Čeští teenageři s vietnamskou tváří

Narodili se tu, mají českou národnost i stejné hodnoty jako jejich vrstevníci. Vietnamští dospívající řeší tytéž problémy jako ti čeští a ještě pár navíc. Uspějí v očích svých náročných rodičů i kritických spolužáků, nebo se děti asijských obchodníků perou s překážkami marně?

K roku 2008 čítala vietnamská komunita na 60 tisíc lidí. Vietnamci jsou tedy u nás po Ukrajincích a Slovácích třetí nejpočetnější národnostní menšinou. Už padesát let k nám jezdí další a další, aby tu našli dobře placenou práci, a zakládají zde rodiny. Málokdo z nich se pak s nimi vrací do své rodné země. Jejich děti tu mezitím přivykají středoevropskému způsobu života. Svůj potenciál chtějí uplatnit tady nebo na Západě, nikoliv v rodišti jejich rodičů.

Puberta jako v českých rodinách

Procházím areálem SAPA v pražské Písnici, kde se role menšin obrací. Čechů tu najdete minimum a na první pohled je jasné, proč se tomuto asijskému městečku přezdívá „pražská Hanoj“. Bankomat, stomatologie, kadeřnictví, stovky obchodů – opravdu město ve městě. Uprostřed areálu ještě stojí ohořelé sklady, které vypálil požár v listopadu 2008. Po deseti minutách se dostávám k malému obchůdku se společenským oblečením, kde prodává patnáctiletá Katka.

Nejezdí po škole na kroužek ani odpoledne nevysedává u počítačových her jako její čeští vrstevnicí, ale musí se ohánět v obchodě. „Večer ale sedím na netu a na Facebooku, jako každej,“ říká Katka. Jako ostatní vietnamské děti má i ona český ekvivalent pro své jméno. Jejím pravým a těžko vyslovitelným jménem Linh ji oslovuje pouze maminka.

Tato drobná žena, jejíž věk nelze jako u ostatních Vietnamek odhadnout, udržuje v chodu domácnost i živnost. Pracuje prakticky neustále včetně sobot a nedělí, Katka a její sestra jí proto pomáhají. V mé přítomnosti se ale evidentně necítí dobře, i Katka mě připravovala na to, že Češi a hlavně novináři tu nejsou vítaní.

Protože česky umí jen trochu, pomáhá nám Katka dorozumět se. Vietnamština přitom z jejích úst zní stejně přirozeně jako čeština, ačkoliv jsou si tyto dva jazyky tolik vzdálené. Maminka několikrát zdůrazňuje, že na prvním místě stojí rodina a vzdělání. Lpí jako ostatní vietnamští rodiče na tradičních hodnotách, o čemž vypovídá i fakt, že málokterý teenager je bez sourozence. „Nechci, aby holky nic neuměly. Důležité je, aby byly pracovité a uměly jazyky,“ trvá na svém maminka během pobíhání po obchodě.

S pubertou se potýkají jako všechny rodiny s dospívajícími dětmi. „Není čas, abychom řešili takové problémy.“Při odchodu z areálu ale Katka mezi čtyřma očima přiznává, že pravda je trochu jinde. „Hádáme se teď často. Máma chce, abych pořád chodila prodávat do Sapy. Ostatní spolužáci a kamarádky tyhle věci řešit nemusí, mají na rozdíl ode mě čas na svoje koníčky. Takže teď míváme doma dost dusno,“ říká posmutněle.

Jak ale budou vychovávat svoje děti? „Rozhodně jim dám větší volnost. Ven můžu jen v sobotu a v neděli a jen na dvě hodiny,“ stěžuje si další Vietnamka – patnáctiletá Martina – na silnou rodinnou vazbu. Z rodinných tradic toho prý tolik svým potomkům nepředají. „Kdyby chtěly moje děti slyšet vietnamské pohádky nebo pověsti, moc jim toho neřeknu. Znám hlavně ty české,“ dodává ještě Katka.

Umí česky a anglicky, vietnamštinu ale zapomínají

Osmileté a čtyřleté gymnázium Písnická, které leží nedaleko areálu SAPA, navštěvuje mnoho Vietnamců. Tvoří zde nejpočetnější národnostní menšinu, do každé třídy chodí minimálně jeden. V sekundě se sešli dokonce čtyři Vietnamci.

