Výstava fotografií Kevina V. Tona Oči dokořán: Reflexe autenticity a městské anonymity
František Mašek
Jednou z kulturních akcí, které jsem v nedávné době navštívil a která nabízí podnětný vhled do současné české fotografie s přesahem k obecnějším úvahám o lidské existenci v městském prostředí, byla výstava Kevina V. Tona nazvaná „Oči dokořán“. Expozice, kurátorsky vedená Pavlínou Vogelovou v Leica Gallery Prague, představila soubor 66 černobílých snímků pořízených mezi lety 1994 a 2024. Tyto fotografie nabídly syrový, avšak hluboce empatický pohled na „element člověčenství v běžnosti pražského města,“ jak výstižně formuloval doprovodný text.
Kevin V. Ton (nar. 1966) se prezentuje jako bytostně intuitivní fotograf, jehož doménou je pouliční fotografie. Sám zdůrazňuje, že jeho snímky nejsou výsledkem pečlivého plánování, ale spíše náhodných setkání a okamžité reakce na vizuální podněty: „99,9 % je náhodná. Všechny vibrace, energie, zvuky pak vytváří, co jste schopen vidět.“ Tento přístup, osvobozený od technických dogmat (Ton využívá digitální i analogové přístroje různých značek, včetně mobilního telefonu, a experimentuje s formáty), propůjčuje jeho práci charakter autentického, téměř deníkového záznamu. Jeho motto „fotil jsem tím, co jsem měl při ruce“ podtrhuje primát obsahu a okamžiku nad formální dokonalostí.
Klíčovým a pro mě nejzajímavějším aspektem výstavy „Oči dokořán“ byla záměrná absence jakýchkoli popisků u jednotlivých fotografií. Toto kurátorské rozhodnutí, plně v souladu s Tonovým přístupem, přenášelo interpretační zodpovědnost na diváka a nutilo jej k aktivnímu dialogu s obrazem. Každý návštěvník si tak mohl v anonymních tvářích, prchavých gestech a fragmentárních městských scenériích nalézt „svůj vlastní příběh, emoci nebo význam.“ Ačkoliv Praha tvořila geografické pozadí snímků, často byla jen tušená, nerozpoznatelná, čímž se univerzálnost zachycených lidských situací ještě umocnila. Ton se nesoustředí na topografii, ale na mikropříběhy, emocionální vazby a prchavé okamžiky lidské interakce, čímž jeho fotografie překračují pouhý dokument a stávají se citlivým svědectvím o lidské existenci.
Návštěva výstavy pro mě představovala konfrontaci s vizuálním vyprávěním, které se podobně jako nejlepší pouliční fotografie obejde beze slov, a přesto dokáže sdělit mnohé.
Tonovy snímky, často zachycující zdánlivě banální, všední situace, mají díky přesnému načasování spouště a citlivé kompozici schopnost proměnit obyčejnou scénu v nadčasovou momentku s hlubším přesahem. Právě tato schopnost povýšit každodennost na umělecký záznam, odhalit v ní skrytou poezii či drama, činí z Tonovy práce relevantní příspěvek k současné české fotografii.
Jeho dílo nepřímo navazuje na humanistickou tradici a nabízí cenný materiál k reflexi. Podobně jako literární díla mohou zkoumat odcizení, hledání autenticity či existenciální rozměr všednosti v moderní společnosti, Tonovy fotografie tyto otázky kladou vizuální formou, nutí k zamyšlení nad tím, jak vnímáme své okolí a lidi v něm, a jak se (nejen) Praha a její obyvatelé proměňují v čase.
