„Focení je jako sport. Dá se natrénovat,“ říká Barbora Reichová

Focení se chtěla věnovat už od malička.  Že to nakonec vyšlo, je jako její splněný dětský sen. I přesto, že začátky nebyly jednoduché, vypracovala se Barbora Reichová na jednu z nejlepších českých sportovních fotografek. Jak těžké je vyfotit kvalitní fotografii a co vedlo k focení až na olympiádě?

Barboro, jste profesionální sportovní fotografka. Co vás vedlo k tomu, začít fotit? Byla to vášeň?

Vlastně se to tak dá říct. Nikdy by mě nenapadlo odpovědět, že jsem začala fotit z vášně, ale je to tak. Od malička jsem sportovala, hrála jsem basket a všechny různé sporty. Když jsem byla hodně malá, myslela jsem si, že budu profesionální sportovkyně. Později, vlastně ani nevím, jak mě to napadlo, mohlo mi být deset, jedenáct, jsem začala chtít být fotografkou.

Už tak brzy?

Ano. Vzpomínám si, když jsme šli s mámou někam na procházku a já se jí zeptala: „Mami, může být člověk sportovní fotograf?“ A ona mi řekla, že proč by nemohl? Tehdy jsem se rozhodla, že jí chci být.

Fotit sport pro vás tedy byla volba číslo jedna? Nikdy jste neuvažovala například nad uměleckými fotkami?

Dneska už se na to samozřejmě dívám zase trochu jinak, ale tehdy to pro mě byla jasná volba. Jak říkám, měla jsem vždy ke sportu blízko a chtěla jsem to nějakým způsobem spojit dohromady. Vyplynulo to z toho, co jsem měla ráda.

Jak těžké pro vás bylo sehnat práci?

Nebylo to vůbec lehké. Vždycky jsem věděla, že chci fotit. Bylo mi nějakých devatenáct let, když jsem se rozhodla a do školy už nepřišla. Byla jsem tehdy v prvním ročníku na vyšší odborné škole. Začala jsem obesílat všechny možné redakce, reklamní agentury a k mému překvapení mě samozřejmě nikde nechtěli. Shodou okolností, náhod, možná to byl osud, se mi ozval můj současný šéf z Deníku Sport s tím, že mě nemůžou zaměstnat, ale když budu mít čas třeba o víkendu, že mě můžou poslat fotit menší akce a zápasy, které jinak nestíhají.

Jak na začátky v Deníku Sport dnes vzpomínáte?

Byla to doba, kdy jsem měla ještě foťák na film, rok 2005. Takže první akce, které jsem fotila, jsem fotila na film. Ten jsem musela nechat vyvolat, donést do redakce fotky, šéf si nějakou vybral, dal to grafikům naskenovat. Bylo to všechno komplikované. Abych si vydělala a mohla si koupit nějaký digitální foťák, musela jsem si najít práci. Jediné místo, které jsem našla a bylo nějak spojené s oborem, byl fotolab. Vyvolávala jsem fotky a fotila lidi na občanské průkazy. Vzala jsem si foťák na splátky a kdykoliv jsem měla čas, tak jsem šla fotit to, co se klukům nechtělo nebo nestíhali. Tohle trvalo necelé tři roky. Mezi tím jsem změnila práci a začala vyučovat praktickou část fotografie na mé bývalé střední škole. A po necelých třech letech mi v Deníku Sport nabídli místo na plný úvazek.

Takže přes všechny překážky se váš sen splnil.

To ano. Sama svým studentům kladu na srdce, že když si člověk něco přeje, může se mu to splnit. Samozřejmě, že to není hned. Stálo mě to na začátku nějaké úsilí, peníze, ale člověk musí být trpělivý. Taky mi neřekli, tak, Báro, začni tady fotit a za týden jedeš na olympiádu. Trvalo to nějakou dobu, odpracovala jsem si to a splnilo se mi to.

„Na netradiční věci se vyloženě těším.“

Jak těžké je zachytit sportovce v tom „pravém“ okamžiku?

Složitost je v tomto oboru hodně subjektivní. Myslím si, že každé odvětví focení je nějakým způsobem obtížné. Ať fotíte modelku, svatbu, nebo sport. Říká se, že sportovní fotka je jeden z nejtěžších oborů. Na jednu stranu to asi pravda je, ale tím, že to dělám tak dlouho, mi to už nejtěžší nepřijde. Spoustu věcí mi ulehčí technika, která je dnes na vysoké úrovni. Dříve to podle mě musel být kumšt, když si fotografové museli manuálně zaostřit na konkrétní místo a čekat na vhodný moment. Já si nyní můžu na foťáku nastavit třeba deset snímků za sekundu. To už potom takové umění, jako to bylo dřív, není. Ale i přesto si myslím, že je důležité, aby člověk focení znal, vycházel ze správné kompozice a podobně.

Takže je důležité mít i teoretické znalosti?

Věřím, že focení je podobné jako sport samotný. Hodně se toho dá naučit a natrénovat. Píle, pracovitost a trpělivost je velmi důležitá. Pro sportovní fotografii je důležitá také znalost tématu a prostředí. Musím vědět, co jdu fotit, kam a proč. Měla bych mít představu o tom, co si chci odnést za fotky a podle toho se chovat. Věřím tomu, že čím více člověk sport zná, tím lépe dokáže předpokládat průběh dané akce, a dokáže tím tedy i rychleji reagovat. Samozřejmě nelze opomíjet talent a způsob vnímání okolí, barev, světla a jejich zobrazování, které má každý člověk podle mého názoru jedinečné.

Máte nějaký sport, který fotíte raději než ostatní?

Ráda fotím ty sporty, které nedělám tak často. Na netradiční věci se vyloženě těším. Nejčastěji fotím fotbal a hokej, to je v České republice nejpopulárnější. Neříkám, že mě to otravuje, to vůbec. Stále mě to baví. Ale už je to taková klasika. Když jdu každý týden dvakrát na fotbal, třikrát na hokej, není to tak pestré, jako když jedu na olympiádu a tam mám fotit třeba rychlobruslení, které tak často nedělám. Baví mě fotit zimní sporty, lyžování, biatlon… Naopak v létě zase vodní sporty. Za prvé jsou ty sporty fotogenické a za druhé je to prostě něco jiného, než co dělá člověk pořád.

Často fotíte i titulní strany pro magazín. To je zase něco jiného, setkáváte se se sportovci osobně, nefotíte zpovzdálí. V čem je to jiné a baví vás to?

Když jsem chodila na střední školu, byla jsem přesný opak. Byla jsem ten tichý člověk, který se styděl a bylo mu trapné někomu něco říkat. Dopracovala jsem se k tomu, že je to přesně naopak. Neříkám, že se nestydím, pořád je tam respekt a stydlivost, kterou musím překonávat. Je to zajímavá změna, je to jiné než klasické focení akčního sportu. Pořád to jsou lidi, sportovci, ale mám možnosti si je „napózovat“, vyfotit to nějak zajímavě. Baví mě to.

Viděla jsem, že při jednom takovém focení jste musela dokonce do plavek.

To je pravda. Dokonce jsem si to vymyslela já, když jsme fotili našeho nejlepšího plavce současnosti Honzu Micku. Už dříve jsem ho fotila na takovém netradičním místě a věděla jsem, že Honza je z těch sportovců, kteří jsou úplně v pohodě. Proto jsme se dohodli udělat to jinak a já se rozhodla, že ho vyfotím pod vodou v bazénu. Ten den byla docela zima, tak jsem si prvně říkala, že jen strčím foťák pod vodu. Nakonec jsem ale šla kolegiálně do plavek a byl z toho docela dobrý výsledek.

„Vydržet sedět dvě hodiny v dešti na fotbale, je někdy docela výzva.“

V čem tkví náročnost povolání fotografa?

Zaměstnání sportovní fotografky je pro drobnou holku, jako jsem já, do určité míry náročné, a to především fyzicky. Člověk tahá na zádech těžké vybavení, často se vrací pozdě večer domů a fotí venku nehledě na to, jestli je zrovna 40 stupňový pařák nebo naopak mrzne a sněží. Postupem času zjišťuji, že se má kariéra podepsala i na mém těle. Často mě bolí záda, kolena, klouby, hlavně kvůli zátěži, kterou denně nosím. Můj batoh s foťáky váží více než 10 kg.

Je to náročné i psychicky?

Zodpovědnost a časový tlak, pod kterým někdy pracuji, je občas svazující. Ale stále to vnímám spíše jako určitý druh adrenalinu, vzrušení a překonávání komfortní zóny. Vnímám to jako svou malou osobní výzvu, i když vydržet sedět dvě hodiny v dešti na fotbale, fotit a neodejít, je vlastně docela velká výzva. (smích) Ale stále mě to baví.

Když jste začala pracovat pro Deník Sport na plný úvazek, otevřely se vám dveře například do zahraničí?

Samozřejmě. Dříve jsme měli v Deníku rubriku Hýbejte se. Vycházely v ní tipy na víkend. Jednou mi řekli, že do ní potřebují vyfotit turisty, takže jsem vlakem jela na pochod, čekala v lese, vyfotila turisty a zase jela domů, poslat fotky do redakce. Potom když mě zaměstnali, v červenci 2008, bylo období dovolených a já hned po měsíci jela na kvalifikaci Ligy mistrů, když Slavie hrála v Rumunsku. Najednou jsem z lesa, kde jsem čekala na turisty, začala létat po světě. Za rok a půl jsem jela na olympiádu do Vancouveru. Dostala jsem se k něčemu, o čem jsem do té doby jenom snila.

Pro sportovce je olympiáda vrcholem kariéry. Jak to mají fotografové?

Já to tak také beru. Olympiáda je pro mě prostě top.

V průběhu olympiády v Riu vycházel na internetu váš Deník fotoreportérky. Píšete často, nebo to bylo spíše výjimečné?

Když mi v práci řeknou, abych napsala nějaký postřeh, vzpomínku, tak to sepíšu. Ale že bych psala nějaké články nebo reportáže se sportovci, tak to ne. Deník fotoreportérky byl vyloženě jen na mém facebooku. Když jsem přijela z Vancouveru, říkala jsem si, že by bylo dobré, mít nějakou vzpomínku. Další záminkou, kterou vždycky říkám, byla i moje mamka. Vždy jsem odepisovala přátelům, co jsem dělala, a potom ještě večer i mámě. Tak jsem si řekla, že když budu mít čas, sepíši, jak ten den probíhal. A stalo se to docela oblíbeným. Je to příjemné, ale zároveň je to pro mě takový závazek.

Kromě fotografování, jste se také věnovala vrcholovému sportu. Hrála jste tři roky florbal na extraligové úrovni za Sokol Královské Vinohrady. Jak jste se k tomu dostala?

K florbalu jsem se dostala díky focení, když jsem v roce 2008 fotila mistrovství světa. Seznámila jsem se s tiskovým mluvčím České florbalové unie, který mě pak viděl hrát v rámci mediálních lig. To jsou florbalové turnaje mezi Mladou frontou, Českou televizí, Deníkem Sport a podobně. Od té doby mě pak přemlouval, abych šla zkusit hrát s holkami do Vinohrad. Odolávala jsem několik let, ale nakonec mě přemluvili. To na mě bylo asi taky zajímavé, že jsem se začala florbalu věnovat asi v sedmadvaceti a hned to byla extraliga.

Jak se to dalo skloubit? Extraligový sport s prací na plný úvazek?

Kdybych to hrála v top týmu, tak by se to skloubit nedalo. Myslím třeba ve Vítkovicích, Herbadentu nebo na Chodově. Samozřejmě, že jsem si v práci nemohla třikrát, čtyřikrát týdně vzít volno na tréninky. Takže jsem byla domluvená s trenéry, že kdykoliv budu mít čas, tak přijdu. Na víkendové zápasy jsem se snažila brát volno, nebo si to s kolegy v práci nějak vyměňovat. Takže se to dalo skloubit hlavně díky tomu, že trenéři byli tolerantní. Hned od začátku věděli, jakou mám práci a jak funguji. A pak samozřejmě, že na to přistoupily a braly to tak i ty holky z týmu.

Dala jste někdy přednost florbalu před prací?

Pokud bych měla jet fotit na olympiádu do Ameriky, tak bych to samozřejmě nevyměnila. Vždycky když něco dělám, tak se to snažím dělat pořádně. Takže když jsem hrála florbal, tak jsem to brala vážně, nijak jsem to nešidila, snažila se zlepšovat a dělat to nejlíp, jak jsem v tu dobu uměla, nebo mohla. Podle rozpisu zápasů jsem se snažila si směny vyměnit. Ale samozřejmě spravedlivě. Když jsem musela jít do práce a nešlo to vyměnit, tak jsem šla do práce a když jsem měla čas, tak na florbal. Někdy se mi podařilo skloubit obojí v jeden den. Když se hrály dřívější zápasy, tak jsem potom jela fotit nebo naopak.

„Když si můžete převzít cenu, uvědomíte si, že dobré skutky mají ještě smysl.“

V roce 2015 jste dostala ocenění Fair play, za pomoc zraněné soupeřce. Jak na to vzpomínáte?

Když mi v klubu řekli, že mi bude volat někdo z komise Fair play, tak jsem vůbec nevěděla proč. Nebylo to bezprostředně po tom, co se to stalo. Volali mi někdy po Vánocích, po čtvrt roce, že jsem byla nominovaná. Když se ten úraz stal, tak jsem vůbec nepřemýšlela nad tím, že je nějaká cena, vůbec mě to nenapadlo. Spíše jsem si říkala, jak by asi bylo mně. Přemýšlela jsem nad tím, co tady teď ty holky budou dělat. Měla jsem na zápase auto a nejjednodušší mi přišlo odvézt ji do nemocnice.

To, že to byla soupeřka, která vám v ten den vstřelila gól, zřejmě v tu chvíli nehrálo žádnou roli?

