Vietnamci v Čechách: Hledat vazby

Evropa ověřuje, zda je opravdu multikulturní. A čeští umělci zjišťují, že vietnamská kultura to nemá v Česku jednoduché.

Po molu přechází modelka, na konci se na chvilku zastaví, zhoupne se v bocích a odchází do zákulisí. Jenže tohle není tak úplně normální módní přehlídka. Nepředstavují se tu střihy, barvy ani látky nastávající sezóny. K vidění jsou naopak žertovné šaty z cedníků, sukně z igelitových tašek nebo oblek z ručníků. Všechno vesměs materiály, které lehce nakoupíte ve vietnamské tržnici. A navíc, v roli předváděčů tu vystupují Vietnamci.

Je 21. května a v Hale C, bývalém továrním prostoru pár set metrů od vysočanské O2 arény, probíhá česko-vietnamský večer s názvem 9Viet. Jeho cílem je reflektovat současné problémy v soužití mezi Čechy a vietnamskou komunitou. A těch není málo. Stačí připomenout požár v tržnici Sapa z loňského listopadu a následnou policejní razii mezi vietnamskými obchodníky. Na obě události upozorňuje hudební doprovod módní přehlídky, do něhož jsou zasazeny úryvky z tehdejšího zpravodajství České televize.

„Je to především legrace, modely jsou záměrně hodně přehnané,“ popisuje jedna z autorek přehlídky Ha Thanh Nguyen, která si jinak nechává říkat Jessica. Nguyen studuje prvním rokem na pražské DAMU, na střední škole ale studovala oděvní návrhářství. „Nápad na módní přehlídku vznikl z potřeby nějak se vyjádřit k tomu, co se kolem Vietnamců v Česku děje. Chceme představit náš život jinak, aby nás Češi neházeli všechny do jednoho pytle,“ doplňuje.

Otevřete Evropu

Kořeny akce 9Viet jsou ovšem mnohem hlubší a nesouvisí jen s požárem a razií v Sapě. Na po- čátku stojí umělecké sdružení mamapapa, především režisér-scénograf Tomáš Žižka a hudebník a konceptuální umělec Martin Janíček. Během roku 2007 oba dva objížděli spolu s dalšími evropskými umělci různá evropská města ve speciálně upravené dodávce. V rámci projektu Open Here consTRUCKtions–conNEXTions se snažili zachytit fenomén migrace a vliv národnostních menšin na kulturní život měst. Jejich pouť začala v Mnichově, pokračovala přes Vídeň, Prahu a Liverpool do Marseilles a skončila, s krátkou odbočkou v Aténách, opět v Mnichově.

Projekt se zrodil na půdě mnichovského městského kulturního odboru, který se také pod taktovkou umělecké ředitelky Open Here Judith Egger ujal koordinace všech akcí. Putující dodávka se v každém městě proměnila v dočasné umělecké centrum, vždy přizpůsobené specifickým podmínkám místa. Odehrávaly se tu workshopy, projekce, diskuse nebo koncerty, dodávka byla místem setkávání, prostorem pro výměnu názorů a bližší vzájemné poznávání. Pražský program připravoval Divadelní ústav spolu se sdružením mamapapa, Klubem Hanoi a Centrem pro studium migrace. „V naší části jsme chtěli představit vietnamskou komunitu v Čechách, snažili jsme se ukázat, jak vypadá vietnamská kultura, a hledali jsme odpovědi na otázku, proč se z obecného vědomí Čechů takřka vytratila,“ hodnotí akci s odstupem dvou let Tomáš Žižka.

Tehdejší program nesl název Za tržnicí a poprvé se při něm setkali lidé, kteří se později stali součástí projektu RákosníCzech. Právě z jeho výsledků vychází i přehlídka 9Viet. „Open Here byl vůbec první impuls, který u nás otevíral téma vietnamské kultury. V rámci něj se podařilo získat první vazby s několika vietnamskými umělci,“ vysvětluje Tomáš. Po skončení Open Here se rozhodl získané kontakty využít, navázat na započatou práci a dále ji rozvinout. Během roku 2008 se tak naplno rozjel projekt RákosníCzech, seriál několika uměleckých dí- len, který měl vyvrcholit loni v létě. Hlavním cílem bylo spojit dva kulturně odlišné světy. Na jednotlivých částech spolupracovali vždy jeden český a jeden vietnamský umělec nebo student umělecké školy. „Zpočátku jsme vlastně neměli úplně přesnou představu o nějakém výsledném produktu,“ připouští Tomáš.

