Život s bílou holí

„Nevidomého ve třídě nechci,“ řekla učitelka a dala mu pětku z češtiny. „Pobíráte invalidní důchod, tak proč žádáte o práci?“ ptala se úřednice slabozrakého uchazeče o zaměstnání. „Hele, on nevidí, ještě by na nás moh‘ něco prásknout,“ prohlásila partička teenagerů na účet svého nevidomého „kamaráda“. Žít ve tmě není jednoduché. Žít ve společnosti zaslepených stereotypů vidících je však těžší.

Z historické budovy na Loretánském náměstí v Praze dýchá atmosféra doby, kdy Prahu bylo možné přejít napříč svižným krokem za hodinu, kdy se městské brány na noc zavíraly, za městem vznikal Karlín a Smíchov byl vsí ševců (Sborník Školy Jaroslava Ježka, 2007).

Před více než dvěma staletími – roku 1807 – byl na tomto místě založen Soukromý ústav pro slepé děti a na oči choré, první výchovně vzdělávací zařízení tohoto druhu u nás. Dnes tu funguje Škola Jaroslava Ježka, která poskytuje dětem se zrakovým postižením vzdělání na úrovni mateřské a základní školy.

Při škole funguje Speciálně pedagogické centrum (SPC). Jeho pracovnice pomáhají a radí rodičům zrakově postižených dětí, sledují jejich vývoj v integraci, pořádají odborná školení pro učitele z jiných škol.

„Rodiče postižených dětí by neměli lpět na známkách. Důležité je, aby se jejich dítě dokázalo postavit na vlastní nohy – a od toho jsme tady my, kteří se o to léta snažíme.“

„Když se setkávám s laiky, bývá pro mě těžké vysvětlit jim, že naše škola funguje jako každá jiná svého druhu. Pokaždé jim musím zdůrazňovat, že speciální péče, kterou zde dětem poskytujeme, nespočívá v tom, že by každé dítě mělo svého asistenta, který by ho vodil za ručičku a vykonával za něj běžné věci. Je to právě naopak – výuka speciálních dovedností má dětem nahradit ztrátu zraku, a vrátit je tak zpět do normálního života. Lidé nás zkrátka často hází do jednoho pytle se školami, kterým se dříve říkalo zvláštní a byly určeny pro děti jak tělesně, tak mentálně postižené,“ říká Šárka Fričková, vedoucí SPC.

Je ale pravda, že žáci se zrakovým postižením stráví ve škole díky výuce speciálních předmětů denně několik hodin navíc. Nicméně po jejich dokonalém zvládnutí jsou mladí lidé, v patnácti v šestnácti letech opouštějící bránu školy, schopni se o sebe naprosto samostatně postarat. To je pro ně lepší odměna než zvládnuté přijímačky na střední školu.

Od nástupu do první třídy, což u většiny dětí, které netrpí kombinovaným postižením, je v 6 letech s maximálním odkladem jeden rok, bydlí mimopražské děti na internátě. Pomalu si tak zvykají na samostatnost, vytváří se mezi nimi určité vztahy, které by se svými nehandicapovanými vrstevníky navazovali mnohem déle a obtížněji. „I pro rodiče je internát velkým přínosem – mají jistotu, že je o děti dobře postaráno, a navíc tu najdou vše, co ve svém věku potřebují,“ tvrdí Šárka Fričková. Začínají s výukou speciálních dovedností, které jsou zahrnuty do povinných předmětů – patří sem prostorová orientace, výuka chůze s dlouhou bílou holí, tyflopedická péče. Ta mimo jiné zahrnuje zrakovou terapii. Zraková terapie je velmi důležitá u malých dětí se zbytky zraku – stimuluje totiž jeho využívání. Pomocí zhasínání a rozsvěcení světýlek se děti učí rozpoznat světlo a stín, obrysy věcí. V praktickém životě jim to může velmi usnadnit orientaci. Na 1. stupni základní školy se děti naučí číst a psát Braillským písmo. Slabozrací píšou a čtou zvětšené písmo. Od 5. třídy se učí psát na klávesnici a používat klávesové zkratky, aby mohli později pracovat s vlastním notebookem.

