V žáru ohně a hněvu. Do českých kin vstupuje třetí díl Avatara

Třetí díl Avatara, sci-fi ságy režiséra Jamese Camerona, lze od 17. prosince 2025 vidět v českých kinech. Avatar: Oheň a popel diváka opět zavede na exotický měsíc Pandora obývaný humanoidní rasou Na’vi, charakteristickou nadměrnou výškou a modrou kůží. Prostřední film plánované pětidílné série však přináší temnější tón příběhu a nový, sadistický kmen Na’vi.

Děj Ohně a popelu přímo navazuje na konec předchozího dílu z roku 2022, otitulovaného Avatar: Cesta vody. Rodina Jakea Sullyho, bývalého lidského mariňáka a nynějšího bojovníka proti lidským kolonizátorům, truchlí nad ztrátou nejstaršího syna Neteyama, který na konci Cesty vody padl v boji proti okupantům z planety Země.

Truchlení této šestičlenné rodiny však naruší návrat pravidelného antagonisty série Milese Quaritche, lidského plukovníka reinkarnovaného v těle Na’vi. Ten se snaží zajmout Jakea Sullyho a získat zpět svého biologického syna Spidera, kterého Sullyovi adoptovali. Pomáhá mu přitom nejen četná vojenská podpora, ale nově taky Popelavý lid, agresivní Na’vi klan vyžívající se v násilí a ohni.

Cameron film natáčel mezi lety 2017 a 2020 souběžně s Cestou vody. Jako jeden z těchto důvodů uvedl Cameron zamezení situace, kdy by dětští herci kvůli natáčecím prodlevám stárli výrazně rychleji než postavy, které představují. Stejně jako u předchozích dvou dílů, které oba obdržely Oscara za nejlepší vizuální efekty, hlavní přitažlivost snímku spočívá především v počítačem vytvořeném rozmanitém prostředí Pandory a CGI postav, které toto prostředí obývají.

Dosavadní kritické reakce jsou však více rozporuplné než u druhého dílu. Zatímco vizuální spektákl a Cameronovu režii kritici obecně velmi chválí, mnohým vadí nadměrná délka (tři hodiny a sedmnáct minut) a nabobtnalý děj. Velká část filmových publicistů také upozorňuje na přílišné opakování motivů z předchozího dílu.

To otevírá prostor i pro vlastní zhodnocení nejnovějšího dílu. Z mého pohledu je třetí díl Avatara v komplikované pozici – stále má více duše než většina moderních blockbusterů a Cameronův smysl pro snímání akce se v západní kinematografii dá srovnávat s málokým, ale přílišná propojenost s druhým dílem nesmírně ubližuje celkovému zážitku. První a poslední třetina obzvlášť působí jako alternativní verze některých pasáží z Cesty vody – stejné zajetí Sullyových dětí Quaritchem, stejné rodinné rozepře, dokonce i finální epická bitva se odehrává v takřka stejných reáliích. Výsledkem je tak film, který i přes nesrovnatelně vysokou řemeslnou úroveň stojí ve stínu svého úžasného předchůdce.

Autor: Adam Bartoš

Text vznikl pod vedením PhDr. Jany Čeňkové, Ph.D v kurzu Poválečná literatura a kulturní publicistika