Jak se Británie nebála koronaviru, ale pak dostala strach
Britové byli vždycky tak trochu jiní – řídí na opačné straně vozovky, odmítají metrický systém a čaj pijí ze zásady s mlékem. Jejich poslední výstřelek ale zaskočil celý svět. Zatímco evropské státy, vyděšené kritickou situací v Itálii, zaváděly razantní opatření proti šíření koronaviru, britský premiér Boris Johnson ještě ve čtvrtek 12. března předstoupil před svůj lid s tím, aby si myli ruce a nesahali si na obličej. Odmítnutí jakýchkoli zákazů prezentoval jako vědecky podloženou strategii, která má Britům zajistit kolektivní imunitu a pomoct se rychleji viru zbavit.
Tento riskantní postup, který se zřejmě zrodil v hlavě premiérova hlavního vědeckého poradce Patricka Vallance, byl založen na dvou předpokladech. První z nich počítá s tím, že většina lidí prodělá toto onemocnění bez větších potíží, získá imunitu a už se znovu nenakazí. Asi jako když berete děti na neštovicové návštěvy, aby si to odbyly co nejdřív a nenakazili se v dospělosti, kdy je to pro ně mnohem nebezpečnější. Druhý je založen na behaviorální psychologii, která tvrdí, že přímé zákazy a nařízení nemají na lidi příliš velký účinek a lidé brzy začnou hledat cesty, jak je obejít. Z tohoto pohledu je lepší nechat si nejrazantnější opatření na horší časy, tedy až bude epidemie dosahovat vrcholu.
Co teď asi každému vrtá hlavou je, jak je možné, že na tyto „vědecké důkazy“ různé státy nahlížejí tak odlišně. Pokud je možné vypořádat se s koronavirem, aniž by byla zpomalena ekonomika, proč většina států zavírá školy a restaurace, ruší veřejné akce a uzavírá hranice? Nebylo by opravdu lepší postavit se viru čelem a získat imunitu? Problém je, že ani věda v tomto případě nemluví zcela jednoznačně.
Toto pondělí imunologové z Imperial College London zveřejnili novou analýzu, ze které vyplývá, že 30 % lidí hospitalizovaných kvůli nákaze koronavirem potřebují intenzivní lékařskou péči (například napojení na plicní ventilátor). Analýza vychází především ze situace v Itálii, ale pokud by stejný scénář nastal ve Velké Británii, zdravotní systém by brzy zkolaboval. Zemřít by mohlo až půl milionu lidí a to není dobrá vizitka pro žádného premiéra.
Následovala tedy prudká změna kurzu (i když ne přímo o 360 stupňů), Boris Johnson na úterním brífinku prohlásil, že je třeba přijmout drastická opatření. Britové by nyní měli omezit sociální kontakt, cestování a pokud je to možné pracovat z domova, lidé nad 70 let by navíc po dobu 12 týdnů neměli vůbec vycházet. Dobře jste si však všimli podmiňovacího způsobu. Jedná se totiž pouze o „silné“ doporučení nikoliv nařízení. Vláda předpokládá, že je budou lidé dodržovat z vlastní vůle.
Jsou snad Britové narozdíl od nás natolik svědomití, že na ně stačí dobré slovo? Vzhledem k fotkám z přeplněných hospod, které v reakci na Johnsonův projev zaplavily sociální sítě, nejspíš ne. Premiéra neposlechl dokonce ani jeho 79letý otec, který v televizním pořadu This Morning záhy po projevu svého syna prohlásil, že do hospody půjde, kdy se mu zachce. S kritikou vlády přispěchala jak opozice, tak představitelé ostatních evropských zemí.
Je fakt, že tak přísné restrikce, jako je celoplošná karanténa, nemohou trvat věčně. Všem nám nejspíš zní v hlavě otázka, jak dlouho tohle bude trvat. Co se stane, až vláda opatření zmírní a lidé, kteří virus neprodělali, vyběhnou zpátky do ulic? Je dost možné, že se ocitneme v začarovaném kruhu. Evropské státy svojí taktiku podkládají tím, že je třeba šíření viru zpomalit natolik, aby nebyl přetížen zdravotnický systém. Nikdo ale neví, jak moc pomalé to bude. Vzhledem k tomu, že jsou v sázce životy našich blízkých, trpělivost je zřejmě na místě. Snad si budeme na konci moct říct, že jsme udělali všechno, co bylo možné. Otázka je, co si bude říkat Velká Británie.
Foto: The Guardian
