Cítila jsem se jako na pultě u řezníka, popisuje svůj porod Sofie

Přání přivést dítě na svět důstojně a s respektem se proměnilo v bolestivou zkušenost. Představa přirozeného porodu, vystřídala realita pražské porodnice. Ačkoliv se na porod důkladně připravovala, prvních pár desítek minut jí „vzal vítr z plachet“. Příběh je smutnou realitou stovek žen, které se rozhodnou pro porod v nemocničních zařízeních a setkávají se s porodnickým násilím. Sofie si tak odnesla nejen syna, ale i pocit zklamání. Vzhledem k intimitě a citlivosti výpovědi jsme se domluvily, že údaje budou anonymizovány, proto je použita přezdívka Sofie místo opravdového jména.

Před jak dlouhou dobou jste rodila, kde a co ovlivnilo vaše rozhodnutí rodit tam?

Bylo to v dubnu v pražské porodnici. Rozhodnutí ovlivnilo hlavně to, že tam pracoval můj gynekolog a rodila tam i moje sestra. Reference byly ale různorodé, taková směs, někdo chválil, jiný ne, a hodně jsem přemýšlela nad tím, jestli tam vůbec jít. Věděla jsem, že to bude trochu loterie, a moje dula mě připravovala, ať radši počítám s tím, že tam může být přístup takový… nepředvídatelný. Ona mi dokonce doporučovala rodit jinde, mluvila o Rakovníku nebo Neratovicích, kde to bývalo respektující. Ale já jsem pořád věřila, že to v tam zvládnu.

Měla jste nějakou představu o tom, jak by porod měl probíhat?

Ano, hodně jsem se na to připravovala a snažila se i po fyzické stránce, cvičila jsem gravidjógu, hodně četla. S dulou jsme sepsaly porodní přání a konzultovala jsem to všude možně. Ale hned na začátku jsem narazila – když jsem porodnímu personálu zmínila to přání, porodní asistentka mě odbyla. Řekla mi: ‚víte ony si tady myslej ty maminky, že si to takhle hezky nalajnujou, že mi to tady takhle řeknou, jak to chtěj, ale ono to takhle nefunguje jo, to si jako nemyslete,‘ to mi vzalo vítr z plachet. Najednou jsem věděla, že tam nebudu mít podporu, kterou jsem čekala. Už na začátku jsem měla pocit, že jsem na všechno sama.

Můžete popsat samotný průběh porodu?

Bylo to vyvolávané, protože podle lékařů už jsem přenášela. Začalo to mechanicky balonkem, pak přišly tabletky, ale pořád se to nerozjíždělo, jen bolest a bolest. Nakonec přišel někdo úplně cizí, kdo se mi hnusil… vzal nějaký dlouhý ostrý předmět, který do mě začal zapichovat. Až jako potom mi říkal, že mi bude pouštět vodu. Nakonec mě odvedli na porodní sál, ale tam mi řekli, že ani nejsem dostatečně otevřená. A tak to šlo pořád dokola. Bolesti byly strašné, ale pořád mě odkládali, partner tam být nemohl, ani dula. Byla jsem tam sama, jen občas přišla asistentka a řekla, že se nic neděje. Cítila jsem se jako na pultě u řezníka, jako jen tělo, co čeká, až se s ním něco udělá. Vzpomínám si taky, jaký byl chlad v místnosti a jaká tam byla tma. Jako bych tam vůbec nepatřila. Nikdo mi neřekl, co se bude dít, a já jenom čekala, co přijde dál.

To muselo být náročné. Jak probíhala komunikace s personálem?

Byla mizerná. Sestřičky chodily jen proto, aby oznámily, co bude následovat. Místo nějakého uklidnění nebo lidského přístupu jsem slyšela jen samé příkazy. A když jsem se ptala, jestli to bude brzy za mnou, jen mi suše odpověděly, že ‚tohle musím vydržet, že to zvládly všechny, tak to zvládnu taky‘.

