Prahou očima vozíčkáře

Už jste se někdy zamysleli, jak vypadá Praha z pohledu vozíčkáře? Málokdo se nejspíš do této myšlenky dovede vcítit. Během cesty po hlavním městě často vídáme značky symbolizující bezbariérový přístup, výtahy do metra či plošiny v tramvajích. Když má ale člověk za úkol skutečně usednout na vozík a překonat na něm nějakou vzdálenost pomocí hromadné dopravy, brzy zjistí, že jeho ne všechny jeho domněnky se potvrzují.

Občanské sdružení Asistence se zabývá začleňováním postižených osob do života. Zároveň se pokouší o rozšíření bezbariérových přístupů do městské dopravy i veřejných institucí. Projekt Jedeme v tom s vámi slouží právě k tomu, aby si lidé uvědomili veškeré překážky, na které může člověk na vozíčku během cesty narazit. Asistence pořádá také semináře se studenty pod vedením zástupce ředitelky této organizace Erika Čipery.

My jsme s kolegy vytvořili několik skupinek zhruba po třech lidech. Naším úkolem bylo zdolání určitého úseku v Praze, přičemž v role vozíčkáře jsme se průběžně střídali. Začínali jsme na Vyšehradě a potřebovali jsme se dostat do školy na Smetanově nábřeží.

Než jsme vyrazili, museli jsme se nějak postavit k tomu, že se chystáme vyjet na ulici v jakési falešné roli. Dostali jsme instrukce, že v případě bližších otázek máme raději odpovědět podle pravdy, že se účastníme školního projektu. V organizaci totiž měli špatné zkušenosti s tím, když si člověk například vymyslí nějaké zranění, kvůli kterému je na vozíku. Může se totiž nakonec vyjevit pravda. Buď má historka nesrovnalosti, nebo vás dotyčný může za rohem nachytat, jak si měníte místo s kolegou.

Jakmile jsme si osvojili základní ovládání vozíčku, zamířili jsme ke stanici metra. Procházející lidé si nás vůbec nevšímali. Pokud jsme však s nimi přicházeli do interakce, vstřícně a ochotně se nám věnovali. Velmi přátelského postoje jsme se dočkali i od paní u toalet. Ale co naplat – WC pro vozíčkáře byly bohužel zavřené.

S dalším zádrhelem jsme se setkali jen o pár metrů vedle. Když totiž chcete na Vyšehradě přestoupit, musíte jít po schodech. Jinak vám nezbývá než odjet o jednu zastávku dál špatným směrem a teprve tam změnit trasu jízdy.

Poté, co jsme si potom prohlédli plánek, zjistili jsme, že není tak úplně snadné najít vhodné místo k výstupu. Abychom se dostali tam, kam jsme potřebovali, nezbývalo nám často než vylézt o několik zastávek jinde a zbytek dojet po chodníku.

Ani to se neukazuje vždy jako ideální trasa – kvůli odtékání vody jsou totiž plošiny mírně sklopené, a tak se kolečka neustále stáčejí směrem do silnice. Je to patrné i pro asistenta, když se tedy člověk pokouší zvládnout vozík vsedě sám, v některých částech je to dost obtížný úkol.

Další kapitolou samou pro sebe jsou dlaždice, po kterých občas se občas musíme dohrkat na konec ulice. Takové zaseknuté kolečko také není výjimka, a lepší to není ani u přecházení tramvajových kolejí. Auta sice dávají přednost, ale s řidiči, kteří se bleskově vyřítí ze zatáčky, se také setkáme.

Co se týká jednání lidí, tak nevím, zda bylo jen štěstí, že jsme nenatrefili na nikoho nerudného a neochotného, nebo se naše společnost začíná alespoň trochu měnit. Z jiných situací jsem ale přesvědčená, že dosud existují i lidé, nad jejichž chováním zůstává rozum stát.

Nedávno jsem v tramvaji viděla staršího pána, který se blížil k volnému sedadlu. Asi třicetiletý muž hrubě odstrkoval další lidi, aby ho předběhl a usedl na ono místo se slovy: „Tady je to pro mladý.“ Jindy jsem se v novinách dočetla o vozíčkáři, který šel do restaurace slavit narozeniny. Personál ho vykázal s tím, že by mohl ostatním lidem kazit chuť. A prý se mu to nestalo poprvé.

Ve své reportáži však takový případ uvést nemohu. Setkávali jsme se se vstřícným okolím. Řidiči neměli vůbec žádný problém s přistavováním plošin, a když se nám třeba mezi dlaždicemi zaseklo kolečko, několik lidí hned běželo na pomoc.

Ani obsluha v kavárně se nedopouští časté chyby, že by se s dotazy obracela na asistenta a ne na člověka s postižením. Jakmile vyřídí objednávku doprovodu, otočí se k vozíčkáři a ptá se jeho, čím mu může posloužit.

Naše cesta se pomalu přibližuje cíli, Fakultě sociálních věd na Smetanově nábřeží. Z Vyšehradu jsme tedy přejeli na Muzeum, po chodníku jsme se vydali do Palladia na malé občerstvení a tramvají jsme se dostali na Staroměstskou. Jak již bylo řečeno, trasu jsme museli uzpůsobit podle bezbariérových přístupů a čekání na „naši“ tramvaj se protáhlo, jinak jsme ale úsek zdolali bez větších potíží.

Naším posledním testem bylo tedy dostat se přímo do školy. U hlavního vchodu jsme si zjistili instrukce a vyrazili jsme tedy ke vchodu z Divadelní ulice. Chodník byl dost úzký a v jednu chvíli se nám skutečně nepodařilo ho překonat a museli jsme s vozíčkem sjet na silnici. Byla jsem zrovna v roli vozíčkáře a musím říct, že sjezd u tak vysokých obrubníků byl trochu nepříjemný.

Dovnitř jsme se ale dostali bez problému. Na zazvonění se rychle dostavila pomoc a potom už stačilo dojet k výtahu. Vozíček jsme v pořádku dopravili do vrátnice.

A jak hodnotíme celý projekt? Rozhodně byl pro nás všechny rozhodně velmi zajímavou zkušeností. Člověk si uvědomí, jak vypadá taková cesta městem pro postiženého člověka a s jakými úskalími se může setkat. I tak si ale málokdo z nás dovede představit, jaké to je, když člověk skutečně zůstane na vozíku. A nebude moci na rozdíl od nás nikdy říct: „Teď se vyměníme, já zas půjdu chvíli pěšky…“

Text vyšel původně na webu Menšinová témata v médiích, který vznikl v rámci předmětu o minoritách na IKSŽ FSV UK (rok 2014).