Tradice, romantika, ale i sportovní dřina. Jak se šerm vrací do českého povědomí
Jen čtyři sporty tvoří program letních olympijských her od jejich prvopočátku, aniž by z něj byť jen jedinkrát vypadly. Atletika, gymnastika, plavání… A pro mnohé překvapivě také šerm. Disciplína, která v tuzemsku dlouho zůstávala stranou, si po velkých úspěších posledních let opět získává pozornost. Jaká ale je, jaký má vývoj a co vše obnáší? Vydali jsme se to zjistit rovnou na planš, s kordem v ruce. Seznamte se s prostředím, kde rozhodují technika, vytrvalost, reflexy i pevné nervy.
„Připravte se,“ upozorňuje hned zkraje šermířské lekce trenérka Anna Pokorná. „Možná po dnešku ucítíte svaly, o kterých jste doteď ani nevěděli, že je máte.“
Jdeme do střehu. Dominantní noha dopředu, druhá vytrčená do boku, hezky v pravém úhlu. Kolena řádně pokrčená nad špičkami chodidel. Stehna se dostávají do nezáviděníhodné pozice, až začátečníkovi rychle signalizují, že tohle dlouho nevydrží. Ale co se dá dělat, v šermu nutně potřebujete stabilitu.
Při pohybu vpřed k soupeři, takzvaném posunu, proto po zvednutí přední nohy jako první došlapáváte nepřirozeně na patu, zbytek chodidla a druhá noha následují. K odsunu využijete zadní, onu bokem směřující nohu a couváte přes špičku. Bez ustání se jen pohybujete v mírném dřepu.
„Unikátnost pohybu je tím hlavním, čím se šerm odlišuje. Je tak specifický, že ho do jiných sportů nedovedeme přenášet,“ vysvětluje Richard Pokorný, vícenásobný mistr republiky v šermu kordem či bronzový medailista z mistrovství Evropy družstev. A také manžel Anny. Sportu se věnují rovněž jeho sestra a matka, která je předsedkyní VSK Humanita, klubu fungujícího při Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze.
„Jsme malý sport, ale řada lidí ho spíš vnímá jako životní styl,“ usměje se Pokorný. „Když už ho člověk začne dělat, málokdy z něj odchází. Zůstává u něj třeba i jako bafuňář, přivádí svoje děti. Což je zvlášť typické právě v Čechách, kde máme hodně rodinných klanů.“
Seznamte se s šermem. Sportem, v němž rozhodují technika, vytrvalost, reflexy i pevné nervy. Na snímku německá fleretistka Carolin Golubytskyiová (vpravo) zapisuje úspěšným výpadem zásah proti Italce Arianně Errigové na světovém šampionátu 2013 v Budapešti.
Od rodin až mezi širší veřejnost? Šerm se opět zvedá
Jedním z nich jsou třeba Jurkové. Čtyři šermířské generace, od pradědečka až po nejmladšího Jakuba Jurku, z něhož se během předloňských Her v Paříži stal idol. Zrovna tak jako z výrazu „ty brďo“ Jiřího Berana staršího při komentování přenosu v České televizi.
Družstvo kordistů bronzem oslnilo republiku a nebýt zlatého tažení českých hokejistů domácím mistrovstvím světa, stali se kolektivem roku. Po předlouhých 116 letech navázali na české šavlisty a vyrovnali je. Na předchozí olympiádě v Tokiu se totéž povedlo fleretistovi Alexanderu Choupenitchovi.
Zejména díky nedávným úspěchům se zvedla popularita sportu, který na větší zájem dlouho, snad od dob první republiky, nebýval zvyklý. I kvůli finanční náročnosti vybavení, nedostatečnému zázemí a úpadku za minulého režimu, jenž šerm pokládal za elitářský.
„Teď se členská základna zvedla hlavně u mládeže, kdy svaz dokonce začal pořádat soutěže pro ještě nižší kategorie než dřív. Sám si všímám, že lidé chytají různá jména, získávají přehled a najednou vnímají, že máme kord, fleret a šavli,“ popisuje Pokorný.
