Úspěšná obhajoba českého para atleta na světových hrách. Petrouš po vleklých zraněních dosáhl svého cíle

Jednu z nejdelších para atletických sezon završily světové hry IWAS v portugalském městě Vila Real de Santo António. Věhlasné mezinárodní soutěže se od 26. do 28. listopadu zúčastnilo osmadvacet českých reprezentantů. Mezi nimi vyčníval zkušený vrhač Jaroslav Petrouš, který navzdory zranění získal dvě zlaté medaile, v disku dokonce obhájil titul.

Před začátkem atletické sezony hlásil, že zaútočí na světový rekord v disku. Dle svých slov se cítil ve vynikající formě a věřil, že pokoří řadu nových milníků. Zbývalo jen pár dnů do odletu do Spojených arabských emirátů na Grand Prix v Dubaji, když si začátkem března během tréninku přivodil nepříjemné zranění.

„Natrhnul jsem si kloubní pouzdro. Byť ne v odhodové ruce, levačka je pro dlouhé hody velmi důležitá kvůli dynamice a pnutí. Od té doby jsem neustále závodil pod prášky na tlumení bolesti, mnohdy pod injekcemi,“ přiznal.

Po necelém třičtvrtě roce se zásluhou chirurgů podařilo poškozené rameno zahojit. Při vyšetření CT přesně lokalizovali zanícená místa a injekcemi ho zbavili bolesti. Konečně si užíval tréninkovou zátěž bez bolestí. Odhodlaný, ale poněkud skeptický český reprezentant byl nucen pozměnit hlavní cíl sezony. Zatoužil po evropském rekordu kategorie F57, ve které vrhač s amputací nohy vévodí tuzemským tabulkám.

Veškerá jeho příprava se tak upínala k vrcholu sezony, světovým hrám organizace IWAS (International Wheelchair and Amputee Sports Federation) v Portugalsku, kde navíc obhajoval tři roky staré prvenství v hodu diskem. Jenže podmínky závodu jen několik hodin před startem nebyly adekvátní.

„Jel jsem na světové hry s vědomím, že budu mít proti sobě jedenáct atletů. Některé státy možná nedostaly vízum a mně tím pádem ubylo šest soupeřů. Pro člověka, který potřebuje motivaci, to není příjemné, protože mi nešlo jen o vítězství. Po závodě si prostě chcete být jistí, že jste odvedli maximum,“ vysvětloval zklamaně Jaroslav Petrouš.

Soutěžní den ve znamení změn

Komplikacím se nevyhnul ani v průběhu závodního dne. Původně měl startovat kolem deváté hodiny ráno, kvůli změnám programu byl však jeho start odložen. A hned dvakrát. Nakonec se musel smířit s tím, že bude házet ve večerních hodinách, za umělého osvětlení a bez fanoušků v zádech. Nic neobvyklého pro tak zkušeného atleta.

Poté, co zapadlo slunce, se ovšem citelně ochladilo. Z příjemných devatenácti stupňů padla teplota na čtrnáct. Ve tváři českého závodníka bylo znát rozhořčení. Organizátoři přesunuli místo konání závodu do jiného sektoru. Navíc marně hledali jeho závodní disk. S kapucí na hlavě a hřejivou mastí po těle se přesto s odhodláním chystal k výkonu, na který se připravoval dlouhé měsíce.

Jako poslední v pořadí přistoupil do závodního kruhu, nastavil si vrhací stolici a v té chvíli už nevnímal nic z toho, co se dělo kolem něj. Plně soustředěný na výkon. Chodil v kruzích vedle klece, snažil se udržet v teple rozehřáté svaly. Přípravy byly dlouhé, problematické, podmínky nebyly vůbec ideální. Přesto po signálu rozhodčího bez jediného slova souhlasně kývl hlavou.

Protézu odložil vedle sebe, usedl, připoutal se. Rychlými pohyby těla a urputným výrazem jako by říkal: „Jsem připraven.“

První cvičný pokus šel mimo výseč. Petrouš vyměnil disk a hlazením náčiní se snažil uklidnit. Jedno ladné pohození do vzduchu a rána. Druhý cvičný pokus vypadal lépe, stejně tak třetí i čtvrtý. Dával si na čas, nehodlal nic podcenit.

