Fotbalové přípravky z Liberce pod lupou: Jak v Ruprechticích a Slovanu pracují s nejmenšími?
Sny mají podobné: vzhlížejí k největším hvězdám, třeba k Manuelu Neuerovi, opoře v brance Bayernu Mnichov, nebo k útočníkovi Édinsonu Cavanimu z pařížského týmu Saint-Germain. Po jejich vzoru s nadšením pilují gólmanské zákroky i odvážné kličky. A někteří z nich už dokonce nosí sportovní oblečení s logem trojnásobného mistra české ligy. Jak se liší tréninky fotbalových nadějí ve Slovanu Liberec a v místní čtvrti Ruprechtice, jejíž A-tým dospělých momentálně působí v 1.A třídě?
Dominik Hořák vede přípravku malých fotbalistů ve věku osm až devět let krátce přes rok. Sám se fotbalu věnuje od dětství, momentálně hraje za A-tým Sokola, kde se náhodou dostal i k práci trenéra. „Oslovil mě kamarád z týmu, jestli bych jim nepomohl, že jim na měsíc vypadl kouč. Natolik se mi to zalíbilo, že jsem později přijal nabídku stálé spolupráce,“ vysvětlil dvacetiletý Hořák.
Stejně staré hráče má v libereckém Slovanu na starost dvaadvacetiletý Ondřej Picek, který už na svůj věk nasbíral dost trenérských zkušeností. „Začínal jsem v Arsenalu Česká Lípa, kde jsem před šesti lety přebíral svůj první tým. Byl to tenkrát ročník 2004–2005 a strávil jsem u mladší přípravky dva a půl roku,“ prozradil taktéž aktivní fotbalista. „Do Slovanu jsem se dostal přes kamaráda Martina Hanouška, který k sobě někoho sháněl. Jelikož jsme se spolu znali a studoval jsem v Liberci, nešlo nabídku z ligového mančaftu odmítnout,“ dodal Picek.
Práce s nejmladšími je specifická, právě v začátcích si osvojují návyky, na nichž ve zbytku kariéry staví. „Ti nejmenší ještě nemají žádné zlozvyky. Vše se učí od základů, například kopací techniku. Spousta starších dětí se naučí špatný pohyb a v budoucnu se ho už těžko zbavují,“ všiml si Hořák. „I když už kluci vypadají jako fotbalisti, musíte v nich stále vidět děti a podle toho se k nim během tréninku chovat. Fotbal je hlavně musí bavit. Je důležité si s nimi vybudovat vztah, aby člověk mohl zakřičet, ale oni ho budou jako autoritu stále milovat,“ popisoval Picek.
Soutěživost a práce s míčem, na to sází v Ruprechticích
Ruprechtická přípravka se v zimním období schází dvakrát týdně. Přírodní trávník v domácím areálu nahrazuje v chladných měsících tělocvična liberecké základní školy ve Vrchlického ulici. Trenér Hořák musel tentokrát při sestavování jednotky hodně improvizovat. „Můj kolega odjel do zahraničí a zapomněl mi předat pomůcky,“ vysvětloval. Naštěstí pro něj mohl využít klady, které hala přináší: „Balón je tu živější, zkoušíme menší prostory a stavíme opičí dráhy.“
Na úvod se hráči zhruba čtvrt hodiny rozehřívali různými variantami hry „na babu“. Nejprve si ji předávali míčem, v dalším časovém úseku zase museli po předání odcvičit pět dřepů. V poslední fázi hry se mladí sportovci mohli na chvíli schovat do domečku. „Přitáhněte se rukama na hrazení, ale ne, že tam budete minutu!“ upozorňoval trenér. Energičtí fotbalisté v zápalu hry často opouštěli vymezené území ke hře, po napomenutí ale hned upalovali zpět. „Největší důraz klademe na práci s míčem. Ať už kluci hrají jakoukoli hru, všechno dělají s balónem. Snažíme se rozvíjet jejich individuální schopnosti, rychlost, obratnost,“ líčil Hořák.
Po nutné pauze k doplnění tekutin snižovali hráči tepovou frekvenci žonglováním s míčem. „Střídejte nohy, kluci. Hezky pravá, levá,“ nabádal trenér. Následně mladíci z Ruprechtic pilovali individuální techniku přihrávkami o hrazení, než se zaměřili na rozvoj pohybových dovedností. „Spousta dětí postrádá naprosté základy, to se v tréninku snažíme dohnat. Myslím si, že je to problém dnešních škol. Většina dětí neumí ani kotrmelec, protože je to nikdo nenaučil,“ postěžoval si. A tak při dalším cvičení hráči, rozdělení do dvou družstev, přebíhali lavičku, skákali přes ní, podlézali kozu, trénovali kotrmelce či váleli sudy. Kdo prohrál, musel za trest cvičit dřepy s výskokem, kliky nebo „angličáky“.
