Aby se každý měl kam vracet

Širokou cestu směřující mezi rozlehlá pole na horizontu rozbahnil noční déšť. Vzduch voní mokrou trávou, která se hemží zelenými kobylkami. Na samém okraji Mezirolí, vesničky krčící se vedle svého slavného souseda Karlových Varů, se nachází zemědělské stavení, ze kterého se ozývá štěkot psů. „Tak jste nás našli bez problémů. Vítejte u Dvořáků,“ přichází s úsměvem Josef Dvořák, otec 15 dětí, ať vlastních či nevlastních. 

Honza, Žaneta, Petra, Fanda, Jana, Radek, Kačka, Sára a Míra jsou opuštěné děti, které nalezly svůj domov na statku v Mezirolí. Na počátku 90. let se „maminka Zuzana a táta Pepík“ inspirovali svým přítelem ze Švýcarska a podle jeho vzoru vytvořili dětský domov Duha založený na bázi rodinného prostředí. „Zatím nikdo nevymyslel nic lepšího pro zdravý duševní a fyzický vývoj dítěte než funkční rodinu s matkou, otcem a dětmi, a proto jsme se rozhodli poskytnout dětem šanci na plnohodnotný život. To, zda se jí ujmou, záleží jen na nich,“ vysvětluje Josef Dvořák.

Zrekonstruovanému dvouposchoďovému domu vévodí prostorná místnost v přízemí, která v sobě spojuje kuchyň, jídelnu a obývací pokoj. „Jedině sem se vejdeme, když se všichni sejdeme doma, ale přesto jsme dřív, než se ti starší osamostatnili, často museli jíst po skupinách,“ s úsměvem popisuje „táta Pepík“. Nad stolem visí desítky zvonečků pro štěstí, stěny pokrývají dětské výkresy a „maminka Zuzana“  není se svojí drobnou postavou za obrovskými hrnci skoro vidět. „Není to lehké uvařit pro tolik lidí, každý mi musí pomáhat nejen s vařením, ale také s mytím nádobí,“ říká Zuzana Dvořáková při dochucování hovězí polévky.

Nákupy pro takové množství strávníků zabírají výraznou část rodinného rozpočtu. „Hodně potravin máme z vlastní zahrádky a políčka, kde pěstujeme brambory a zeleninu a založili jsme si také ovocnou zahradu. Jenom díky naší zemědělské činnosti se alespoň dobře najíme,“ dodává Josef Dvořák. Činnost dětského domova Duha je závislá na finančních dotacích ministerstva školství a tělovýchovy, které se však od roku 1994 zvyšují jen po drobných částkách. „Prostředky od ministerstva nám v současnosti stačí pouze na pokrytí těch nejnutnějších výdajů při chodu domácnosti. Každým rokem je však situace složitější a prakticky nikdy nemáme jistotu, co s námi bude dál,“ říká táta Pepík, na kterém je vidět, že ho finanční nejistota domova Duha trápí. „Ale děti přece nepotřebují jen jíst a mít, kde spát. Mají své koníčky, chtějí chodit na kroužky, jezdit v létě na tábory jako ostatní děti,“ dodává Zuzana Dvořáková.

Kromě zahrady se k hospodářství Dvořákových do minulého roku počítala i domácí zvířata – tři koníci a hříbátko, čtyři krávy, tři čuníci, perská kočka, dva kocouři, pět venkovních koček, tři psy, králík, kohouti, slepice, husy, kachny a kapři v nedalekém chovném rybníce. Rodina si sama vyráběla mléko, sýry a tvaroh, zpracovávala vlastní vejce a maso z chovných zvířat. „Chtěli jsme, aby děti poznaly,  kolik práce se skrývá za každým výrobkem a naučily se oceňovat úsilí druhých,“ vysvětluje Josef Dvořák mezi již prázdnými chlívky a kurníky. Zjevně vyčerpaní manželé již neměli síly ani čas starat se o hospodářství a všechny děti a od chovu dobytka od zimy upustili.

Spousta dětí přišla do Mezirolí s hrůznými zážitky a traumaty, které získaly v kojeneckých a dětských ústavech. „Nikdy nezapomenu na jejich obrovské nedůvěřivé oči, které na nás upřely, když jsme si pro ně do ústavů přijeli,“ vzpomíná táta Pepík. Složité rodinné situace, pocity nejistoty a nezájmu postihly jejich schopnosti utvářet vztahy mezi lidmi. „Nejprve jsme se všem snažili vštípit pocit bezpečí a útulného domova a vybudovat důvěru mezi námi i dětmi navzájem,“ doplňuje Josef Dvořák. Než si děti zvykly na nový domov a začaly důvěřovat svým novým rodičům, trvalo to několik měsíců. Ještě dnes lze v jejich prvních pohledu na neznámou osobu spatřit střípky opatrnosti a obezřetnosti. „Děti se spolu s námi podílely na většině domácích i hospodářských prací , ty větší aktivně tím, že opravdu pomáhali, menší tak, že byly při práci s námi. Mohly se tak doslova držet mámy za sukně,“ se smíchem dodává Josef.