„Zajímalo nás to spojení, vývoj vztahu dvou lidí, kteří na svět nahlížejí hodně odlišně. A byli jsme připraveni i na to, že ten vztah nebude vůbec fungovat.“ Spolupráce se nakonec docela podařila. Letos v březnu skončil RákosníCzech závěrečnou přehlídkou v restauraci Little Hanoi v tržnici Sapa. Projekt ale volně pokračuje. V rámci večera 9Viet se poprvé představil i mimo vietnamskou komunitu v Sapě.

Vidět dál

Navzdory tomu, že je sobota, v pražské tržnici Sapa vládne čilý ruch.  Fotograf Ha Ngoc Linh, s kterým jsem si přišel popovídat o projektu RákosníCzech, pro mne připravil malou bojovku. Podle instrukcí hledám restauraci 999, ale po chvíli se ztrácím v bludišti skladišť a zaparkovaných dodávek. Lidé kolem nosí bedny, telefonují nebo sedí před svými obchody. Každý má něco na práci. Míjím jednu z hal vyzdobenou pestrými, pro Středoevropana nezvykle barevnými cedulemi. Černé pruhy nad okny v prvním patře připomínají, že loni v listopadu postihl tržnici jeden z historicky největších pražských požárů. Na ten se tu ale zřejmě už zapomnělo. Konečně se mi podařilo najít určenou restauraci.

Znovu volám Linhovi. Trochu to připomíná akční film – dostávám pokyn, abych se otočil zády k restauraci a vyhlížel mávající osobu. Vítá mne v malé kanceláři, kde vedle něj sedí ještě další dva lidé. Ve skříni jsou úhledně srovnány desítky šanonů, jen shora se do místnosti dívají dvě panenky v tradičních vietnamských šatech. Každou chvíli tu zazvoní telefon, ostatně Linh má vedle svého počítače srovnané hned tři mobily.

O své práci se ale bavit nechce.  Zhruba před třemi lety kontaktoval Linha Tomáš Žižka a představil mu své nápady na mezikulturní projekty. „Dopředu nebylo jasné, co přesně se bude dělat, ale na spolupráci jsem kývl,“ vzpomíná Linh. Původně si myslel, že půjde o projekty zaměřené jen fotograficky. „Jak se ale později ukázalo, počí- tal Tomáš s tím, že jejich nedílnou sou- částí bude také hudba a módní ná- vrhy.“ Na své webové stránky vystavil Linh několik desítek černobílých momentek z ulic Prahy. S citem zachycují město z nezvyklé perspektivy, pracují se světlem, zachycují pomíjivost okamžiku. Mají v sobě vnitřní sílu.

Linh ale fotografii nikdy nestudoval, pracovat s fotoaparátem se naučil od kamaráda. „Nefotím profesionálně, ale ze záliby. Koukám na prostý život kolem sebe, někdy fotím portréty. Nejsem nijak svázaný a dělám, co mě zajímá.“ Díky projektu RákosníCzech mohl svoje znalosti předat dál. Ujal se totiž vedení workshopu s vietnamskými dětmi z nedaleké základní školy Meteorologická, které vyrůstají s rodiči v areálu tržnice Sapa. Naučil je fotograficky vnímat. „Byly to děti mezi dvanácti a patnácti děti, často měly foťák v ruce poprvé,“ popisuje Linh. Několikrát se s nimi sešel a pak je na klasický černobílý film nechal fotit v zásadě, co je napadne. Letos na konci března z dětských fotografií vznikla ucelená výstava, jež byla součástí závěrečné prezentace projektu RákosníCzech i přehlídky 9Viet. Linh i Tomáš se shodují, že dětský pohled na všední život je velmi odlišný od perspektivy dospělých. Tomáš výstavu vnímá jako velmi pozitivní obraz prostředí Sapy, obraz světa druhé generace Vietnamců, která se většinou už narodila v Česku. „Oni nevidí, o co tu vlastně jde, nevnímají tu každodenní práci. Vidí něco zvláštního, něco, co je dál,“ říká Linh.