Škola pořádá pro děti řadu volnočasových aktivit – ať už jsou to návštěvy divadel, výstav, výlety do přírody, výměnné pobyty v zahraničí, lyžařské a cyklistické výcviky, hra na nástroj. Děti mají možnost setkávat se v prostorách školy se zajímavými lidmi, poznávat kultury jiných zemí. „Oni sice nevidí, ale na základě námi zprostředkovaných zážitků si vytváří svůj vlastní svět barvitější,“ dodává Šárka Fričková.

Integrace? To je taková móda současnosti

„Pro rodiče je těžké odloučit se od dětí, nechtějí je ztratit z dohledu, myslí si, že integrace mezi zdravé děti je pro ně důležitá. V některých případech rozhoduje i ekonomická a sociální situace rodiny,“ vysvětluje Šárka Fričková důvody, proč někteří rodiče chtějí své děti nechat v běžné škole. „Znám i případy, kdy rodiče vůbec nevěděli o existenci speciální školy.“

Nedá se jednoznačně zhodnotit, která varianta je pro nevidomé děti lepší. Vše záleží na individualitě každého z nich, přístupu rodičů a okolí. „Na první pohled se dá poznat dítě, které bude mezi nehandicapovanými nešťastné a nebude zvládat. Naopak existuje mnoho dětí, které jsou odmala cílevědomé a s přehledem vychodí s vidícími vrstevníky gymnázium,“ říká Fričková. Nikdy se ale nedá předem rozpoznat, jak budou na nevidomého reagovat spolužáci, mnohdy překvapí nepříliš vstřícným přístupem i samotní učitelé. Ti by měli projít odbornou přípravou. Pracovníci speciálně pedagogických center navštěvují vybrané školy a dohlíží na to, jak integrace nevidomých žáků probíhá.

Existuje ještě třetí možnost ve vzdělávání nevidomých a tou je domácí výuka. Největší překážkou je velmi složité vyřizování všemožných dokladů a potvrzení. „Domácí výuku si často berou na svá bedra matky těžce postižených dětí, které chápou péči o ně jako smysl svého života,“ podotýká Šárka Fričková.

„Nejen spokojený život nevidomého dítěte, ale také jeho rodiny je naším cílem. V některých případech se totiž stává, že rodiče podřídí vše potřebám dítěte a  na své zapomínají. Mnohé partnerské vztahy v této fázi končí, otcové odchází od rodiny, matky zůstávají na vše samy, v naprosté izolaci od okolí. Potýkají se s finančními problémy, odchází ze zaměstnání, aby se mohly naplno věnovat dítěti. Toto nepovažuji za šťastné řešení. I rodič, ať už je to matka nebo otec, postiženého dítěte by se měl naučit znovu žít a užívat si života,“zdůrazňuje Fričková.

„Umím uvařit svíčkovou s knedlíky, svatební jídlo, ale nikdy se neožením“

Setkání s adolescenty, kteří se chystají na odlet ze svého hnízda (myšleno ze Školy Jaroslava Ježka) pro mě bylo přinejmenším povzbudivé. I já jsem přicházela do „speciální školy“ s jistými předsudky, nebo možná přesněji s nejasnými obavami, jak se k nim chovat, abych je neurazila nebo nezranila. Po prvním navázání kontaktu jsem ale zjistila, že mé obavy byly naprosto neopodstatněné. Přesvědčili mě, že to nejsou žádné zranitelné děti, které neví v životě kudy kam. Studenti posledního ročníku navazující speciální školy, zaměřené na praktické dovednosti, které zahrnují kompletní péči o domácnost, mají ve svém budoucím uplatnění jasno – dívky chtějí být užitečné a pomáhat dětem ve školkách nebo starším nemohoucím lidem, jediný kluk ve skupině plánuje kariéru klavíristy a když to nevyjde, tak aspoň ladiče pian.

