Marie a Jan Kordovští: Tohle není diskuze o architektuře. Je to zfušovaná Potěmkinova vesnice

V srpnu letošního roku byl slavnostně otevřen několik let uzavřený venkovní bazén, který je součástí hotelového komplexu Thermal v Karlových Varech. Nejen rekonstrukce bazénu, ale i rekonstrukce celého hotelu není konzultována s rodinou architektky Věry Machoninové. K samotné rekonstrukci a celému komplexu se vyjádřili zakladatelé iniciativy Respekt Madam – Marie a Jan Kordovští, vnoučata architektů Machoninových.

Iniciativu Respekt Madam jste založili před šesti lety v červnu. Myslíte, že v případě hotelového komplexu Thermal alespoň částečně splnila svůj účel, když se do povědomí veřejnosti dostalo, jak se zachází se státním majetkem?

Jan: Původním účelem bylo nezbourat a neprodat bazén, což se podařilo. Jestli to je dobře, těžko říct. Letos to částečně bylo i předvolebním tématem, takže něco pozitivního to snad vygenerovalo. U některých lidí se to určitě stalo takovým symbolem špatné správy státního majetku pod vedením Andreje Babiše a Aleny Schillerové.

Marie: Na nepolitické úrovni se nám podařilo obecné veřejnosti trochu vysvětlit, že ty „baráky“ nejsou tak černobílé, jak se můžou zdát, že nejsou vyloženě socialistické a že můžeme mít dobrou architekturu z minulého režimu. Myslím si, že ti, kterým se třeba nelíbí, si potom řeknou: „Okay, pořád se mi to nelíbí, ale příběh či nuance za tím chápu trochu lépe.“

Budovy z dílny vašich prarodičů nazýváte „baráky“. Na stránkách vaší iniciativy ke každému z nich přidáváte emotikony odpovídající stavu. Thermal u sebe jako jediný má zuřícího smajlíka. Odpovídá takový emotikon tomu, jak to vidí a vnímá vaše babička?

Marie: Ona osciluje mezi naštvaností a rezignací, takže mezi zuřícím emoji a takovým, co nad tím mává rukou. Spokojená není, ale v rámci rodiny už jsme udělali vše, abychom zabránili tomu, aby se s tím nezacházelo tak, jak se s tím zachází. Také máme svoje limity toho, co uneseme. Ona ví, že snaha byla a že jsme si to nenechali líbit.

Co ji na té rekonstrukci či současné podobě mrzí nejvíce?

Marie: Je naštvaná. Mohli bychom mluvit o spoustě různých detailů. Obecně jí vadí, že je to děláno bez rozmyslu, bez vkusu… Má tendenci říkat: „Jaké lidi jsme si zvolili, tak se chovají ke svému majetku. Čemu se pořád ještě divíte?“

Podaří se některé části zachovat tak, aby dokázaly identicky a funkčně sloužit veřejnosti a požadavkům současnosti?

Marie: Situace, v níž by se postupovalo ideálním způsobem, jaký bychom si my představovali v ideálním světě a jak se mají takové věci rekonstruovat, už nikdy nenastane. Vždy to bude nějaká úroveň kompromisu nebo průšvihu a toho, jak by se k té stavbě přistupovat mělo.

Jan: Záleží, jak se k tomu postaví nové vedení státu – jestli bude ministrem financí Zbyněk Stanjura a bude se o Thermal zajímat, anebo jestli ho nechá být, protože pro něj nebude prioritou vzhledem k tomu, že stát nemá už vůbec žádné peníze.

Kterou z těch zatím zrekonstruovaných částí považujete za povedenou? Je vůbec nějaká taková?

Jan: Asi ne.

Marie: My máme rádi ty části, na něž ještě nedošlo.

A kterou naopak považujete za největší průšvih?

Marie: Šíleně mě vytáčí ten bazén – na různých úrovních mi to přijde tak smutné a nevstřícné nejenom vůči té architektuře, ale i vůči místním. To je, jako kdyby jim vláda plivla do obličeje a řekla: „Vy jste si mysleli, že nás Karlovarský kraj nezajímá. Tady vám to ještě dokážeme zprivatizováním bazénu.“

Pak mi hodně vadí, že ve foyer Velkého sálu je schovaná obrovská plastika od Miloslava Chlupáče. Je za nějakými festivalovými dekoracemi, které se tam hromadí už dvacet let. Každý rok přidají novou, aniž by sundali tu z předchozího ročníku. Hromadí se tam jako na skládce jen proto, aby si lidé mohli udělat fotky, zatímco za tím je jedno z nejlepších umění, jaké tenhle stát umí nabídnout. Všem je to jedno. Majitelé a zaměstnanci o té soše dlouho nevěděli. Teď to sice vědí, ale stejně jim je to úplně jedno.

