Paliativní péče v domovech pro seniory: Svoboda rozhodnout se o posledních chvílích svého života

Čas tady plyne svým vlastním tempem a žádné téma není tabu. Pevný řád se snoubí se snahou vyhovět individuálním potřebám. Vtípky, smích, ale i emočně vypjaté chvilky a umírání. Taková je každodenní realita v sušickém Domově důchodců, kde senioři nejen stráví stáří, když už nemohou zůstat ve svých domovech, ale kde mají možnost rozhodnout i o tom, jak budou vypadat poslední chvíle jejich života.

Je páteční mrazivé ráno, přejíždím sušický most a pokračuju dál podél řeky úzkou uličkou až před budovu, u jejíchž dveří visí cedule s nápisem Domov důchodců. Při parkování čekám, až mi z cesty uhnou kachny, které pobíhají okolo řeky. Později se dozvím, že je tam jedna z klientek domova chodí denně krmit, proto se tak rády producírují přes silnici směrem k domovu a zpět. Hned ve vchodu mě vítají fotografe zaměstnanců se jmény – od ředitelky přes zdravotní sestry a pečovatelky až po pradlenky a údržbáře. Vyvolává to ve mně určitý pocit úcty ke každému jednomu z nich, každý tu má svou důležitou roli. Ujímá se mě usměvavá sociální pracovnice a současně vedoucí domu, paní magistra Andrea Vetráková, a vede mě k sobě do kanceláře, kam ostatně míří kroky každého, kdo podává žádost o bydlení v tomto domově.

Zadání žádosti do pořadníku podle bodů je tady ale jen jednou částí procesu. „Jde o lidi, ne o čísla,“ říká paní Vetráková. Žadatele kontaktuje osobně a nejvíce ze všeho ji zajímá jejich osobní příběh a proč o místo žádají. S kolegy probírá i vhodnost pokojů, aby soužití bylo příjemné pro všechny. Pokud se uvolní místo u pána, který si těžko zvyká na nové spolubydlící a potřebuje klid a prostor, nemůže k němu být nastěhován někdo, od koho už přes dveře křičí televize, vysvětluje mi. Společně procházíme chodbami s ručně vyráběnými dekoracemi od klientů. Celé to ve mně vyvolává pocit domova. Všichni se navzájem zdraví a já si připadám, že tu jejich domácí atmosféru trochu narušuji a vyvolávám v nich nejen zvědavost, ale taky podezíravost – co tam vlastně dělám a kdo jsem.

TÉMA SMRTI NENÍ TABU

Vedení domova i praktická lékařka, která zde působí, se už řadu let shodují na tom, že převoz do nemocnice v posledních hodinách života nemusí být pro každého to pravé. „Začaly jsme přemýšlet nad tím, jestli bychom tomu, kdo o to bude mít zájem, nemohly poskytnout komfort i v jeho posledních chvílích tady, kde je na to zvyklý,“ popisuje mi vedoucí domova, jak do jejich péče začal prosakovat paliativní přístup.

Domov se v průběhu let zapojil do různých projektů, všichni zaměstnanci prošli mnoha školeními a praktická lékařka specializující se také na paliativu dochází do domova dvakrát týdně a stýká se přímo s klienty i jejich rodinami. V tomto ohledu zde neexistuje zakázané téma.

Dříve zde tato komunikace probíhala hlavně s rodinou a začalo se vše řešit až v terminálním stádiu. Teď se to Domov snaží řešit včas, a to hlavně se samotnými klienty.  Nikomu ale nic nenutí. Když se rozhodnou, že chtějí raději do nemocnice, je to naprosto v pořádku. Volba je pouze na nich.