Brát, co je dobré

Stojíme s Tomášem Žižkou na ochozu před vchodem do Divadla v Celetné. Naproti je Divadelní ústav, kde Tomáš působí. Kolem nás se protahují lidé, které na pavlač zahnal déšť. „Když jsme vymysleli název RákosníCzech, váhali jsme, jestli se to vietnamské komunity nějak nedotkne,“ vypráví Tomáš. „Paradoxně se ale ukázalo, že je to spojení potěšilo. Viděli v tom spojení s češstvím, uznání, že jsou Češi, že jsou jedni z nás. To, jak se k nim většina společnosti staví, je totiž dostává do izolace. Mezi mladými Vietnamci je řada schopných lidí, dobrých umělců, kteří by toho mohli hodně ukázat. Ale oni nechtějí, a je to i naše vina.“

Druhá generace Vietnamců se podle Tomáše opravdu cítí být spíše Čechy. Žijí tady, pracují, chodí do škol. „Souvisí s tím také to, co u nás zajímá vietnamské umělce,“ vysvětluje. „Jejich kulturní kořeny je moc nezajímají. Chtějí splynout, chtějí dělat to, co my.“ Linh ale vztah tvorby a kulturních kořenů vnímá trochu jinak: „Nemyslím si, že Vietnamci chtějí splynout. Bereme si prostě z české kultury to, co je dobré. Proč to dělat jinak, když to funguje? To špatné zahodíme. A teprve pak můžeme do kultury promítnout také něco vietnamského.“ Podle Tomáše se v působení vietnamských umělců u nás projevuje ještě jedno důležité téma – snaha vyrovnat se s tím, jak na ně hledí česká společnost. Svědčí o tom i zmiňovaná módní přehlídka, která paroduje způsob, jakým menšinu vnímají Češi a česká média. Navzdory počáteční nejistotě je Tomáš přesvědčen, že RákosníCzech splnil svoje poslání.

„RákosníCzech měl velký význam, především pro naši komunitu. Bylo to pro nás znamení, že se o náš život někdo zajímá, že je nám někdo ochotný pomoct,“ hodnotí Linh. Zároveň ale připouští, že spolupráce nebyla úplně podle jeho představ. „Nápad byl dobrý, ale organizace potom trochu horší. My, co jsme do toho byli zapojení, jsme se vlastně navzájem moc nepoznali. Viděli jsme se jen na krátkou dobu, každý dělal svou část. Nebylo to úplně ono.“ To „ono“, o kterém Linh mluví, ale zažívá se skupinou mladých lidí, kteří si říkají Vietflirt. V roce 2004 založila skupina Vietflirt stejnojmenné webové stránky (dnes www.vietflirt.eu), fungující jako diskusní portál pro mladé Vietnamce. Mezi aktivity Vietflirtu však patří také organizování kulturních a společenských akcí, diskoték nebo projekcí. Na kontě má dokonce jedno pozoruhodné prvenství.

V roce 2006 natočili Linh a jeho přátelé z Vietflirtu krátký amatérský film Love story. Šlo o vůbec první vietnamský film natočený v Česku. Love story je úsměvnou sondou do života vietnamského stánkaře. Tvůrci do ní promítli také řadu stereotypů, se kterými si česká společnost obchodníky spojuje. „Natáčeli jsme ten film jen pro sebe a pro kamarády,“ vysvětluje původní motivaci Linh. Když ale film zhlédl Tomáš Žižka, rozhodl se opatřit jej českými titulky, a nakonec se Love story promítalo v roce 2007 v rámci pražského programu Open Here. Uskupení Vietflirt funguje dodnes, řada z jeho zakladatelů se ovšem vrátila zpátky do Vietnamu, a podle Linha už spolupráce ani výsledky nejsou tak dobré jako zpočátku.