Píle a hlavně rodičovský dohled je prý na nich znát, kantoři si je chválí „S češtinou se vypořádávají skvěle, mluví perfektně. Mají nadání i na jazyky a také na matematiku,“ shodují se učitelky ve sborovně. „Asi protože počítají v krámech tržbu,“ žertuje profesorka Iva Štěpánková. K nejoblíbenějším předmětům vietnamských teenagerů patří právě cizí jazyky, při nichž v hodinách excelují. Kromě toho, že vyhrávají různé středoškolské olympiády, se jim chtějí věnovat i v budoucnu. Shodují se, že je lákají obory jako Cestovní ruch nebo Mezinárodní vztahy. Také by uvažovali o studiu v zahraničí, pochybují ale, že by jejich rodiče zvládli po finanční stránce. „Třeba v Británii bych možná lépe zapadla, nedělají rozdíly mezi lidmi. Máma by to ale nezvládla zaplatit,“ uvažuje Katka, „kvůli penězům a i času rozmluvila sestře medicínu.“

Peníze na vybavení i na školní akce ale dostane vždy, obecně si na zájem vietnamských rodičů o prospěch svých dětí učitelky nemohou stěžovat. Třídní schůzky málokdy vynechají, ne všichni ale ovládají češtinu jako jejich potomci, proto si je často berou s sebou jako tlumočníky. Chtějí, aby jejich dcery a synové ovládali dobře jak češtinu a angličtinu, rodný jazyk jejich rodičů ale zapomínají.  „Psát ani číst vietnamsky neumím, ale nějak se domluvím,“ říká Martina. Že je čeština silnější stránkou teenagerů, potvrzuje i Katka: „Se sestrou ale mluvím česky, je to rychlejší.“

Kromě znalosti rodného jazyka pokulhává i vědomosti o vietnamské kultuře. Ani jeden dospívající nezná dobře tradiční zvyky ve Vietnamu. Narodili se tady a přizpůsobili se vnějšímu prostředí i v uvažování, ačkoliv je rodiče vedou k soudržnosti s komunitou. Přesto přebírají mladí Vietnamci české zvyky. „Doma se sourozenci slavíme Vánoce i Velikonoce a rodiče se k nám přidají. Ale že by se do toho pustili sami od sebe, to ne. Uznávají spíše naše svátky, nejvíc v únoru oslavy Nového roku,“ popisuje čtrnáctiletý Honza.

Češi s tváří Vietnamce. Nebo obráceně?

Nejde si nevšimnout, že na rozdíl od ostatních teenagerů málokterého mladého Vietnamce trápí akné. Hlavně dívky jsou přirozeně krásné, jejich rysy ani nepotřebují zvýrazňovat. Na oblečení a vzhled si ale rozhodně potrpí obě pohlaví. Dívky preferují značkové obchody H&M, Topshop, Berska nebo Tommy Hilfinger, kluci nakupují většinou ve skateshopech. Oblečení ze stánků na nich nenajdete, žádná Puma nebo Adidas…

V jejich tvářích si ale po delším zkoumání všimnete, že jejich obličeje mají jiný výraz než tváře starších Vietnamců, kteří se narodili ve své zemi. Dojem z „poevropštělého“ vzhledu dospívajících ještě umocňuje jejich perfektní čeština. Kdyby člověk zavřel oči, neslyšel by v jejich řeči jediný přízvuk. Jen ten pražský. I oni sami se ztotožňují s Čechy. „Kroutím hlavou spíš nad chováním Vietnamců než nad chováním Čechů. To mi připadá přirozenější, jsem už prostě taky Čech,“ říká sedmnáctiletý Adam. Jeho tatínek se narodil v Čechách, maminka ve Vietnamu. „Češi mě vnímají jako Vietnamce, Vietnamci zas jako Čecha s vietnamskou tváří.“

Zdá se, že generaci vietnamských teenagerů u nás čekají lepší časy. Jsou ambiciózní, pracovití a skromní jako jejich rodiče, ale už smýšlejí jako Češi. Integrují se do české společnosti, nebo zůstanou uzavřeni ve své komunitě? Všichni dotazovaní dospívající si raději chtějí najít vietnamského partnera, protože rodina ho lépe přijme. Otázka integrace tedy stále visí ve vzduchu. Vietnamští teenageři se tedy budou muset poprat s principy svých rodičů. Kariérně míří výše než kdy mířili oni, rodinná pouta je ale pevně drží při zemi. Možná že až jejich děti dokážou rozbořit tradiční pohled na Vietnamce jako na obyčejné stánkaře s mizernou češtinou.

Zdroje: Český statistický úřad,  www.praha-libus.cz

Text vyšel původně na webu Menšinová témata v médiích, který vznikl v rámci předmětu o minoritách na IKSŽ FSV UK (rok 2010).