Bájná legenda o revoluci v českém školství

Jen co se zabouchly dveře poslední české školy a žáci spolu s učiteli byli posláni domů s velkou neznámou, co bude dál, v médiích už bylo jasno. Bezprecedentní situace se vmžiku zabalila do zvučného titulku: „Koronavirus navždy změní české školství“. K lepšímu? K horšímu? Na tom nezáleží, hlavně, že nastane změna. A tak se zrodila legenda o velké koronavirové revoluci školství.

Nejde jen o tabuli a lavici

Volání po změně vzdělávání je tu s námi snad od samého zavedení povinné školní docházky. Jestliže má škola připravovat děti na život ve světě, který se neustále mění, musí se logicky měnit i ona. Jenže škola je také tradiční instituce se svými pravidly, zažitými postupy, strukturou vedení i byrokracií. Navíc nejde o žádnou neziskovou organizaci, která by měla na srdci pouze nejlepší výchovu a vzdělání dětí, jež je připraví na budoucnost. Pro část lidí školství znamená zaměstnání a příjem, pro někoho je to zase byznys nebo start politické kariéry. Dnešní vzdělávání zkrátka nestojí jen na tabuli a lavici, které nám momentálně koronavirus vzal.

Ať žije digitalizace!

Lidé, kteří v souvislosti se současnou krizí mluví o revoluci školství, nejčastěji zmiňují urychlení jeho digitalizace. Učitelé jsou donuceni seznamovat se s digitálními technologiemi a zapojovat je do vyučování, zaznívá jako největší příslib změny. Jestliže část učitelů vyjde z této situace s novými schopnostmi, jak používat počítač a internet, je to pro ně jedině dobře. Představa, že v září vběhnou do tříd úplně noví osvícení učitelé vybavení hromadou tabletů a se zcela revoluční představou, jak by měla probíhat výuka, je ale dost naivní.

Slovo revoluce v nás často vzbuzuje pocit, že se něco změní k lepšímu. Revoluce, o které tu mluvíme, má však velice mlhavé obrysy. V podstatě o ní můžeme pouze po vzoru Sokrata říct: „Víme, že o ní nic nevíme.“ Jak by měla vypadat? Měly by být nově ve všech třídách počítače a každý učitel by měl být zároveň youtuber? A kdo by měl takovou revoluci vůbec řídit – ministerstvo školství, ředitelé, učitelé nebo snad pedagogické fakulty?

Revoluce se nekoná

Stačí se rozhlédnout kolem sebe, promluvit si se známými, kteří mají děti, nebo si jen přečíst pár příspěvků různých rodičů na sociálních sítích, aby vám bylo jasné, že ve skutečnosti se žádná revoluce nekoná. Podle průzkumu Člověka v tísni v současné situaci s dětmi pravidelně komunikuje pouze 40 % učitelů, ve většině případů se jedná o zadávání úkolů pomocí emailu. Rodiče se pak doma s dětmi učí v průměru 2,5 hodiny. Situace je podobná napříč všemi stupni vzdělávání, od základních škol až po ty vysoké. Část aktivních učitelů ihned přešlo na nějakou formu online vzdělávání, někteří poslali email s úkoly nebo četbou a zbytek stále čeká, že se věci brzy vrátí do normálu. Opět se ukazuje, že všechno záleží na učiteli, nikoliv na podmínkách školy nebo předepsaných osnovách.

Je třeba si uvědomit, co vlastně po učitelích chceme. Aby ze dne na den změnili způsob svojí práce, kterou často vykonávají desítky let v zajetých kolejích? Aby se (mnohny poprvé v životě) posadili před kameru a začali vyučovat obrazovku svého počítače, jako by se nechumelilo? Aby obvolávali všechny své žáky a ptali se, jestli nepotřebují něco vysvětlit? To není zrovna málo. Co by se koneckonců stalo, kdyby byly na čtyři měsíce vyhlášeny koronavirové prázdniny?

Je to na nás

České školství bezpochyby potřebuje mnoho změn. Bavme se o tom, jaké učivo už v dnešní době nemá smysl vyučovat, jak by měl vypadat vztah mezi žákem a učitelem a jak zapojovat moderní technologie do výuky. Ptejme se, proč je u nás vzdělání dětí ve velké míře podmíněno socioekonomickým statusem jejich rodin. A přiznejme si, že klasické známkování je pasé, nikoho ve skutečnosti nemotivuje a buduje akorát nezdravý vztah k učení. Ale nechtějme všechno změnit hned. Dovedu si například představit, jaká by nastala anarchie, kdyby se ze dne na den zrušilo známkování. Každá změna potřebuje svůj čas. Koronavirus nemá žádné superschopnosti, které by mávnutím proutku vyřešily všechny problémy naší společnosti. Je to na nás.