Nejde jen o chybějící památníky: Proč mluvit o vysídlení Němců
Prostor před renesanční radnicí je ve východočeském Lanškrouně častým místem městských slavností. V květnu se tu koná studentský majáles a na podzim si tady město chce připomenout založení státu. Místní ale zatím jen neradi mluví o tom, že lanškrounské náměstí bylo v květnu 1945 osudovým pro Němce z okolních vesnic.
Oficiální odsun německého obyvatelstva umožnila Postupimská konference v srpnu 1945, která deklarovala, že má jít o odsun spořádaný a lidský. Češi ale nečekali na oficiální stanovisko a sami ustanovovali lidové tribunály už v květnu. V bývalých Sudetech hněv místních způsobil neorganizované a násilné vysídlení německé menšiny, jako se tomu dělo právě v Lanškrouně, kde předtím Češi a Němci žili vedle sebe víc než 600 let. Například ještě v srpnu 1900 tu žilo jen 400 Čechů, ale až 6 000 Němců.
K poválečné aktivitě vybízel i Edvard Beneš, podle kterého bylo nutné „vylikvidovat Němce v českých zemích“. Vyhnáno bylo celkem dva a půl milionu lidí. Benešovy dekrety, tedy dokumenty, které podepsal po Postupimské konferenci, stanovovaly, že Němci a Maďaři, kteří dříve měli německé a maďarské občanství, ztrácí dnem jeho získání občanství československé. Týkaly se i trestání nacistických zločinců a konfiskace majetku a půdy.
Od roku 1938 byl Lanškroun součástí Německa, o dva roky později v okolí města začalo figurovat několik partyzánských skupin, které sledovaly Němce, podporující hitlerovský režim (šlo i o starostu města Franze). Když v květnu 1945 obsadila město Rudá armáda, začala s partyzány spolupracovat. Ti spolu s místními zorganizovali 17. a 18. května lidový soud — Němce z okolních vesnic nahnali na náměstí, kde byli souzeni a zabíjeni. Za městem byl zřízen také sběrný tábor. Německá populace se tu rozdělovala na nacisty a prověřené antifašisty, kteří dostávali osvědčení, ale místní lidé Němce takto nerozlišovali a chovali se ke všem stejně.
Přestože právě na lanškrounském náměstí byli Němci věšeni na lampách a přímo u radnice jich několik zastřelili, pomník tu nenajdeme. Místo kašny, kde několik německých vesničanů z okolí utopili, stojí lavičky a odpadkové koše. Masový hrob Němců je na místním hřbitově neoznačen, o dalších podobných, které mají být v okolí města, se neví. Lidé v Lanškrouně o tématu příliš mluvit nechtějí. Skrze tento příklad lze náhled na období vysídlení vztáhnout na celou společnost. Proč nejsou Češi stále schopní reflektovat tuto součást svých dějin?
Podle publicisty Jana Vávry bylo vysídlení samotné možná reakcí na naše vlastní selhání, kdy jsme roku 1938 kapitulovali bez boje. Sudetští Němci jako by se stali obětí frustrace z ponížení. „Nejsme si jistí, kdo vůbec jsme, a proto se musíme pořád vůči někomu vymezovat. A Němci představovali jakéhosi staršího bratra, který byl vždy silnější a někdy nás i utiskoval.“ řekl Vávra pro server Forum24. Přitom německé obyvatelstvo na našem území žilo po staletí, s Německem máme společnou historii a i dnes je na něm naše republika existenčně závislá.
Možná, že (nejen lanškrounská) starší generace, která si dění té doby pamatuje, i když často už jen z dětských let, stále cítí vinu, že její rodiny nastěhoval místní národní výbor do domů po odsunutých Němcích a oni pak užívali jejich nábytek a nádobí. Důvody jsou možná ale i daleko prozaičtější. Někteří z Čechů se asi bojí, že potomci vyhnaných Němců si budou nárokovat zabavený majetek — což lze snadno politicky zneužít. To se stalo například během prezidentské volby roku 2013, kdy Miloš Zeman se svými spolupracovníky bez důkazů tvrdil, že pokud se prezidentem stane Karel Schwarzenberg, nechá Benešovy dekrety prolomit a Němci získají nárok na pozemky svých předků na českém území.
Stejně tak je zřejmě téma tabu i z důvodu naší konstantní představy Čechů jako utlačovaného národa, který trpí pod nadvládou silnější mocnosti, s čímž české jednání během násilného vysídlení nesouhlasí. Tato nepříjemná pravda jako by totiž rozkládala mýtus o Češích jako nevinných obětích. Nejdříve nás utlačovali Habsburkové, pak Německá říše a následně Sovětský svaz. Z toho se podle historičky Hermy Kennel mohl vyvinout jistý druh defenzivního nacionalismu, že „musíme držet pospolu, protože ostatním se nedá důvěřovat“. Což jako by se právě v současnosti odráželo i v myšlení „vlasteneckých“ politiků, kteří hlásají skepsi vůči Evropské unii jako údajnému utlačovateli. Svět je pořád propojenější, otevřenější, lidé se bojí a hledají jistoty — a politici jim mohou nabídnout étos vlastenectví a národa, možná i proto národovecké nálady u nás i v dalších postkomunistických zemích rostou.
Je obecně znát, že náhled na vysídlení Němců se mění generačně. Rok stará data z Centra pro výzkum veřejného mínění ukazují, že zatímco skoro dvě pětiny obyvatel stojí za tím, že Němci se vystěhovat měli a museli, zhruba stejný počet lidí vysídlení vnímá jako nespravedlivé. V prvním případě jde prý většinou o lidi starší z obcí a menších měst. Narůstá ale i počet lidí, kteří na událost názor nemají či si ho na tuto fázi naší historie neumí udělat, což je prý případ především lidí mladších třiceti let. To může být následek způsobu výuky dějepisu na českých školách.
O násilném vysídlení Němců by se ale mělo mluvit a učit více. Nevyrovnáváme se tu totiž pouze s německým národem, nejde jen o to omluvit se. Vyrovnáváme se s bouráním étosu Čechů jako věčných obětí. Vysídlení nepředstavuje jen konkrétní poválečnou českou situaci, ale symbolizuje také fakt, že i Češi jsou schopni pod maskou vlastenectví a „národní hrdosti“ schopni být krutí k lidem, vedle kterých žili a se kterými pracovali. V dnešní době, kdy se národovecké tendence šíří a do parlamentu se dostávají xenofobní politici, je důležitější než předtím si toto uvědomit. V Lanškrouně už s tím začali. Ku příležitosti konce války se tu na základní škole přednášelo právě mimo jiné o násilném odsunu sudetských Němců. Lze tedy doufat, že se k naší historii konečně postupně začneme stavět čelem.
Text vznikl v rámci předmětu Tvůrčí dílny – komentář pod vedením Mgr. Davida Klimeše, Ph.D.
Foto: Wikipedia