„SESTŘI, DÁTE MI CIGARETU? NEBO ROVNOU DVĚ?“

Přesouvám se za pečovatelkami a zdravotními sestrami. Ujímá se mě jedna z nich. Během toho, co mi popisuje, jak přibližně probíhá běžný den, přeruší nás vousatý pán s berlemi. Odskočil si z křesla od televize, v které doteď tiše sledoval dokument. „Sestři, dáte mi cigaretu? Nebo rovnou dvě?“ Pečovatelka mi následně vysvětluje, o koho jde. Oddělení je nekuřácké, ale několikrát se stalo, že právě tento pán kouřil na pokoji. „Nechceme, ani nemůžeme, mu bránit v kouření, ale musíme být ohleduplní ke všem. Nakonec jsme přistoupili na to, že máme cigarety u sebe a dáme mu je kdykoliv, kdy si pro ně přijde.“ Pak mají jistotu, že nekouří tajně v pokoji, ale na terase

KDYŽ SE Z POKOJE STANE DOMOV

Jdeme se společně podívat po patře a nakukujeme i do několika pokojů, které jsou takovým malým domovem pro každého z klientů. V domě je dohromady bez mála 100 lůžek, 3 určené pro odlehčovací služby a k tomu 33 míst ve vedlejším Domově se zvláštním režimem.

V jednom z pokojů bydlí manželský pár. Paní je plně orientovaná, ale pán má už hodně pokročilé stádium demence. Po zaklepání vcházíme dovnitř a pečovatelka mě pečlivě a srozumitelně představuje. Hned vedle dveří mě zaujal velký dřevěný kříž a naproti černobílá fotka ze svatby v krásném zlatém rámečku. Paní si všimne, že mě obraz zaujal. „No podívejte, jak vypadáme tam a jak vypadáme teď. Babka s dědkem. Sice jsme dopadli špatně, ale tady se cítíme moc dobře, to si tam napište,“ říká mi pomalu a hodně nahlas.

INDIVIDÁLNÍ PŘÍSTUP

V domě existují i paliativní pokoje, které jsou určeny nejen pro umírající, ale i pro jejich rodiny. Pokud je domluva taková, že se klient už nikam stěhovat nechce, nebo když by mu to nemuselo být příjemné, zůstane ve svém pokoji, na který je zvyklý.

Každé oddělení má své pečovatele střídající se jen minimálně. Obzvlášť pro lidi s demencí je totiž velmi důležité, že s nimi jedná jen pár známých obličejů. Denně tady probíhá i předem naplánovaný program s aktivitami. Těch se však účastní jen ti, kteří o to mají zájem. „Někteří se chtějí nechat i trošku přemlouvat, ale nikoho nenutíme“ osvětluje mi jedna z aktivizačních pracovnic. Snaží se tím posilovat jejich autonomii, o kterou mohou samotným provozem domova částečně přicházet.

Aktivizační pracovnice s nimi cvičí paměť i tělo, tvoří, vaří nebo pečou. Zaměřují se hlavně na přirozené aktivity a na to, o co mají samotní lidé zájem. Snaží se jim připomínat, kdo byli a kdo jsou. „Dám jim zrcadlo a ptám se, co vidí. Oni mi říkají, že vidí jen starou ženskou s vráskami. Na to já ale odpovídám, že vidím maminku, která vychovala tři děti, skvělou učitelku… a teď začneme brečet, protože to je hodně emotivní,“ přibližuje mi konkrétní činnosti jedna z nich.

Vztahy mezi personálem a klienty na první pohled nepůsobí hierarchicky. Zaměstnanci se snaží projevovat úctu a respekt a brát v úvahu jejich individuální potřeby – i když ne vždy mohou všem přáním vyhovět. Přesto zde do jisté míry platí pevný řád, který musí klienti respektovat. To pro ně může být náročné, zejména když se v tak vysokém věku stěhují ze svých domovů, kde si svůj denní režim určovali sami.

ČAS OBĚDA

Po domě už to začíná vonět, v každém patře se prostírají stoly a vedle talířů a misek se připravují i malé barevné kalíšky s léky. Do jídelny přichází všichni, kdo můžou, zbytek zůstává obědvat přímo ve svém pokoji. Někdo se zvládne se najíst sám, někdo potřebuje doprovod s chodítkem nebo s hůlkou, jiným se musí odkrájet kůrka z chleba nebo rozmixovat maso, protože to nerozkoušou. „Snažíme se ale abychom, když to řeknu hloupě, nerozmixovali gulášovou polévku s buchtičkami s krémem, každý chod mixujeme zvlášť,“ osvětluje mi pečovatelka. Dnes se podávají obalované květákové růžičky s brambory. Na nástěnce visí jídelníček na celý víkend a také ilustrační obrázek oběda, na který se díky tomu mohou od rána těšit i ti, kteří už nejsou schopni přečíst drobné písmo.

