumané země pohybovaly pod dvaceti procenty. Genderové rozdíly ve sportovní žurnalistice sahají podle statistik i do mediálních organizací, kde ženy zastávají méně než třetinu pozic ve vyšším vedení.

Například v ČT Sport není ve vedoucí pozici žena žádná. Pocity k této problematice popsala i jedna z reportérek:

„Když jsem začínala, byla jsem v redakci jediná holka, nevěděla jsem, za kým jít, v redakci mě kolegové přehlíželi. Tenhle pocit mi zůstal i v pražské redakci, kam jsem přešla, v testosteronovém kroužku se člověk těžko prosazuje. Už je situace trochu jiná, ale i dnešní elévky zažívají stejné nepříjemnosti, kterými jsem si musela projít kdysi já.“ Podle ní by si řada kolegyň zasloužila vedoucí pozici, a rozhodně ne jen proto, že jsou ženy.

Možná řešení

Podle Jany Janotové je potřeba se problematikou rovnosti žen a mužů v oblasti sportu věnovat nejen na evropské, ale i národní úrovni.

Konkrétním příkladem může být Vládní strategie pro rovnost žen a mužů v ČR 2014-2020. Jedním z jejích bodů je vyrovnaný podíl na rozhodování, vyrovnaná účast žen i mužů na rozhodování a uplatňování gender mainstreamingu v oblastech média, životní prostředí, sport, veřejná doprava, kultura, veřejný a virtuální prostor. Pro sportovní oblast je pak specifickým cílem Tvorba politik na podporu sportovních aktivit žen a dívek na všech úrovních, sdílení příkladů dobré praxe a jejich medializace, posílení spolupráce veřejné správy a relevantních aktérů v této oblasti.

Jedním z hlavních orgánů, který se problematikou nerovnosti mužů a žen ve sportu zabývá, je zmiňovaná Komise rovných příležitostí ve sportu. Ta je však pouze poradním orgánem složeným z dobrovolníků. Vítaným krokem tak bylo založení Národní sportovní agentury, která by tuto problematiku měla řešit jako jednu z důležitých oblastí.

Snaha o zrovnoprávnění žen a mužů v oblasti sportu a potlačování genderových stereotypů může probíhat i na mnohem nižší, ale stejně důležité úrovni. Sportovkyně se nesmí bát ozvat, pokud je tlakům takových stereotypů vystavena. Je potřeba kritizovat nekorektní vyjádření a diskutovat o nich. I tomu možná Zdeněk Haník svým kontroverzním článkem pomohl – i přes to, že šíření stereotypních narativů nebylo podle něj záměrem článku.

Foto: Pixabay.com