Mikina dolů, závod začíná.

Dlouhý nápřah, lehký řev, disk letěl hodně vlevo, na kraj výseče, byl ale platný. Přesto hod dlouhý šestatřicet metrů českému závodníkovi rozhodně nestačil. Druhý pokus vyslal v plné síle, ale mimo sektor. Ulevil si od plic, nebyl ve své typické pohodě.

V tu chvíli slyšel podporu reprezentačních kolegů, třetí pokus se jevil jako zatím nejdelší, jak se později ukázalo, ke dvaačtyřiceti metrům. Před čtvrtým hodem si dopřál pauzu, v šedesáti vteřinách si řekl o vodu a v rukách mnul kostku magnézia.

Nikam nespěchal, jako by si přehrával v hlavě každý hod, ladil techniku.

Dlouhý nádech, řev, znovu delší hod, přesto stále ne podle očekávání. Zdál se být stažený. Tíhou okamžiku, možná zimou.

Zlepšoval se, v jeho tváři byste ovšem uspokojení hledali marně. Pokusy se v průběhu závodu neměřily, až na samém konci. Na tu vzdálenost šlo tedy jen těžko odhadovat, jak daleko vlastně házel.

„Nejlepší na konec!“ zaznělo povzbuzení od paralympijského medailisty Aleše Kisého. „Až na tribunu,“ doplnil.

„Pojď!“ povzbudil se i Petrouš.  

Posledním pokusem se ovšem nezlepšil, přesto po zásluze zatleskal podporovatelům. Přišla chvíle pravdy, měření. Pravděpodobně čekal na konkrétní čísla, proto bylo z jeho tváře patrné zklamání. Hodem ve vzdálenosti 42,12 metru si zajistil první místo, nezastíral ovšem, že mířil dál.

„Umím házet přes pětačtyřicet metrů a po zdravotních komplikacích by pro mě byl takový výkon zadostiučinění. Obětoval jsem přípravě a léčení hodně času a úsilí, od rodiny po přátele. Přijel jsem sem obhájit zlatou medaili. Ale asi po sobě nemůžu aktuálně chtít osobní rekord,“ uvědomoval si.

Druhé zlato jako cena útěchy

Jakožto profesionální diskař a jak sám říká, tak trochu koulař amatér, si ve vrhačském závodě zajistil druhou zlatou medaili ze světových her. Stal se tak nejúspěšnějším atletem české výpravy. V kontextu těchto dílčích úspěchů proto dost možná po velkém zklamání nahlížel na diskařský závod méně kritickým pohledem.

„I když jsem nepřekonal evropský rekord, z medailí mám samozřejmě radost. V kouli jsem měl štěstí na složení závodu, co se týče metrů, bylo to za mě slabší,“ přiznal.

Absolvoval extrémně dlouhou sezonu, která trvala takřka devět měsíců. Přes vleklá zranění téměř dosáhl stanovených cílů, a ačkoliv to na první pohled nedal najevo, na Petroušovi byla znát úleva. Před novou sezonou hodlá vyřešit veškeré zdravotní komplikace.

„Čeká mě nucený odpočinek. Musím na transplantaci očních čoček kvůli špatnému zraku a během několika dnů absolvuju dílčí vyšetření,“ popisoval Jaroslav Petrouš na lisabonském letišti před návratem do Prahy. „S ramenem taky pravděpodobně zajdu k doktorovi. I když jsem si v hlavě nechtěl přiznat, že mě zranění limituje, bohužel jsem tomu úplně nezabránil.“ 

Pokud mu to zdraví dovolí, lze očekávat, že i v dalších letech bude pětačtyřicetiletý atlet útočit na kontinentální rekordy.

Text vznikl v předmětu Specifika sportovní žurnalistiky pod vedením doc. Alice Němcové Tejkalové.

Úvodní foto: Jaroslav Petrouš (uprostřed) na stupních vítězů. Zdroj: Archiv Jaroslava Petrouše

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *