Autentičnost vs. návštěvnost: české hudební festivaly ztrácí duši
Největší tuzemský hudební festival Colours of Ostrava přidal minulý týden do svého programu další hvězdu – francouzské elektro duo Justice. Sestavu vystupujících doplňují s vervou i ostatní hudební podniky. Ve většině případů tak ale činí zcela bez nápadů a výrazné dramaturgické odvahy.
Výsledkem této zakřiknutosti a zjevné snahy neudělat při výběru interpretů chybu je pak ustálení jakéhosi univerzálního souboru hudebních hvězd, z něhož si jednotliví organizátoři vyzobávají takřka totožné interprety. Trpí tak nejen fanoušek, který při snaze sehnat ty nejlepší lístky stěží narazí na senzaci, ale také samotná pověst českých festivalů. Namísto rozmanitosti a pestrosti, z níž si každý může vybrat dle svého vkusu a preferencí, totiž nabízejí čím dále více uniformovaný stereotyp a nudu.
Ještě před několika lety přitom platilo, že každý festival představuje v Česku svým způsobem svatostánek jednoho z hudebních žánrů. Kdysi hegemon tuzemské scény, hradecký Rock for People, lákal do prostoru bývalého vojenského letiště zejména příznivce tvrdých kytarových riffů. Na jemnější notu se naopak pokoušela zahrát organizátorka Colours of Ostrava Zlata Holušová, která slezskou metropoli probarvila pozváním etno hudebníků z Afriky či tehdy ještě exotických zvěstovatelů elektronické hudby z Islandu. Vyznavači české muziky se pak mohli spolehnout na to, že při výletu do Trutnova jim nic z výše zmíněného nehrozí. Open Air Trutnoff pro ně každým rokem chystal sice poněkud zašlou, nicméně pro někoho svým způsobem dobře známou a tedy utěšující hudbu z období před rozpadem Československa. Tradiční rozdělení však přestává platit. Což je ovšem zcela zásadní chyba. Právě rozmanitost a osobitost je totiž přesně tím, co tuzemské hudební scéně chybí nejvíce.
Zpronevěru svým vlastním zásadám a tradicím ztotožňuje nejlépe právě posledně jmenovaný festival v Trutnově. Tomu po loňském fiasku s pozváním někdejšího komunistického papaláše Milouše Jakeše hrozí, že již druhý rok v řadě nepřijede jeden z maskotů tradičního letního setkání předrevolučních hudebníků – kapela Plastic People of the Universe. Zcela vedle však organizátoři festivalu sahají i při výběru největší hvězdy, při kterém často losují náhodné jméno z předem připraveného rybníčku všeobecně známých jmen. Předloni zaskočilo publikum na severu Čech britské elektro uskupení Prodigy. Ještě horším se ovšem ukázal loňský ročník, na němž se mezi rockery jen marně utápěl Rakušan Parov Stelar, který přitom jindy sklízí se svou snahou oživit pomocí syntetizátorů žánr swingu spíše nadšený potlesk. Organizátoři festivalu neobstojí ani s argumentem, že chtěli svým návštěvníkům nabídnout něco nového a neotřelého. Obě tyto hvězdy už totiž byly nedávno k vidění na slovenské Pohodě, tedy akci zcela jiného rázu a předpokládaného publika. Není přitom vyloučeno, že trutnovský festival sáhne k podobně fatálnímu omylu ve svém obsazení znovu i v letošním roce. „Český Woodstock“ tím definitivně spěje k záhubě, kterou předesílal už dříve svým přirovnáním ke slavnějšímu americkému protějšku.
Nejde však jen o Trutnov. Rock for People se ke svým fanouškům rovněž obrací zády. Loni například pozváním britských kapel Chvrches a The 1975. Do sestavy tradičně zvaných hudebníků ani jedna ze skupin nezapadla. Není se co divit, v Hradci na jejich umírněnější typ muziky nikdo nečekal. Organizátoři festivalu tuto skutečnost hanebně opomněli. Ve snaze přiblížit se svým konkurentům přivezli do Hradce mainstreamovou muziku, od níž si jistě slibovali větší zájem o celou akci zejména od nevyhraněného publika. Přicházející katastrofa však nemohla být očividnější. Rozdíl mezi těmito dvěma skupinami a na stejný rok pozvanou punk/rockovou kapelou Enter Shikari totiž nemohl být větší. Na jedné straně poloprázdný prostor před hlavním pódiem, v druhém případě pak mohutný potlesk a nadšený povyk u vedlejší scény. Organizátorům hradeckého festivalu z toho plyne jasný vzkaz. Nepouštět se do trapného napodobování ostatních festivalů a raději se vrátit ke kořenům. Jakákoli jiná varianta je zcela očividně zoufalým omylem.
Rovněž ostravské Colours si v dlouholetém boji o místo na výsluní mezi tuzemskými festivaly neodpustí každým rokem nějaký ten krok vedle. Podepsání Justice, kteří se v Česku objeví vůbec poprvé, patří k příjemnějším zprávám. Holušová však letos na rozdíl od loňského roku, kdy se jí podařilo vyhnout typickému popovému mainstreamu, opět sáhla do slabšího soudku. Hlavní vystoupení tak obstarají typicky rádioví Imagine Dragons. Škoda. Od vizionářského hudebního festivalu se tak i Colours postupně posouvají směrem k ubíjejícímu vkusu většiny. Nabízejí sice hvězdy, které však stále častěji hrají podle stejných not.
Největší tuzemské festivaly by měly konečně opustit snahu sestavit co nejjednotnější program a vrátit se na začátek svého snažení. Inspirovat se mohou u svých menších kolegů. Skvělým příkladem je akce Brutal Assault, pořádaná každoročně v prostorách josefovské pevnosti. Jak již název napovídá, nabízí pouze heavy metal a jeho odnože, jakýkoli úkrok stranou je nepřípustný. Fanoušci nyní již kultovní události o něj ostatně ani v nejmenším nestojí. Ostatní festivaly v tuzemsku naproti tomu ve snaze vybičovat návštěvnost nabídkou univerzálních interpretů, pouze zaprodávají vlastní duši.
Text vznikl v rámci předmětu Tvůrčí dílny – komentář pod vedením Mgr. Davida Klimeše, Ph.D.
Foto: Wikimedia Commons