Žáků 9. tříd, kteří právě měli za sebou přijímací zkoušky na střední školy, jsem se ptala na jejich vysněné povolání. Většina z nich nemá jasnou představu, někteří se hlásili na gymnázium, takže mají na rozmýšlení dost času. Patnáctiletá Lenka se dostala na konzervatoř a chce se stát učitelkou hudby, její spolužák Petr bude masérem, protože vysněné povolání kuchaře ani fotografa mu jeho postižení nedovoluje. Když se jich zeptáte, jak se jim líbí  ve škole, shodně potvrzují, že zdejší kolektiv je jako jedna velká rodina. „Bude se mi těžko odcházet, jsem tu už 11 let a dobří kamarádi se těžko hledají, zvlášť když nevidíte,“ posteskne si další adolescent Jirka. Toho na gymnázium nepřijali, ale nijak se z toho nehroutí. „Zanedbal jsem přípravu, teď budu rok na Obchodní škole v Nových Butovicích a za rok to zkusím znova,“ prohlásí odhodlaně. Vrátím-li se k problému hledání přátel mezi vidícími, děti mě  utvrzují v tom, že u většiny z nich se dají spočítat na prstech jedné ruky, a to do nich zahrnují například i učitele a vychovatele ze školy. „My jsme schopni navázat s vidícími přátelství, ale problém je na jejich straně. Oni se bojí, nebo si myslí, že pro ně nejsme dost dobří,“uvádí věc na pravou míru patnáctiletý Petr. „Další problém je, že nedokážou pochopit naše starosti. Tady se chápeme navzájem, dokážeme se o ně podělit,“ dodává Petrova spolužačka Lenka. Všichni se shodují na tom, že svoji současnou školu a kamarády by za život v integraci s vidícími nevyměnili.

Šárka Fričková zdůrazňuje, že na 1. stupni základní školy probíhá integrace mezi vidící většinou bez problémů. Ty se dostaví až v pubertě. Dívky se začínají starat o svůj zevnějšek, chlapci se většinu času baví o dívkách. Tady je nevidomý v koncích, cítí se odstrčený, nedokáže se včlenit do běžných debat mezi vrstevníky. „Jednou mi sem přišel otrávený a znuděný nevidomý puberťák a začal si stěžovat, že on přece nemůže ráno přijít mezi spolužáky a jen tak jim říct, že při cestě do školy spadl do díry. V tomto věku je nejobtížnější zařadit se do kolektivu vidících, proto si i děti samy řeknou, že chtějí do školy pro nevidomé.“

Kam po škole?

„Většina našich absolventů se hlásí na vysokou školu, jeden až dva studenti z ročníku si přihlášky nepodávají vůbec,“ říká ředitel gymnázia pro nevidomé v pražské čtvrti Nové Butovice Ivan Antov. Zdejší studenti si podle něj nejčastěji vybírají obory s humanitním zaměřením, převažují společenské vědy a právo. Méně často pak obory přírodovědné, ale na druhou stranu mnoho chlapců má zájem o studium výpočetní techniky. V Nových Butovicích mají nevidomí možnost studovat kromě gymnázia i Obchodní akademii nebo prakticky zaměřenou Obchodní školu. „Bývá takovým pravidlem, že Obchodní akademii nebo Obchodní školu navštěvují studenti s lehčím zrakovým postižením, zatímco na gymnáziu převažují nevidomí. Je to logické – pracovní uplatnění absolventů z obchodních škol je spojené s administrativou, často jsou z nich účetní – takovou činnost by nevidomý prostě vykonávat nemohl,“ tvrdí Ivan Antov. Někteří absolventi Obchodní akademie, kteří nemají zájem dále studovat na VŠ nebo VOŠ, navštěvují nástavbové kurzy, např. masérství, aby mohli po škole začít hned pracovat. Studenti dvouleté praktické Obchodní školy absolvují v rámci studia předmět telemarketing přímo ve firmách, které se školou spolupracují, a později v nich mohou najít i pracovní uplatnění. Škola mimo jiné spolupracuje na společných projektech s organizací SONS (Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých), které mají absolventům usnadnit orientaci na pracovním trhu. „Stále se snažíme vymyslet způsob, jak vybudovat více pracovních míst pro nevidomé, jedná se ale o velmi složitou otázku. Pro zaměstnavatele je to poměrně drahá a náročná záležitost a budovat něco pro jednoho člověka se jim většinou zdá nevýhodné,“ upozorňuje ředitel gymnázia Ivan Antov.