Jan: Mě nejvíce irituje fasáda – je lesklá jako nějaké cingrlátko. Pak samozřejmě veškerý přístup k umění, které tam je, a k nábytku. Ten považuji za součást toho umění.

Marie: Honza zmínil nábytek, já bych ještě chtěla zmínit recepci dole – koutek kavárny, vyblýskaný bar, výstava festivalu, kasina… tam to úplně nenávidím.

Co jste na Thermalu před rekonstrukcí měli nejradši nebo co na něm obdivujete nejvíce?

Jan: Tu celistvost prostoru, který tam byl původně navržený, aby se stát mohl prsit tím, co se tu dá postavit a jak kvalitní máme architekty, umělce a inženýry, kteří jsou schopni to postavit a udržovat v provozu a chodu. Žádný konkrétní bod asi nemám. Krásný lustr je samozřejmě před Velkým sálem, ten ještě přežil a je jednou z mála netknutých věcí.

Marie: To, co obdivuji nejvíce, jsem nikdy nezažila, protože to vždy bylo zabarikádované. Chtěla bych Thermal zažít tak, že všechna skla jsou průsvitná, nijak zakrytá. Průhledy by tam byly tak, jak být měly, takže když se člověk nachází kdekoliv v hotelu, vždy vidí ven a vidí napříč celým domem. Je jedno, jestli je uprostřed toho domu nebo na terase – říkáme, že exteriér volně přechází do interiéru. Chtěla bych to tedy vidět jak zvenku, tak zevnitř. Podle mě to musí vypadat, že zvenku ta jednotlivá patra plují ve vzduchu, a zevnitř musí být neskutečné vidět ven odevšud.

Je pravda, že většina skel je zatmavená…

Marie: Dávají na to nějaké reklamy a festival to schovává za plakáty.

Během letošního 55. ročníku Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary byl po rekonstrukci otevřen bazén. Ten otřásl médii a sociálními sítěmi, kde se objevily fotky nejen špatně vyspárovaných dlaždiček, ale i kabelů schovaných za truhlíky apod. Jak byste rekonstrukci zhodnotili?

Jan: Ideálně by se to mělo komentovat až poté, co to bude hotové. Vzhledem k tomu, že bazén ještě nemá kolaudaci, to hotové není.

Marie: My jsme tady těmi reprezentanty té architektury, respektive té původní architektky, ale tohle není diskuze o architektuře, to je tak strašné dno toho, jak přistupovat k rekonstrukci jako takové. To se nedá zhodnotit… Kdo pustí lidi do bazénu, kde nedrží dlaždičky na zemi? Co je to za přístup?

Ale i přesto to otevřeli…

Jan: Nikdo ještě neviděl saunový ráj, který tam měl vzniknout, takže těžko říct, jak to vypadá vevnitř. Jinak je to zfušovaná Potěmkinova vesnice, která se takhle hnala asi kvůli volbám.

Končící ministryně financí Alena Schillerová na svém twitterovém profilu zveřejnila 22. srpna 2021 video, kde postává u bazénu a říká, že to je svátek pro všechny, kteří se nemohli dočkat otevření bazénu Thermal stejně jako ona. Připadá vám jako svátek to, že byl otevřen bazén, který není pro návštěvníky bezpečný?

Marie: Navíc to byla taková časová konstelace, že cokoliv, co ona řekla, nelze považovat za hodnotnou informaci. Bylo to měsíc a pár týdnů před volbami.

Jan: Určitě ne. Obzvlášť ne poté, když se na všechno člověk podívá. Oni ho zavřeli, pak zruinovali a teď slavnostně otevřeli v trochu méně zruinovaném stavu.

Byli jste na ten ceremoniál pozváni oficiálně?

Marie: Ne.

Jan: Ne.

Ani vás nikdo neinformoval?

Jan a Marie (najednou, se smíchem): Ne.

