Polsko Bělorusům pomáhá, Česko marní šanci
Bití, znásilňování, zastrašování, vydírání, dokonce zabití, to je výčet všech postupů, které uplatňuje běloruský režim vůči demonstrantům nespokojeným s výsledkem zfalšovaných prezidentských voleb, které proběhly loni v srpnu. Poražená opoziční kandidátka Světlana Tichanovská uprchla do exilu v Litvě, zatímco prezident Alexandr Lukašenko se i přes nechuť většiny obyvatelstva prohlásil prezidentem. I nadále pokračuje režim ve stíhání opozičních vůdců stejně jako demonstrujících občanů. Nově požádal o vydání Tichanovské zpět do Běloruska, což Litva odmítla.
Po půl roce sice protesty proti Lukašenkovi ztratily na síle, ale přetrvaly. Řada lidí musela zemi opustit kvůli tomu, že jim ze strany režimu hrozily perzekuce či vězení. Nemalá část z nich směřovala do sousedního Polska, kde má běloruská menšina svou letitou tradici.
Otevřenost Poláků vůči Bělorusům se projevila zejména po vypuknutí protirežimních demonstrací. Už se začátkem protestů se Polsko rozhodlo, že bude vydávat víza všem Bělorusům bez rozdílu, čímž proces zjednodušilo. Víza poskytuje bezplatně. V lednu Ministerstvo zahraničí Polska navíc uvedlo, že se budou vydávat zdarma až do konce roku 2022.
Pokud nemají prchající možnost požádat o vízum do Polska přímo v Bělorusku mohou tak učinit i na zastupitelských úřadech v Litvě nebo na Ukrajině. Počítá se i s nelegálním překročením hranice, protože do země je Bělorusům umožněno přicestovat i bez platných dokumentů. Zda bude dotyčný vpuštěn do Polska pak záleží na rozhodnutí příslušníka polské Pohraniční stráže.
Premiér Mateusz Morawiecki apeloval na ostatní státy Evropské unie, aby nebyly k Bělorusku lhostejné. Polsko je výrazné svou podporou současné běloruské opozici, někteří z jejich členů v něm také získali azyl. Země rovněž už delší dobu poskytuje zázemí opozičním médiím, která vysílají do Běloruska.
Celkově jde o téma, které Polsko stmeluje. Do pomoci utlačovaným sousedům se zapojila jak samotná vláda, která se v této věci shoduje s opozicí, tak nevládní organizace. Reakce byla rychlá, už loni v srpnu ohlásil premiér Mateusz Morawiecki, že je země připravena podporovat běloruské exulanty. Polsko spustilo program stipendií pro tamní studenty, učitele a akademiky a otevřelo svým sousedům pracovní trh.
Jakkoli mohou být motivace Poláků k pomoci běloruským migrantům různé, nelze jim upřít nasazení, které v tomto případě projevují. Na rozdíl od Čechů jsou solidární alespoň s kulturně blízkými sousedy. Vztah ke kvótám na uprchlíky, pobývající v táborech v Řecku nebo třeba Itálii, zůstává nadále problematický, a to v případě obou států. Od podzimu přijelo do Polska okolo deseti tisíc Bělorusů, což kromě dalších faktorů pravděpodobně způsobila otevřenost, s jakou se země uprchlíkům nabídla. Zato Česká republika přijala v rámci programu Ministerstva vnitra k léčení pouze šedesát běloruských pacientů. Raněných, kteří by si péči zasloužili, bylo ale daleko více. V únoru česká vláda rozhodla o přijetí pronásledovaných běloruských lékařů a jejich rodin.
Zatímco Polsko zjednodušilo vstup do země všem Bělorusům, na české straně k podobnému kroku nedošlo. Plánované přijetí běloruských zdravotníků vypadá spíše jako zneužití lidského trápení pro léčení naší vlastní krize. Náruč se otevřela až v době, kdy samotnému Česku chybí zdravotnický personál. Dodejme, že protesty probíhají v Bělorusku přes půl roku a Lukašenkův režim pronásleduje své občany nezávisle na vykonávaném povolání. Česká strana by si neměla dovolit rozlišovat, kdo za to stojí. Pobyt na našem území nepochybně pronásledovaným běloruským zdravotníkům pomůže. Nejeví se ale jako bezpodmínečný akt solidarity, spíše jako akce z vypočítavosti.
Ani Polsko ale není zcela nezištným pomocníkem. Již tradičně tam za prací přijíždí značná část Bělorusů, ale i Ukrajinců. Právě kulturní blízkosti obou národů se nyní rozhodla polská vláda využít, aby do země přilákala prchající Bělorusy. Pokryjí totiž část pracovního trhu. Program Poland Business Harbour je zase nasměrovaný k lidem pracujícím nebo vzdělaným v IT, start-upům a malým, středním a velkým podnikům. Tímto vstřícným krokem se Polsko snaží rozšířit svůj kapitál vzdělaných o kvalifikované pracovníky z Běloruska, což je jistě oboustranně výhodné a smysluplné řešení.
Polsko se na rozdíl od Česka masivněji otevřelo alespoň Bělorusům, nadále se ale ohrazuje vůči uprchlíkům například z Čečenska nebo Tádžikistánu, případně jiných tak zvaných muslimských zemí. I přes zdrženlivost panující vůči jiným kulturám ale polská společnost prošla od roku 2015, kdy propukla uprchlická krize a s ní spojená antimigrační kampaň vedená polskou vládou, jistým vývojem. Podle průzkumu veřejného mínění se nyní 77 % Poláků domnívá, že uprchlíkům by se mělo pomáhat. Mezi zeměmi visegrádské čtyřky pak patří Poláci k nejotevřenějším vůči cizincům. Češi jsou naopak nejskeptičtější. V případě Běloruska, kdy nelze argumentovat odlišnou kulturou nebo náboženstvím se Polsko probudilo a začalo konat, kdežto Česká republika příležitost opět prospala. Obecně však u obou zemí platí, že berou jen ty uprchlíky, kteří se jim hodí.
Foto: Pixabay.com