Zdálo se mi, že moje pocity šly stranou, jedna sestra přišla a povídala mi: ‚tak abychom si to vyjasnily, porod je něco jako maraton, musíte se otevřít na tolik centimetrů, za tuhletu dobu. Co teď tady jste, jste se otevřela o třeba 2 centimetry, to znamená, že musíte vydržet minimálně ještě pětkrát tolik.‘ Po tom, co mi to takhle nastínila se mi udělalo slabo.

Pak, když jsem na porodním sále chtěla změnit pozici na to sestra reagovala otázkou ‚jestli rovnou nechci jít rodit do lesa,‘ nebavila se se mnou nějak přívětivě, ona se mnou jednala jak s desetiletým děckem. Co jsem ale opravdu potřebovala, bylo slyšet, že to bude dobré, že já si vedu dobře. A žádná podpora tam nebyla. Připadalo mi, že jsem jen další případ, a pořád mi jen připomínali, co dělám špatně. Téma bylo taky to, jestli jsem oholená, připadala jsem si tak trapně.

Co se dělo dál? Jak se porod vyvíjel?

Nešlo to dál, bolesti byly silné a já už nemohla. Zkusili mi dát epidural, ale ani to nepomáhalo. Měla jsem pocit, že jsem tam jenom jako tělo, na které se dívali. Místo abych cítila nějakou lidskost, jsem tam ležela jako zvíře v chladné místnosti, kde bylo ticho a temno. Nakonec mi píchali koktejl léků, aby se člověk nabudil, pak zase zklidnil, takhle to do mě prali horem dolem. Jenže já jsem pak byla v situaci, že jsem si říkala ,fakt už radši toho císaře… já už prostě nemůžu.‘

A co po porodu? Jak jste se cítila, když vám přinesli syna?

Po císaři mi ho přinesli a sestřička jen tak mezi řečí prohodila, že je asi podchlazený. V tu chvíli jsem měla jen strašný strach, nevěděla jsem, co se děje. Bylo to úplně jiné, než jsem si představovala. Místo radosti jsem prožívala ten největší strach. Chtěla jsem vědět, co se děje, ale nikdo mi to nebyl schopný říct. Sestřička mi pak jen řekla, že jsem to špatně pochopila, ale to už pro mě bylo pozdě. Vzpomínám si, jak jsem jen zoufale opakovala jeho jméno a doufala, že bude v pořádku. Ta úzkost, ten pocit bezmoci, se mi pořád vrací.

Dostala jste během pobytu nějakou psychologickou pomoc?

Až na šestinedělí, kde jsem si sama vyžádala psycholožku. To bylo poprvé, kdy mě někdo vyslechl a řekl mi, že moje pocity nejsou výmysl. Psycholožka mi řekla, že je jí líto, že v Podolí je tolik vyhořelých lidí, a že to vnímá, ale nemá možnost, jak to změnit. Bylo to pro mě aspoň nějaké ujištění, že to, co jsem zažívala, nebylo v pořádku.

Ale jinak to tam bylo stále stejné. Na šestinedělí jsem byla vyčerpaná, zničená, a neustále mě někdo napomínal. Stačilo, že jsem něco řekla, a hned mi někdo vytkl, že to mám dělat jinak. Celé ty dny mi přišly jako nekonečný cyklus výtek.

Jaký pocit ve vás tohle celé období zanechalo?

Je to trauma, o kterém moc nemluvím. Když si na to vzpomenu, mám pocit, že se mi v hrudi svírá uzel. Stále si říkám, že jsem to mohla zvládnout jinak, ale vím, že v té chvíli jsem prostě neměla oporu, jakou jsem potřebovala. Mrzí mě, že první dny života mého syna byly poznamenané tímhle zážitkem. Doufám, že se podmínky v porodnicích jednou změní, aby ostatní ženy nemusely zažívat to, co já.

Autorka: Klára Fišerová