Jan: My bychom tam stejně nešli…

I přestože to nesplnilo očekávání všech, nebyla by přinejmenším slušnost pozvat vás vzhledem k tomu, kdo za tím celým komplexem stojí?

Marie: Slušnost? Tam je takových slušností, které nikdo neudělal.

V Thermalu a okolo něj zejména během festivalu děláte komentované prohlídky. Kolik už jste jich stihli uspořádat?

Marie: Letos a loni nebyly, jinak jsme dělali vždy tři prohlídky během každého ze čtyř ročníků… v různých časech mimo festival je děláme také. Ale tam už je nemáme chuť dělat, protože si připadáme nezvaní jak od vedení Thermalu, tak i od festivalu.

Pořád platí, že vás vyhazují? Jan se o tom v rozhovoru pro DVTV zmínil.

Marie: Oni nás vyloženě nevyhazují, ale rozhodně nás tam nezvou. Když u sebe máme skupinu 20–100 lidí, nejsme úplně nenápadní. Člověk ví, že ho někdo poslouchá a sleduje. Je to celé nepříjemné. Nevyrazí nás, ale my se tou komunikací s vedením Thermalu nechceme zabývat. Byli bychom v pozici, že nám s něčím vyšli vstříc, takže by to mohli prezentovat v médiích tak, že s námi spolupracují. My už tam ani nechceme chodit, protože se nechceme stavět do pozice, kdy nám můžou dávat najevo, že jim něco dlužíme. Takže jsme to přestali dělat. Festival nemá na celou tu věc jasný názor, straní se vyjádření. V tom sporu či nahlížení na Thermal se spíše přiklání k názoru státu, jelikož od něj dostává peníze.

S čím například se na vás účastníci prohlídek obracejí?

Marie: Lidé hlavně vzpomínají, jak skvělé to tam bylo a co tam dělali. Někdy říkají, že ten dům nemají rádi, ale že jsme jim vysvětlili kontext, který ty domy zahalené nepořádkem už neumějí říct nebo ukázat samy o sobě. Nejčastěji se nás ale ptají, jestli je pravda, že ten komplex seshora vypadá jako kamera schválně. To si ale někdo vymyslel – takový postmoderní přístup.

Jan: Ty procházky jsou trochu přesvědčováním přesvědčených, kteří po „baráku“ chtějí chodit třeba dvě hodiny. Než že by se ptali, co je za tím sádrokartonem, spíše nadávají, že to je hrozné.

Takže ve finále souzní s tím, že by to mělo být jinak, a stojí za vámi. Nepřišel někdy někdo, kdo se to snažil překazit?

Jan: Ne. Chodí si to poslechnout nějací lidé, kteří s tím nesouhlasí a kteří si do poznámek píšou naše protiargumenty.

A snažil se někdo z řad právníků, architektů a dalších pomoct dobrovolně?

Marie: Ano.

Jan: Ano, spousta lidí.

Jak vidíte budoucí vývoj hotelového komplexu Thermal?

Marie: Já emigrovala – jedním z hlavních důvodů je ten zatracený „barák“ v Karlových Varech a to, že to chvíli nechci řešit. (pozn. míněno jako vtip – Marie je v Kanadě na půlroční stáži v muzeu)

Jan: Záleží, co si o tom bude myslet nová vláda. Jestli ji to bude zajímat a bude si z toho chtít udělat kulturní soft power výkladní skříň, mohlo by to dopadnout dobře. Pokud by to chtěli zprivatizovat, může to dopadnout středně dobře. A pokud to nikoho zajímat nebude, dopadne to špatně. Těžko říct, záleží opravdu na tom, co si o tom bude myslet nové vedení státu.

Marie: Mám strach, že jednou přijde chvíle, kdy nám řeknou, ať to uděláme tak, jak chceme.

A kdyby něco takového nastalo?

Marie: Z toho mám opravdu strach. Nemohli bychom to odmítnout. Občas, když jedu v tramvaji a přemýšlím, si říkám, co by byla první věc, kterou bych jako ředitelka udělala.

Jan: Odstranila bys tu stěnu!

Marie: Odstranila bych tu stěnu, vyházela nepořádek v recepci… udělala bych takový ten úklid, který se dělával na táboře – vyházelo se vše ze stanu a muselo se tam vrátit jen to, co tam patřilo. V Thermalu bych takový úklid provedla také, ale trval by třeba měsíc.

Foto: Natálie Fedičová