Také v dalším bloku se soutěžilo. Tentokrát si to obě skupiny mezi sebou rozdaly v ryze fotbalové činnosti, situaci jeden na jednoho. Hráči na pokyn vystartovali ke své brance, oběhli ji, následně museli vybojovat míč ležící na polovině trati mezi oběma soutěžícími, zbavit se kličkou svého protivníka a v ideálním případě vstřelit gól do branky soupeře.
Všichni do jednoho se s maximálním vypětím sil snažili svůj tým nezklamat. Fotbalisté se střetli v nejednom ošemetném souboji, nikdo ale neoplácel ani se zbytečně nerozčiloval. Právě naopak, dodržovaly se zásady fair play. „Promiň. Sorry. Dobrý?“ a hrálo se dál. Bylo zřejmé, že kluci spolu mají velmi dobrý vztah. „Většina z nich jsou spolužáci ze školy, takže se kamarádí i mimo hřiště,“ potvrdil trenér.
Závěrečná půlhodina patřila klasické hře na dvě branky. Právě při fotbálku se vyprofilovali ti nejšikovnější. Pro některé z nich nebyl problém převzít míč na vlastní polovině a dovést ho až do branky soupeře. „To, že nepřihrávají, v tomhle věku vůbec nevadí. Chceme, aby rozvíjeli individuální schopnosti. I v zápasech apelujeme na to, aby se kluci snažili z jakkoliv těžké situace dostat konstruktivně,“ upřesnil trenér. Mezi ostatními vyčníval chlapec s delšími vlasy oblečený do libereckého dresu se jmenovkou Matěje Pulkraba. „Nejvíc mě baví fotbal a kličky. Můj nejoblíbenější hráč je Cavani. Dřív jsem měl vlasy jako on,“ prozradil osmiletý Albert.
Jednotka přípravky Sokolu Ruprechtice trvala zhruba 90 minut. Trénink byl pestrý a hráče očividně bavil. Občasné kázeňské prohřešky řešil kouč důrazným napomenutím či trestem ve formě lehkého cvičení. „Když zlobí nebo kecají, občas je okřikneme, ale spíš „vyhrožujeme“, že si na konci tréninku nezahrají fotbálek nebo nepojedou na turnaj. Nikdy nijak nežalujeme rodičům, všechno zůstává mezi námi. Co se stane na hřišti, na hřišti taky zůstane,“ zdůraznil Hořák.
„Špunti“ v ligovém Slovanu? Techničtí hráči s kondicí a respektem
Přípravka libereckého Slovanu spolu tráví čas zpravidla třikrát do týdne, v rámci rozvoje pohybových dovedností však nejsou výjimkou ani různá zpestření. „Kromě zimy, kdy jsme v hale, trénujeme třikrát týdně 90 minut venku na půlce hřiště. Hráči mají navíc jednu specifickou jednotku, například atletiku, gymnastiku, judo nebo trampolíny. Před nedávnem jsme zavedli také individuální tréninky. Jsou to takové půlhodinové bloky, kde se buď věnujeme nějaké skupince hráčů a pilujeme jejich nedostatky, a nebo je na programu atletika,“ nastínil Picek. „Dbáme na individuální přístup, protože každé dítě je jiné. Nesnažíme se dělat z pomalého fotbalisty rychlého, ale chceme vypíchnout jeho silnou stránku a zlepšovat ji. Nepotřebujeme dvacet stejných kluků.“
Trenéři rozdělili svěřence do dvou skupin zhruba o deseti členech. Nejprve se v moderní hale poblíž libereckého sídliště Broumovská věnovali 75 minut první partě, kterou následně vystřídali zbývající fotbalisté. „Vyhovuje nám to, protože v menším počtu se hráčům můžeme více individuálně věnovat. Když se taková možnost naskytne, rádi ji využijeme,“ vysvětlil kouč Picek.
Mladí talenti na úvod rozproudili krev skákáním přes švihadlo. Poté už se mohli zmocnit oblíbených balónů, následný blok trenéři věnovali individuální technice s míčem. Fotbalisté měli zadaný domácí úkol, ve volném čase museli pilovat provedení několika efektních fines. „Cvičení na individuální techniku s míčem je to jediné, co nechybí v žádném tréninku. V každé jednotce se zhruba čtvrt hodiny věnujeme kličkám a různým technickým dovednostem,“ prozradil.
Chlapci mezi sebou bojovali o pozornost trenérů a vytrvale předváděli nově naučené triky: koloběžku, zidanovku, sem tam stahovačku. „O rozvoj individuální techniky s míčem se snažíme bezpochyby nejvíce. To, co dělá fotbalistu lepším, je jeho technika. Zvláště u těch nejmenších je to velmi důležité,“ je přesvědčen Picek.