Chcete práci? Dokažte, že jste lepší než vidící

JUDr. Lucie Víšková ze Sociálně právní poradny SONS se u svých klientů setkává s problémy při hledání pracovního uplatnění téměř denně. „Zaměstnavatelé vůbec nemají představu,  že by takové zaměstnance měli mít. Jsou překvapeni, proč se ,tito lidé‘ vůbec o práci uchází. To je většinový názor společnosti – lidé si myslí, že nevidomí nejsou schopni pracovat,“ upozorňuje Lucie Víšková. Jedna klientka paní Víškové se dokonce setkala s tím, že ani úřednice na Úřadě práce jí nebyly schopné pomoci. Řekly jí, že pokud pobírá invalidní důchod, nemůže o zaměstnání žádat vůbec. Přitom podle zákona o důchodovém pojištění existují tři typy invalidního důchodu a pouze při požívání prvního typu, kdy je zdravotní stav člověka definován jako obecná invalidita, je znemožněno ucházet se o práci. U dalších dvou typů invalidních důchodů je třeba počítat se změněnou pracovní schopností a úpravou pracovního místa. V těchto případech mohou ale lidé žádat o práci zcela podle práva.

Přijímacích pohovorů často zúčastňují vysoce kvalifikovaní lidé, ale handicap automaticky snižuje jejich profesní hodnoty na trhu práce. Zaměstnavatelé se prioritně ptají, co budou mít z toho, když nevidomého zaměstnají. „Není dobré, když zaměstnavatel zřídí nevidomému zaměstnanci speciální pracovní místo jen z nějakého dobrého rozmaru a v skrytu duše si stejně myslí, že tím nic nezískal. I nevidomý může být přínosem do pracovního kolektivu,“ podotýká Lucie Víšková.

Má vůbec člověk se zrakovým postižením nějakou možnost, jak se bránit proti diskriminaci zaměstnavatelů? Zákaz diskriminace je zanesen v novém Zákoníku práce, také v Zákoně o zaměstnanosti najdeme paragraf o přímé a nepřímé diskriminaci. Diskriminace je ale soudní cestou až v druhé řadě vymahatelná, diskriminovaný by musel zdůvodnit, proč se cítí diskriminován, soudce by pak mohl určit majetkovou újmu, která neúspěšnému žadateli o práci v důsledku jeho nepřijetí do zaměstnání vznikla. „S takto pojatým soudním sporem jsem se ale ve své praxi ještě nesetkala. Neúspěšné žadatele to buď nadobro od hledání práce odradí, nebo to radši zkoušejí někde jinde,“ říká Lucie Víšková.

Nejen lidé se středním či základním vzděláním mají problém sehnat práci. I vysokoškoláci čekají na vhodnou příležitost třeba i několik let a nakonec ani potom neodpovídá jejich kvalifikaci. Nejhůře jsou na tom čerství vysokoškoláci. Jako absolventi bez praxe a zároveň osoby zdravotně znevýhodněné spadají do dvou nejvíce znevýhodněných kategorií na trhu práce.