POCIT DŮLEŽITOSTI

Po obědě mířím rovnou do společné jídelny, kde už několik klientek loupe horké brambory na zítřejší oběd. Měla jsem v plánu spíš pozorovat a poslouchat, ale hned co vejdu a začnu se blížit ke stolu s kastroly, jedna z žen sedící na vozíku mě začne rázně úkolovat, abych podala tác na oloupané brambory a kýbl na slupky. Trochu mě to rozhodí, ale úkol plním a jdu o tác prosit do kuchyně. Okolo stolu stojí asi 8 žen. „Čím hloupější sedlák, tím větší brambor, to si pamatujte,“ říká mi jedna z nich, která mi hned na první pohled připomíná babičku od Boženy Němcové. Stoupám si vedle ní, beru si nůž a přidávám se.

Vy budete loupat s námi?“ diví se další z žen. Vizuálně vypadá mladší než všechny ostatní, svou židli přenechala jiné, nesedí ale stojí, často se směje a má tendenci celou činnost organizovat. Vnímám z ní velkou ochotu, trpělivost a pochopení pro všechny. Je respektovaná klienty i zaměstnanci. Až později se dozvídám, jak těžký osud tato žena měla a vlastně mi dochází, že kdyby nebyla ubytovaná tady, kde je obklopená lidmi a má možnost cítit se potřebná a důležitá, dost možná by na tom teď byla úplně jinak.

Také proto jsou tady klienti zapojováni do chodu domu, a to třeba právě tak, že pomáhají v kuchyni s obědem na další den. Stejně tak si i na společné aktivity chystají pohoštění sami. Často se u toho sice pohádají, každý má svůj recept, ale nakonec se musí shodnout na jednom. „Když jeden z nich potřebuje mít vše hned a moc se s ničím nepáře a druhý potřebuje mít naopak všechno precizně, vím, že prostě nemůžou sedět vedle sebe, “ osvětluje mi situaci aktivizační pracovnice.

STŘEDEČNÍ BOHOSLUŽBY

Při loupání brambor dostávám otázky na to, odkud pocházím a co studuji a já chci zase naopak vědět, jak se daří v Domově jim. Vyprávějí mi hlavně o mši, která se koná v jejich vlastní kapli každou středu. Dozvídám se, že paní, která mě od začátku vehementně úkolovala, hraje přes 60 let na varhany, a tady v tom pokračuje vesele dál.

Kdo není schopen zúčastnit se bohoslužby v kapli, pokud si to přeje, kněz ho může navštívit přímo v pokoji. Dochází i v případě, kdy se někomu zhorší zdravotní stav a přál by si poslední pomazání. Když někdo zemře, klientům se to oznamuje při nejbližší aktivitě a společně na toho člověka vzpomínají. Na mši se pak jeho fotka vystaví ve zlatém rámečku a pomodlí se za tuto duši.

ROZHOVORY, KTERÉ BYSTE V DOMOVĚ DŮCHODCŮ NEČEKALI

ovídáme si o dnešní dopolední aktivitě a o životě v domově. Pak už utichám a poslouchám nářky na horké brambory, polemizování nad tím, co z nich kuchařky asi zítra uvaří a diskusi o tom, jestli jejich velikost souvisí s chemickými postřiky nebo kolik teď v obchodě asi stojí.  

Vycházím z jídelny do místní mini kavárny, kde si zrovna dva muži dopřávají odpolední kávu se sušenkou. Vedou velmi zajímavou debatu o sexu a sexuálních pomůckách, začínám se červenat a raději se přesouvám do místnosti aktivizačních pracovnic, kde se už scházejí posluchačky předčítání na pokračování.