To, že nás holky porazily, mě samozřejmě štvalo. Jejich tým neměl nikdo moc rád. Holky hrály tvrdě, často na hranici pravidel. Předtím jsme spolu hrály sérii play down a já jsem cítila, že mezi námi určitá rivalita panuje a udělala bych všechno pro to, abychom Ostravu porazily. Potom se ale písklo a byl konec. Ten zápas byl vyhrocený. Já jsem soutěživý typ člověka, chtěla jsem je porazit, každého bych chtěla porazit, ale zápas skončil. A byla tam normální holka, která měla zvrtlou nohu a já se jí snažila nějak pomoct.

Následně jste dostala ocenění. Bylo to asi překvapení, ale zároveň i radost?

Překvapení to bylo, zároveň to bylo i velmi příjemné. Člověk si řekne, že to má smysl. Samozřejmě, že jsem to nedělala proto, aby mi pak někdo psal, že jsem hodná. Proto jsem to nedělala, ani jsem to tak nemyslela. Opravdu jsem přemýšlela nad tím, co tady teď ty holky budou dělat. Brala jsem to tak, že když můžu, tak pomůžu. Když pak máte tu čest převzít cenu Fair play, uvědomíte si, že dobré skutky mají ještě smysl.

Tento rok to bude 10 let, co pracujete pro Deník Sport. Dostala jste někdy i jiné pracovní nabídky?

Konkrétní úplně ne. Já ani nikdy neměla důvod, chtít jít pryč. Vždy jsem chtěla fotit sport a v Česku, když chcete fotit sport, tak Deník Sport vnímám jako to nejlepší. Dneska už mám sny, nebo ambice jít do zahraničí.

A kam do zahraničí by to mělo být?

Můj sen je pracovat pro nějakou zahraniční agenturu, například Getty Images. Podařilo se mi dostat do užšího výběru pro stáž v Anglii, ale nakonec si vybrali nějakou jinou slečnu. Takže to by byl můj sen, posunout se nad rámec České republiky.

Pociťujete, že by k vám měli sportovci nebo chlapi v redakci odlišný přístup na základě toho, že jste žena?

V redakci máme 90 % mužů, jestli je nás v redakci pět holek a třeba šedesát mužů. S kluky se obecně dělá lépe než s ženami. Ti, když se na sebe naštvou, tak si to vyříkají a jede se dál. Zatímco v holčičím kolektivu to někdy nefunguje tak jednoduše. Mně je příjemné pracovat s muži. Nevím, jak mě brali na začátku, to se těžko posuzuje, ale za tu dobu, co tam pracuji, tak jsem si vybudovala nějaký respekt jak od kolegů v redakci, tak od fotografů z jiných redakcí.

„Pár lidí z mého života odešlo, ale zase přišli jiní.“

Jak nabitý je váš pracovní diář? Kdy se dozvídáte o focení? Ze dne na den, týden nebo měsíc dopředu?

Záleží na typu události. To, že pojedeme na olympiádu, víme určitě alespoň půl roku dopředu. Naopak když je nějaká akce ten den večer, jako hokej, dozvídáme se to ráno na poradě. Je to hodně individuální, nedá se to zobecnit.

Takže nejste zrovna vládcem vašeho času. Je něco, co jste kvůli práci musela obětovat?

Krátce po tom, co jsem se začala focením živit, jsem přišla o pár rádoby kamarádů, kteří nedokázali pochopit, že má pracovní doba není jasně ohraničená, že velmi často nevím, co budu dělat zítra večer, natož za týden. Pár lidí tedy z mého života odešlo, ale zase přišli jiní, kteří jsou buď tolerantnější, nebo žijí podobný život bez jasně stanovené pracovní doby a volných víkendů.

I přesto je ale práce pro vás i koníček.

Ano. Věci, které jsem zmínila, jako focení v jakémkoliv počasí, stále vnímám spíše jako zábavu než jako něco, co by mě obtěžovalo. Nemusím tedy nic obětovat. Nebo to alespoň jako oběť nevnímám. Pořád si svou prací plním sen a focení mě baví a naplňuje. Myslím si, že bez toho by to člověk dělat nemohl. Potom by to nebyla zábava, ale dřina.

 

Kdo je Barbora Reichová?
SPORTOVNÍ FOTOGRAFKA
Věk: 32 let
Zaměstnání: 2008 – současnost – Ringier Axel Springer/ Czech News Center – Deník Sport
Ocenění:
Ringier Photo Award 2009, 2010
Ringier Axel Springer – Photo Award 2011
7th ŠKODA Best Picture Contest 2013
Czech press photo – Nikon Sport Awards 2015

 

Text vznikl v rámci předmětu Specifika sportovní žurnalistiky pod vedením PhDr. Alice Němcové Tejkalové, Ph.D.

 

Foto: Archiv Barbory Reichové