Možnost pracovního uplatnění do značné míry ovlivňuje ještě jeden faktor – a tím je schopnost sebeprosazení.  O tom by mohla Šárka Fričková z SPC Školy Jaroslava Ježka vyprávět. „Oni nemají problém s dostudováním vysoké školy, problém nastává až ve chvíli, kdy se mají prosadit. Dopředu se dostávají jen ti nejprůbojnější s dostatečným sebevědomím. A těch mezi zrakově postiženými není mnoho. Mám ohromnou radost, když potkám po deseti letech našeho žáka v obleku a se šťastnou rodinou, ale jsou další, kteří po vykročení do života skončí na drogách. Není to totiž jen na nich, ale i na lidech, které potkají. Dnešní společnost přeje bohužel mladým, krásným a hlavně dokonalým lidem. To by se mělo změnit.“

Nadějí pro nevidomé při hledání práce mohou být i chráněné dílny. Zákon o zaměstnanosti charakterizuje chráněnou dílnu v paragrafu 76 jako pracoviště vymezené na základě dohody s úřadem práce a přizpůsobené pro zaměstnávání osob se zdravotním postižením. V chráněné dílně by podle zákona mělo pracovat nejméně 60 % zaměstnanců se zdravotním postižením. Také velké firmy, které mají více než 25 zaměstnanců, jsou povinny zaměstnávat alespoň jednu osobu se zdravotním postižením. Získávají na to příspěvek od státu. Toto ustanovení zaměstnavatelé ale často obejdou tím, že odebírají jen výrobky od chráněných dílen  a žádnou osobu se zdravotním postižením ve skutečnosti nezaměstnávají. Evidenci chráněných dílen a firem, které by měly zaměstnávat osoby se zdravotním postižením, vedou úřady práci. Ty by měly také dohlížet na to, aby se výše uvedené zásady dodržovaly. „V praxi ale jejich nedokonalé kontrolní mechanismy selhávají,“ potvrzuje Lucie Víšková.

Klienti Lucie Víškové si často stěžují i na to, že za stejnou práci dostávají méně peněz než jejich vidící kolegové. I poživatelé invalidního důchodu by měli dle ustanovení vlády dostávat stejný plat. Přesto k tomu nedochází a zatím neexistuje účinný způsob, jak tomu zabránit. Stereotypní pohledy na pracovní život nevidomých živí podle Víškové z velké části i média. „Pokud uvedou, že někomu byl vyměřen invalidní důchod ve výši jedenácti tisíc korun, čtenáře či diváka to automaticky zvedne ze židle. Dál se už ale neuvádí, že lidé s nárokem na tenhle typ důchodu trpí většinou několika druhy postižení najednou, nejsou třeba ani schopni vstát z postele a na to, aby si dokázali uhradit zdravotní péči, potřebují minimálně dalších dvacet tisíc.“

Lucie Víšková, sama nevidomá, ví, o čem mluví. Podle ní je to legislativa, která má v této oblasti velké mezery a nedostatky. Svou roli tu sehrává i nedostatečné povědomí o běžném životě handicapovaných.„Kdyby došlo k jejich výraznější prezentaci prostřednictvím médií, třeba by více lidem došlo, že oni jsou skutečně jedni z nás. Chtějí prožít svůj život naplno a jediné, co čekají od nás, je pochopení. Nemůžu dát samozřejmě ruku do ohně za všechny nevidomé. Najdou se i tací, kteří svůj život pověsili na hřebík a nejspíš do smrti budou žít s vědomím, že nic nemá cenu. Je ale dobré hodnotit individuálně – každý je jiný. To platí pro všechny bez rozdílu.“

 

Text vyšel původně na webu Menšinová témata v médiích, který vznikl v rámci předmětu o minoritách na IKSŽ FSV UK (rok 2009).

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.