Kočičko, babi, holky – tak se oslovují ženy navzájem. Před zahájením jim je nabídnuta káva nebo čaj a hodnotí se uplynulý den. Všichni mezi sebou šprýmují a mně si téměř nevšímají. Navzájem si vyměňují vtipné komentáře, dvojsmysly i narážky jsou všudypřítomné. Asi po 15 minutách vidím zvedající se ruku krásně upravené a načesané blondýnky. Potřebuje si odskočit. Její sousedka se hned přidává a chystá se ji jít doprovodit. „No jo, co se na střední naučíš, to tě provází už celý život,“ komentuje situaci předčítající a všichni se smějeme.

PALIATIVNÍ PŘÍSTUP V PRAXI

Ačkoliv je tady věkový průměr 86 let a mnozí mají nárok být v paliaci, žije tady stále mnoho lidí, kteří jsou velmi aktivní. Není možné hned s každým po příchodu rozebírat, jak by si přál zemřít. Aktivizační pracovnice mi vysvětluje, jak se paliativní přístup promítá prakticky do života v domově: „Teď jsme měli jako téma na společném sezení svátek zesnulých. Člověk to naťukne globálně, a hned vidí, kde jsou slzičky, a kde se o tom naopak můžeme bavit – s ním už to pak rozebereme individuálně.“

Každý klient tady má svou biografii, kam se zaznamenává všechno. Nejen základní informace o daném člověku, kontakty na jeho nejbližší, ale i po čem ještě touží a co by si chtěl splnit. Zanáší se tam i to, jak si přeje prožít poslední chvilky svého života. Často je ale složité najít vhodný moment, kdy se na tyto otázky zeptat. „Máme tady jednu ženu, na které na první pohled vidíte, že jejím přáním by bylo něco jako jít třeba ještě na manikúru. Je to opečovaná a krásná dáma. Té se nemůžu teď zeptat na rakev. Ale stalo se, že právě při dušičkách začala mluvit o tom, jak zemřela její maminka, a že by vlastně nechtěla umírat sama. Někdy to stačí jen naťuknout a pak už o tom můžeme mluvit dál,“ popisuje mi jeden příběh z mnoha aktivizační pracovnice.

ZVYKLOSTI A PŘÁNÍ KLIENTŮ JSOU STĚŽEJNÍ

V domově probíhá časná paliativní péče, která je zahájena měsíce, ne-li roky, před tím, než skutečně dojde k umírání. V tom se odlišují a jsou výrazně napřed oproti jiným domovům. Do této fáze spadá právě to, že se řeší, jak si klienti představují poslední chvilky života, pohřeb, jak chtějí naložit s pozůstalostí. Následně probíhá i racionalizace léků, zvažování, zda je nutný transport do jiných zdravotnických zařízení a návštěva odborníků, jestli to přinese benefity či právě naopak.

V posledních chvílích přichází na řadu terminální paliativní péče. V této fázi jde hlavně o poskytnutí komfortu – ať už to znamená podání léků na tlumení bolesti, na uklidnění nebo přítomnost blízkých. Klient už obvykle zůstává jen na lůžku, má zvýšené polohování a pečovatelky už se nesnaží dávat mu porce jídla, které nesní. Dopřávají mu to, co má rád a co mu chutná. V tomto duchu jsou proškoleni všichni, a to třeba i uklízečky. Hluk, hlasité mluvení, křik, to všechno člověka v takovém stavu ruší. „Když už vidíme, že nám ten človíček na té posteli odchází, nebudeme dělat velký grunt a mýt okna,“ popisuje mi, jak probíhá paliativní přístup v praxi pečovatelka.

Pro zaměstnance Domova je stěžejní vycházet z toho, na co byli klienti zvyklí a zachovávat jejich autonomii. To je stěžejní nejen v průběhu jejich pobytu v domově, ale i ve fázi, kdy se jejich čas nachýlí. „Když vím o tom, že má rád slazené kafe, byť by bylo to poslední, že by se měl zakuckat na lógru, já mu ho dopřeju. Když miluje Gotta, proč na tu poslední hodinku nepřinést magneťák a nepustit to tam,“ říká aktivizační pracovnice. Alfou a omegou paliativního přístupu v domově je podle ní jistota klientů, že na poslední chvíli nepřijedou záchranáři a nezačnou je resuscitovat a dávat jim hadičky do nosu, pokud to tak nechtějí. 

Autorka: Tereza Nikodemová