Ze všech sil

Peníze, ochota a znalost profese. Těsně předtím, než jsme se v Sapě rozloučili, vysvětlil mi Linh, že právě tohle jsou tři základní podmínky nutné pro rozvoj vietnamské kultury. Největším problémem jsou samozřejmě peníze. Na projekt RákosníCzech získalo sdružení mamapapa od praž- ského magistrátu 80 tisíc korun, což je podle Linha na akci, která by měla mít větší společenský dopad, moc málo. „Navíc šlo o uzavřenou záležitost, bylo to na rok, peníze se použily, ale na další věci už peníze nemáme,“ doplňuje Linh. „Dotace také svazují. Tomáš se při realizaci musel držet nějakého zadání, nebylo to úplně svobodné.“

I to je jeden z důvodů, proč se nyní umělci snaží organizovat a financovat programy nezávisle na příjmech z grantů. Peníze z veřejných rozpočtů jsou navíc pro příslušníky vietnamské menšiny u nás prakticky nedostupné. Podle posledních dat Českého statistického úřadu z roku 2008 u nás sice žije přes 55 tisíc Vietnamců, stále však nejsou uznáni jako oficiální státní menšina. Mimo to, že nemohou volit, to také znamená, že nemají možnost účastnit se dotačních řízení na ministerstvu kultury nebo kulturních komisích. Veškerá agenda cizinců, i pokud jde o profesionální umělce, spadá pod ministerstvo vnitra. „To ale na kulturní programy nepřispívá, protože jednak té oblasti nerozumí a jednak nechápe, jaký by to mělo smysl,“ upozorňuje Tomáš Žižka.

Stává se proto běžně, že se umělci z cizích zemí různě spojují s českými občanskými sdruženími a čerpají zdroje přes ně. A tak se přeci – i když poněkud mimoděk – kulturní spolupráci daří rozvíjet.

Mít podporu

Otevřenými plechovými dveřmi nakukují do Haly C náhodní kolemjdoucí. Někteří zůstávají, aby zhlédli aspoň část dokumentu Martina Ryšavého Země snů, který poukazuje na další problém česko-vietnamských vztahů, eskalující v posledních měsících v souvislosti s ekonomickou krizí. Řada dělníků přišla o práci a není schopna splácet vysoké dluhy. Stávají se obětí pochybných personálních agentur, žijí na hranici životního minima.

Přesto se nemohou vrátit zpátky do Vietnamu, protože tam by situace byla zřejmě ještě horší. Paní učitelka ze základní školy Meteorologická se zdraví s některými svými vietnamskými žáky a nechává si ukazovat jejich fotografie vystavené v růžových krabicích od panenek. Hale vévodí nabourané pozlacené embéčko, kterému ze zadního okénka čouhá otevřený slunečník. Na stěnách visí rákosové rohože jako připomínka negativního označení pro příslušníky vietnamské menšiny. „Naší nevýhodou a nevýhodou každé minority tady v Čechách je, že chování jednotlivce může poškodit úplně všechny,“ říká Linh. Pevně ale věří, že se časem situace změní.

„Naštěstí propagace toho, co v komunitě děláme, funguje dobře,“ poznamenává JessicaNguyen v zákulisí, kde se asi desítka mladých lidí připravuje na módní přehlídku. „Účastní se toho především mladí lidé, ale máme podporu ode všech.“ Zároveň ale přiznává, že ve svém případě by přivítala o něco větší pochopení u rodičů. „Naše komunita je dost konzervativní, většina vietnamských studentů je zaměřená spíše na technické nebo ekonomické školy. Na umění se tu hledí jako na obor nejistý pro budoucnost.“ Nguyen se k projektům sdru- žení mamapapa dostala teprve loni. Vyhlédl si ji Tomáš Žižka, který je jejím uměleckým vedoucím na DAMU.

Kruh se tak symbolicky uzavírá. Nguyen žije v Česku už od čtyř let, a jak říká, je už spíše Češkou. „Vietnamská tradice už ve mně není úplně zakotvená, jsem tak na rozmezí obou kultur.“ Zázemí kulturní komunity si cení a s ostatními Vietnamci spolupracuje ráda. „Nechci na tom ale stavět. Ve své práci se chci dostat někam dál. Jenom v tomhle svoji budoucnost nevidím,“ uzavírá. Nguyen je jen jednou ukázkou toho, že u nás zvolna dorůstá nová generace sebevědomých Vietnamců. Vietnamců, kteří získali české vzdělání, perfektně se domluví a kteří přejali naše hodnoty. Jejich životním cílem není jen pracovat a vydělávat. Chtějí se bavit a rozvíjet vlastní kulturní aktivity. 9Viet je stále jen první vlaštovkou. „Když se do něčeho pouštíme, chceme to dělat ze všech sil, ne jen tak napůl,“ řekl mi Linh. „Chceme do toho dát všechno, protože je to pro Vietnamce dobré a důležité. Musíme se snažit.“