Démonický diptych. Dvě divadla, dvojí dno

Městská divadla pražská krátce před Vánoci nabídla fascinující diptych o lidském zatracení. Zatímco na jevišti Divadla Komedie ožívají faustovské motivy v expresivní a vizuálně uhrančivé grotesce, Divadlo ABC kontruje čirým naturalismem, kde ďábel nemá rohy, ale ženskou tvář a chuť levné kořalky. Společným jmenovatelem kultovního muzikálu The Black Rider a adaptace Zolových románů je neodvratná destrukce, jíž vévodí démonická síla, ať už v podobě magických střel, nebo společenského rozkladu.

Mefistofelská manipulace mrazí

Pokud bychom letos chtěli najít jevištní událost, která ohlasem a vytříbeností konkuruje brněnské operní senzaci Alcina s mezzosopranistkou Magdalenou Koženou, musíme zamířit do Divadla Komedie. Kultovní junk muzikál The Black Rider totiž boří hranice mezi činoherním a hudebním divadlem.

Těžištěm inscenace je bezesporu Pegleg (ďábel) v podání Daniely Špinar. Je hmatatelné, že bývalá šéfka činohry Národního divadla do projektu otiskla tvůrčí osobnost a režisérskou zkušenost. Její přítomnost na jevišti funguje jako gravitační pole, které mění, ale zároveň vylepšuje styl hraní ostatních. „Panoptikum, kde se mísí vysoké s nízkým, krása s ošklivostí. Je to junk opera, opera složená z odpadků naší kultury, groteska, která se divákovi vysměje přímo do obličeje a ukazuje, že každá zkratka k úspěchu je vykoupena šílenstvím,“ popsala režisérka Veronika Kos Loulová pro Seznam Zprávy specifický svět, ve kterém se děj odehrává.

Šílenství se promítá i do fyzického jednání souboru. Pod vlivem ďábelské energie se herci mění v neklidné mechanické strojky. I v momentech, kdy postavy nejsou v centru dění, jejich těla nevypínají. Herci v pozadí se rytmicky škubají, jejich pohyby jsou trhané, jako by jimi projížděl elektrický proud, nebo jako by jejich vodicí šňůry držela roztřesená ruka loutkáře.

Výrazným posunem oproti předloze Williama S. Burroughse a Toma Waitse je hudební složka. Kdo by čekal syrovou a rozvrzanou poetiku, bude překvapen. Pojetí Kos Loulové se posouvá k velkolepému a rytmičtějšímu kabaretu. Hudba nefunguje jen jako atmosférický podkres, ale jako motor, který postavy žene do záhuby, čímž vytváří ostrý kontrast mezi nablýskaným povrchem show a vnitřní dezintegrací postav. Je to lesklá a svůdná show, která má blíže k Broadwayi než k zakouřenému baru, což činí pád postav ještě tragičtějším. Ty totiž tančí s úsměvem přímo do pekla.

Umělá unylost ubíjí umění

Jestliže v Divadle Komedie má ďábel konkrétní tvář Daniely Špinar, v Divadle ABC se jeho temná podstata tříští. Roli hybatele zkázy zde přebírá chemická sloučenina ruku v ruce s lidskou chamtivostí. Inscenace spojující naturalistické romány Zabiják a Nana by se ve skutečnosti měla jmenovat jinak. Spojka „a“ je zavádějící. Titulním zabijákem je totiž Nana sama.

Ďábel se zde rozštěpil na dvě smrtící entity. Tou první je alkohol. Scéně dominuje voda, teče, stříká a v poněkud prvoplánové metafoře supluje onoho zabijáka, levnou vodku, v níž se postavy doslova i přeneseně topí. Tento tekutý démon pomalu leptá osud matky Gervaisy. Tím druhým, mnohem sofistikovanějším zlem, je však Nana. V podání Karolíny Knězů to není jen pasivní oběť rodinné anamnézy, ale aktivní nástroj zkázy. Je to ďábel v saténu, který nekrade duše úpisem krví, ale vysává peníze, důstojnost a s nimi i život.

Navzdory silnému tématu však inscenace pod taktovkou Michala Dočekala působí spíše jako konzervativní ilustrace k povinné maturitní četbě. Nad hladinou průměru ji drží především ústřední herecké duo. Chemie mezi Karolínou Knězů a Ivanou Uhlířovou, divákům známá v komediální rovině ze seriálu Osada, zde dostává tragický rozměr. Matka paralyzovaná nerozhodností a dcera hnaná zvráceným materialismem tvoří mrazivý kontrapunkt. „Nana je obrazem společnosti, kde se vše stává zbožím a lidé jsou semleti systémem,“ vysvětluje režisér Dočekal. Tento záměr však naráží na provedení. Děj neustále doprovází všudypřítomný sbor měšťanů. Tento chór, ač má plnit funkci antického komentátora morálního úpadku, ve výsledku jen brzdí tempo a dodává inscenaci až příliš didaktický, školometský ráz.

Ve výsledku tak projekt Dvě divadla, dvojí destrukce nabízí cennou lekci o povaze divadelního zla. Démon potřebuje tajemství, stylizaci a energii. V Komedii to pochopili a stvořili rituál. V ABC vsadili na realismus a vodu, čímž oheň předlohy paradoxně uhasili. Divák tak odchází s rozpolceným pocitem: jedna ruka tleská za odvahu, druhá bezmocně lomí nad promarněnou šancí stvořit dílo, které by bolelo stejně jako Zolovy romány.

Foto: Patrik Borecký, Městská divadla pražská

Text vznikl pod vedením PhDr. Jany Čeňkové, Ph.D v kurzu Poválečná literatura a kulturní publicistika