Na dotazy zrovna odpovídá ve Sportovním centru UK v Hostivaři, kde v rámci tělocviku na Filozofické fakultě vedou s manželkou kurz v zimním semestru. Vzhledem k historickým oborům se tu zájem o šerm udržoval vždy a předmět by se dal otevřít třeba i ve třech různých časových slotech, zvládají ale jen jeden.
Žádný mainstream. S popularizací pomáhá i česká videohra
Historie ke specifické aktivitě přivedla právě i Pokorného, na jehož tváři hned zaujme knír s úzkým svazkem vousů na bradě. Jako kdyby vypadl ze Tří mušketýrů. A taky že ano.
„Můj příběh není obvyklý, většinou lidé přicházejí s tím, že chtějí zkusit druhý sport nebo něco mimo mainstream. Já sám mám šerm zatížený tou romantickou představou. Tři mušketýři, Cyrano, všechno se to nabalovalo,“ vypráví muž, který se stará o chod jednoho vlastního projektu s nepřekvapivým názvem – Cyranova akademie. „Jako první mě nicméně ovlivnilo, když jsem na hradě Křivoklát viděl historický šerm.“
Další disciplínu, která potvrzuje, jak rozvětvený šerm je. A která také opět nabírá na síle. Nyní zejména díky fenoménu jménem Kingdom Come: Deliverance II. Česká videohra nejen prorazila na světovém trhu, ale vyburcovala fanoušky do boje například s oblíbeným federem, dlouhým mečem drženým v obou rukách, samozřejmě s tupým hrotem a ohebnou čepelí.
Halda nadšenců tak poznává, jaká dřina stojí za jedním z nejstarších bojových umění. Ostatně, pokud jste pozorně sledovali olympiádu, mohli jste si všimnout kapek potu na čelech Jurky i Choupenitche. Však i z nás na tréninku pořádně teklo.
Dřina v masce a kevlaru. Zabolí, ale nezabije
Zatímco všechny základní kroky jsme ještě mohli pilovat v tričku a kraťasech, pak přišly na řadu další vrstvy. Nasadit kalhoty, ochrannou podvestičku, vestu, rukavici na dominantní ruku, co svírá kord, a masku. Dávejte si pozor, není to kukla, ale maska!
Napojení na šňůru, připravení k souboji s kordem v ruce. Šerm jsme si sami vyzkoušeli, autor reportáže bez podkolenek. Tak to doma nezkoušejte!
„Že se o nás někdy mluví jako o včelařích, na to už jsem si zvykl. Ale dneska už se to ani tak nepoužívá. Teď hodně jede oplocení, protože překladač vám u anglického výrazu pro šerm, tedy fencing, vyhodí jako první variantu právě tohle slovo,“ prohodí Pokorný s poněkud hořkým, avšak smířeným úsměvem.
V certifikované výstroji, která vyjde i se zbraní spíš přes deset tisíc, se obzvlášť v létě nedá vydržet moc dlouho, ještě při tak dynamických pohybech. V rámci bezpečnosti je ale nutná.
„Spodní vestička je z kevlaru a odolá tlaku o síle 800 newtonů,“ říká Pokorná.
Pro bližší představu, to je přibližně tíha, jakou na zemi působí osmdesátikilový člověk. Zkrátka hodně. Ze zmíněného syntetického materiálu se mimo jiné dělají i neprůstřelné vesty. Nehezky trefená rána nás tak maximálně na pár chvil zabolí.
„Nejvíc to bolí do kostí. Holeně, kolena, klíční kosti. Ale vesměs se právě my nejvíc chlubíme, že jsme jeden z nejbezpečnějších sportů. Občas se stane modřina, ale člověk si zvykne, a jak se říká, co nevykreješ, to ti patří,“ praví Pokorný bez skrupulí. „A jestli reálně někoho propíchli, tak to bylo dávno.“
Bude to tak sto let, kdy se ještě konaly životu nebezpečné souboje. Historicky však sahaly až do starověku, v němž má tradiční odvětví kořeny.
Šavle, kord a fleret. Jaké má šerm základy a historii?
