První komentování. Výzva i cenná lekce. 

„Sportovní komentář je pouze doplňkem obrazu,“ zdůrazňoval Michal Dusík, komentátor a šéfredaktor redakce sportu České televize. Právě on mně a mé spolužačce Tereze poskytl rady, jak zvládnout náš první pokus o živé komentování sportovního přenosu. Setkání v přeplněné kavárně trvalo necelou hodinu, během které se nám Dusík snažil předat to nejpodstatnější. Informací bylo tolik, že jsme si nestíhaly zapisovat poznámky. Diskutovali jsme hlavně o přípravě, práci se startovními listinami a o tom, čeho se vyvarovat. Krátce jsme hovořili i o nedostatku žen ve sportovní žurnalistice a nízkém počtu komentátorek.

Mnoho z předaných rad jsme ve chvíli živého komentování ze stresu hned zapomněly. Jednou z nich jsme se však poctivě řídily obě: „Pokud vám při komentování dojdou slova a nevíte, jak pokračovat dál, raději mlčte, než abyste říkali hlouposti.“ 

Komentátorek je stále málo

Příležitost vyzkoušet si komentování jsme dostaly v rámci předmětu Specifika sportovní žurnalistiky na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. K našemu překvapení jsme se do projektu přihlásily jenom dvě. Kladly jsme si otázku, proč tomu tak je. Komentování je totiž často fanoušky a osobnostmi z oboru označováno za „královskou disciplínu“ sportovní žurnalistiky. I přes naši nezkušenost nás mentoři podpořili a vyzdvihovali náš zájem: „Je dobře, že jste do toho šly. Komentátorek je opravdu málo,“ řekl Dusík. 

Důvody tohoto stavu jsou historické i společenské. Sportovní žurnalistika je v Česku dlouhodobě vnímána stále spíše jako mužská doména. Ačkoliv se situace postupně mění, ženy stále, kromě psychické a fyzické náročnosti této práce, čelí předsudkům o své nekompetentnosti, stereotypům a nenávistným komentářům, často zaměřeným spíše na jejich hlas nebo vzhled než na odbornost. 

Na podobné reakce nás během školení připravovali. Bylo nám doporučeno vyhnout se čtení komentářů diváků, které často demotivují. Kritiku jsme přijímaly od našich mentorů, kteří nás upozorňovali zejména na delší pauzy v projevu a chyby ve výslovnosti jmen závodníků, což je jedna z velmi častých začátečnických chyb.

Šest hodin ve střehu

Součástí naší průpravy byla také schůzka s komentátorkou a vyučující Veronikou Mackovou, která nám poskytla cenné rady a pomohla i s komunikací s European Broadcasting Union (EBU), jež zajišťovala přenos. „S prvním komentováním nebudete spokojené, ale časem to bude lepší,“ uklidňovala nás. 

Na komentování jsme se dostavily v neděli ráno, ještě za tmy, přesně v půl osmé. Noční studovna v Jinonicích, nám měla posloužit jako improvizované studio, kde nás čekalo více než šestihodinové komentování mistrovství Evropy v přespolním běhu. Každá z nás nesla na zádech batoh plný věcí – svačiny, termosku s kávou, poznámky, a samozřejmě připravené materiály ke komentování. Po krátkém přivítání s Veronikou Mackovou jsme začaly s technickými přípravami: testování headsetů, kontrola kvality zvuku a připojení ke streamu EBU.

Pečlivá příprava, ale i stres

Hlavní část mé přípravy tvořily startovní listiny, které jsme dostaly k dispozici dva dny před závodem. Obsahovaly přehled všech závodnic, jejich klíčové výkony a kariérní úspěchy. Z těchto údajů jsme mohly vyčíst favoritky závodu, o nichž se pravděpodobně budeme kvůli záběrům kamery zmiňovat nejčastěji. Důležitou součástí byly také informace o českých závodnících, kteří se občas objevili v záběru, i když bohužel často na nižších příčkách kvalifikačních tabulek.

Například v kategorii žen nad dvacet tři let letos Česká republika neměla na šampionátu jedinou zástupkyni. To nás trochu mrzelo, protože právě čeští závodníci by mohli být pro naše diváky zajímavým tématem, zvlášť ve chvílích, kdy nebylo na obrazovce příliš co komentovat.

První vstup, náraz do reality

Úvodní část přenosu, kdy obrazovka ukazovala ilustrační záběry a informace o místě konání, připadla mně. Měla jsem za úkol představit divákům dějiště závodu, popsat trať a uvést klíčové statistiky. Přestože jsem měla připravené poznámky, ve chvíli, kdy jsem zapnula mikrofon, mi vyschlo v krku a dostala jsem trému. Mluvila jsem pomalu, nesouvisle a s dlouhými tichými pauzami. Situaci zachraňovala Tereza, která mě v mezičase povzbuzovala. Veronika Macková, naše mentorka, mi radila jak pokračovat dál. Stejným způsobem jsem se vypořádala i s prvním běžeckým závodem. 

Postupné zlepšení a multitasking

Další etapy závodu, například kategorie žen pod dvacet tři let a „seniorních“ atletek, už byly lepší. Pomalu jsem si zvykala na multitasking, který zahrnoval sledování závodníků, práci s poznámkami a samotný komentář. Naučila jsem se lépe plánovat, co říkat a přizpůsobovat své vstupy situaci na obrazovce. Obrovským pomocníkem byla komentátorská aplikace, kterou nám zpřístupnila EBU. Obsahovala aktuální informace o závodnících, což nám umožňovalo reagovat na průběh závodu přesněji a rychleji.

Tereza si na komentování zvykla mnohem rychleji než já. Díky svým zkušenostem s atletikou a výborné znalosti terminologie dokázala pružně poukazovat na technické stránky sportu. Těchto vědomostí mohla využívat, zatímco si vyhledávala další informace o závodnících. 

Ačkoliv byl každý závod napínavý a plný zajímavých momentů, my jsme je jako divačky příliš nevnímaly. Naše plná koncentrace směřovala na technickou stránku komentování a snahu o co nejlepší výkon. To se odrazilo i v našem projevu, který byl spíše soustředěný než emotivní.

S Terezou jsme se po konci atletického klání shodly, že šlo o nezapomenutelnou zkušenost. Zjistily jsme, že komentování vyžaduje nejen dokonalou přípravu, ale také schopnost improvizace, multitaskingu a psychickou odolnost. Tato zkušenost nás přesvědčila, že komentování není jen o znalostech, ale i o zvládnutí stresu, rychlé adaptaci a odhodlání učit se z vlastních chyb.

Adéla Novotná