Trenéři zaměřili páteční setkání na nácvik otevřeného zpracování a zbývající cvičení cílila právě na zdokonalování této činnosti. „V jednotce není stěžejní cvičení, ale cíl. To, na co chceme navázat a čeho chceme dosáhnout. Když se dělá blok na převzetí míče nějakým způsobem, tak to musí lehce navazovat. Cvik se musí dostat do herního cvičení a pak i do klasické hry, aby to mělo smysl.“
V další fázi hráči utvořili čtverec, nahrávali si po obvodu a jejich úkolem bylo připravit si balón otevřeným zpracováním do pohybu. Trenér nejprve názorně ukázal, jakým stylem mají hráči daný úkon provést. Když se mu v průběhu cvičení něco nelíbilo, hru přerušil. „Korpy, nezpracovávej to šajtlí, kvůli tomu to neděláme. Dělejte to, co se po vás chce!“ pokáral Martina Korpase. „Komunikace je pro nás důležitá, hodně do toho vstupujeme během tréninku i zápasu. Chceme s dětmi probrat jeden konkrétní moment a pak zhodnotit, jestli to bylo správné, nebo se třeba situace dala vyhodnotit lépe. Jsou to detaily, ale když se budou probírat neustále, tak si je kluci zautomatizují a budou spíše volit lepší řešení,“ dodal Picek.
Poté už malí šikulové předváděli střelecké schopnosti. V modelových situacích dva na jednoho museli hráči znovu prokázat snahu o otevřené zpracování, následně už bylo cílem útočící dvojice překonat gólmana a skórovat. Někteří převzali míč a namířili si to na branku hlava nehlava, jiní volili přihrávku na lépe postaveného spoluhráče. Ve srovnání s Ruprechticemi bylo patrné, že fotbalisté Slovanu jsou naučení za každých okolností zakřičet si na spoluhráče o nahrávku. „Přihraj, tady, dej si!“ znělo tělocvičnou. „Na to hodně dbáme a po klucích vyžadujeme. Chceme, aby chtěli a nebáli se hrát,“ upřesnil kouč liberecké přípravky.
Přibližně po hodině intenzivního tréninku kluci absolvovali několik kratších zápasů. Hrací plochu lemovaly bílé čáry po obvodu celé tělocvičny. V poli stáli na každé straně dva hráči, za zády pak oba týmy měly gólmany. Vysoká úroveň těchto utkání poukázala na velice dobrou fyzickou připravenost mladých slovaňáků. „Chceme, aby měli hráči na hřišti více prostoru, zároveň je to i otázka kondice. Je znát, že máme více běhavých fotbalistů než třeba i řada jiných ligových mužstev,“ pochvaloval si Picek. Brankáři se do hry aktivně zapojovali, pomáhali tak vytvářet výhodná přečíslení. Míč si navíc museli během akce vyměnit všichni spoluhráči a při vstřelení branky měl každý z nich za úkol stát na polovině soupeře.
Setkání přípravky Slovanu Liberec působilo ve všech směrech profesionálním dojmem. Trenéři svou jednotku pokaždé přizpůsobí jiné činnosti, kterou se svými svěřenci po celý průběh zdokonalují. Hráči poslouchají na slovo a každou radu si berou k srdci. „Snažíme se být jejich kamarádi. Nevadí nám, když nám říkají ahoj, čau. Důležité je, aby věděli, že když jim něco říkáme, říká to pan trenér, který z nich chce udělat co nejlepší hráče,“ vysvětlil Picek. „Rád používám slovo „nejlepší“. Když chceš být nejlepší, tak budeš všechno dělat naplno. Já chci trénovat jen ty nejlepší, kdo chce být nejlepší? S oblibou pracuji s těmito krátkými motivačními proslovy o jedné, dvou větách či otázkách. Ještě rád používám to, že jsme FC Slovan Liberec. Chci, aby si hráči uvědomovali, že je to něco výjimečného,“ doplnil.
„Trénink se mi líbil. Fotbal hraju rok a půl, baví mě hrát v poli i být v bráně. Nejradši dělám kličky, přihrávám a dávám góly. Můj oblíbený fotbalista je Manuel Neuer, jednou bych chtěl chytat za Bayern jako on,“ zasnil se devítiletý gólman Ondřej Lašák, který vedle nesporných brankářských kvalit prokázal i velice solidní hru nohama.
Vždyť i o to se také trenéři snaží.
Text vznikl v rámci kurzu Specifika sportovní žurnalistiky pod vedením Mgr. Ondřeje Trunečky.