Tehdy ještě šerm zdaleka nepovažovali za umění či sport, nýbrž důležitou schopnost při boji o vlastní život. Až s postupem času se okolo 16. století přecházelo na lehčí zbraně a zejména ve Španělsku, Itálii a Francii vznikaly specializované mistrovské školy, které se rozšířily do světa. V poslední uvedené zemi si sportovní formu duelu k nelibosti Italů přivlastnili, když zde dali dohromady pravidla a v Paříži roku 1913 založili mezinárodní federaci FIE.
Od té doby mezi oběma státy panuje viditelná rivalita. Ale v rámci striktních etických regulí, co se přiléhavě drží ustálených romantických vzorů.
Jakmile se tedy postavíme na planš, postupujeme dle zavedených rituálů. Avšak nejdříve se musíme připojit k elektrickému zařízení, protože pouhé lidské oko na zaznamenání bodu často nestačí. Šňůra se prostrčí rukávem vesty a zapojí se pod číšku kordu, hned vedle rukojeti.
Zbraň má pak místo hrotu tupý spínač, který při správně vedeném zásahu a s dostatečnou intenzitou rozsvítí světlo. Stejně jako u lehčího fleretu se i těžším kordem bodá. Šavlí se pak dá taktéž sekat.
Další odlišnost tkví v povolené zásahové ploše. Fleret je hodně o přesnosti, jelikož se počítá jen bod do trupu, u šavle zase díky sekání dominuje rychlost, platí trefa od pasu nahoru, včetně hlavy. A konečně kord představuje všehochuť, snoubí v sobě prvky taktiky, schopnosti efektivně reagovat a v rychlosti se správně rozhodovat. Mířit lze navíc na celé tělo.
Ve střehu a připravení na souboj, ale příliš daleko pro okamžitý útok. Začíná taktická bitva v kordu, při níž je potřeba si nejdřív poradit se soupeřovou čepelí.
Zavedené rytířství, co přežívá staletí
„Nejdřív sundáme masky, dáme kord dolů a pak přiložíme před obličej, zdraví se tak soupeř, rozhodčí i diváci. Pokud bychom toto neudělali, může za to být i diskvalifikace,“ přibližuje Pokorná základy etikety. Totéž platí i pro podání rukou na závěr.
„Šerm je relativně konzervativní. Máme i předepsané bílé oblečení a světlé barvy, nemůžeme mít třeba černé ponožky. Nejzásadnější ale je, že drtivá většina lidí se nesnaží získat vítězství nebo zásah za jakoukoliv cenu či podvodem. Dříve byly případy, že některé elektronické součástky uměly rozsvítit světlo, i když zásah nepadl. Dnes to ale díky kontrole zbraní vymizelo. Teď je i zcela běžné, že šermíři opravují rozhodčího, není to žádná vzácnost. Přiznáváme zásahy, které jsme dostali a rušíme ty uznané, co jsme nedali,“ líčí se samozřejmostí v hlase Pokorný, jak duch rytířství dodnes zůstává v soubojích.
V tom našem je to spíš freestyle. Přece jen jsme dostali lekci ve stylu „letem světem internetem“, jak poznamenala Pokorná. Klíčové je vycházet ze základního postoje, hýbat se, mít ruku správně zkroucenou, aby vám ji kryla číška a kord dávat vzhůru a dopředu. Technicky správně tak, že se čepel ohne směrem dolů.
A do útoku! Nejlépe s výpadem. Kord poctivě namířit proti soupeři, přední noha jde ze střehu do vzduchu, zadní do takového propnutí, aby ještě pomohla tělu směrem vpřed. Vše se „jen“ musí koordinovat v jeden bleskově rychlý pohyb. Teď „akorát“ trefit a doufat, že vás protivník svou zbraní neodcloní, nebo včas neuhne.
Brzy zjistíte, že to není taková legrace. Jinak nás ale tenhle sport pohltil hned.
„Doporučil bych ho těm, kteří ho viděli a hned si řekli, to je ono a jdu!“ radí Pokorný. „Ti, co váhají, ať to klidně zkusí, ale já věřím, že to je otázka vášně a nastavení mysli. Prostě láska na první pohled. Tak jako u mě.“
Autor: Dan Hübsch
Zdroj: Wikimedia Commons, archiv autora
