Vlny rozproudily emoce i v sychravém listopadu

Když 15. srpna zaplavily Vlny česká kina, byla většina hledišť (zejména letních podob) zaplněna na doraz. V listopadu už návštěvnost takových čísel nedosahuje, ba naopak – v sálu multikina Cinema City v pražském OC Nový Smíchov se dali návštěvníci spočítat na prstech obou rukou. Nic to ale neubralo na zážitku, se kterým z kina odcházeli.

Ale nepředbíhejme. Hned na začátku se seznamujeme s hlavní postavou Tomášem v podání Vojtěcha Vodochodského. Stará o šestnáctiletého bratra Pavla (Ondřej Stupka), který se právě nachází na protestu studentů ze strahovských kolejí za obnovení dodávek světla. Scéna je tak věrohodně natočená, že napětí z očekávaného příchodu policistů diváky ochromilo a zároveň naprosto vtáhlo do děje, že až do konce bylo v sále naprosté ticho. Atraktivní jsou také autentické záběry, které jsou téměř k nerozpoznání od těch natočených filmaři, a vzájemně se celou dobu prolínají.

Právě kvůli starosti o bratra Tomáš přijme místo technika v Československém rozhlasu a posléze i spolupráci s StB, aby mimo jiné donášel na členy zahraniční redakce, ke které byl přiřazen. Vystupují zde skutečné historické postavy, vede ji taktéž „opravdový“ Milan Weiner (Stanislav Majer). Všichni redaktoři, ač komunisté, bojují za svobodu, a to zejména slova. Nejvíc se jejich boj projeví 21. srpna 1968. Pravdivě informují o dění v republice obsazené vojáky Varšavské smlouvy do poslední chvíle, než je z budovy se zbraněmi v rukou vyženou. Nejvíc emotivní je pro diváky scéna, kdy se Tomáš vydává na místo nehody auta se studenty (protože by tam mohl být jeho bratr) a přitom hraje i jindy dojemná skladba Čerešně od Hany Hegerové. Všichni, a nejen ženy začnou posmrkávat, což vydrží až do závěrečných titulků. 

Za mě se jedná o nejlepší film roku 2024, a právem se dostal do užší nominace na Oscara, přestože souhlasím s odbornými recenzemi. Filmu vyčítají zejména to, že se příliš drží hollywoodského vzoru – romantizuje hlavní postavy, členy redakce, které vykresluje v podstatě bez záporných vlastností (samozřejmě až na Tomáše), a před fakty dává přednost emocím. Ale právě díky emocím jsem všechny výtky zapomněla, a přestože jsem filmové zpracování událostí 21. srpna viděla už několikrát, až nyní jsem poprvé pocítila napětí, strach, ale i pýchu, jak urputně se všichni snažili do poslední chvíle vysílat. Takže co jiného by mělo vyhrát Oscara než opravdu hollywoodský film?

Autorka: Martina Zbořilová

Text vznikl pod vedením PhDr. Jany Čeňkové, Ph.D v předmětu Poválečná literatura a kulturní publicistika.