Po sobotním obědě přichází na řadu velké prádlo – úzkou koupelnu zaplní hromada špinavého oblečení všeho druhu a barev a sestry Petra s Kačkou se dají do práce. „Třídění prádla byla vždycky naše starost, abychom mamce ulehčily. Dneska už to ale skoro nic není, zbylo nás tu jen pět, takže to máme za chvíli hotové,“ vysvětluje starší ze sester černovlasá Petra, která se vyučila cukrářkou. Žije u Dvořáků od školního věku, kdy se o ni matka s babičkou přestaly starat. Je pro ostatní děti důvěrnicí a zároveň má mezi nimi respekt. Co řeknu, to prostě platí, tvrdí o sobě. V 18 letech si nechala změnit své původní příjmení na Dvořáková. „Bylo to od Petry to nejhezčí poděkování, jaké jsme si dokázali představit,“ oceňuje výmluvné gesto „táta Pepík“.

Ve druhém patře se rozkládají čtyři pokoje – ložnice Dvořákových, pracovna, ložnice chlapců a prostorný pokoj dívek, kde se nachází i koupelna plná šminek, sponek a nejrůznějších doplňků. „Ještě, že mají svoji koupelnu, jinak bychom se tam ráno vůbec nedostali,“ vzpomíná Honza, kterému přezdívají Tanečník. Dříve závodně tančil klasické tance, ale sehnat stálou taneční partnerku bylo se vzrůstajícím věkem stále těžší. „Nikdo nechtěl, aby jejich dcera tančila s Romem. Byla to pro ně ostuda a báli se, že kvůli množství času stráveným společně na tréninku bychom spolu mohli začít chodit,“ vysvětluje své zklamání Honza Tanečník. Nakonec přestal tančit úplně a ještě před dokončením truhlářské školy odjel s partou kamarádů do Prahy, kde se ve finanční tísni zadlužil u úvěrových společností. Neschopnost udržet si stálou práci vedla k tomu, že své narůstající dluhy nezvládl splatit. „Nakonec jsem se vrátil domů a svěřil se rodičům. Momentálně jsem si sehnal práci v kuchyni jedné pražské restaurace a snažím se,“ tvrdí Honza.

Aktuálně žije v Mezirolí pět pěstounských dětí a manželé Dvořákovi. Ostatní dosáhli plnoletosti, někteří si založili rodiny, odstěhovali se za pracovními nabídkami, někteří svou novou rodinu opustili. Žaneta vyrůstala od dětství u Dvořákových, její romská rodina o ni nestála. „Spolu s pubertou ale přišly problémy. Byla neklidná, přitahovali ji cikánští kluci, nechtěla být na jednom místě. Měla to v krvi a výchova ani rodina na tom nic nezměnily,“ vypravuje Zuzana Dvořáková. V den, kdy bylo Žanetě 18 let, nalezli Dvořákovi ráno na lednici vzkaz, že jim Žaneta děkuje, ale odchází z Mezirolí i ze školy. Po právní stránce se Dvořákovi stali cizími lidmi. „Po pár měsících jsme se doslechli, že Žaneta žije na ulici, je těhotná a sociální pracovnice ji hodlají miminko odebrat ihned po porodu. S jejím souhlasem jsme jí pomohli zařídit bydlení a výbavu pro maličké. Po pár dnech na nás podala nesmyslné trestní oznámení, že jsme ji okradli. Od té doby jsme ji neviděli,“ dodává smutně maminka Zuzana.

I Radek se nechal strhnout špatnými kamarády a místo školy a práce se věnoval krádežím a násilnostem v okolních vesnicích. „Ta situace byla k neunesení, ale poslední kapkou bylo, když poradil svým kamarádům, jakým způsobem se vloupat k nám do dílny s drahým nářadím,“ vzpomíná táta Pepík. „Všechno nejde ovlivnit výchovou, některé děti v sobě mají po rodičích neklid, který se projeví dříve či později. Nelze říct, že nás netrápí pocit, že jsme zklamali, že jsme někde udělali chybu, ale člověk se s tím musí naučit žít,“ dodává Zuzana Dvořáková.

Přes všechny nesnáze, soudní pře s násilnými rodiči, finančními problémy či překážkami stěžující vytvoření skutečných rodinných vztahů si odložené děti odnášejí do života vzpomínky na lidi, kteří je mají rádi, kterým na nich záleží a jejich osud jim není lhostejný. Přátelé a sousedé z Mezirolí nešetří obdivem k manželům Dvořákovým a cení si jejich úsilí, které do tohoto projektu vložili. „Podat pomocnou ruku odloženým dětem znamená najít v sobě velkou odvahu, kterou obdivuji. Moc jim držím palce, aby byli šťastní,“ shoduje se starší manželský pár bydlící přímo pod kopcem, na kterém stojí domov Duha.

V těchto dnech se Dvořákovi chystají na změny. „Náš statek se pro nás stává zbytečně velký a z finančního hlediska neúnosný, takže jsme jej prodali karlovarskému kraji, který v něm chce vybudovat další dětský domov rodinného typu,“ říká maminka Zuzana. Z prodeje statku v Mezirolí Dvořákovi zakoupí větší byt ve vedlejším městě a zbytek peněz zaručí, že děti nebudou nuceny odcházet v 18 letech, ale ve chvíli, kdy se budou cítit připravené. „Chtěli jsme vychovat jednu generaci dětí, které když se otočí zpět, budou mít krásné vzpomínky na dětství a rodinu po svém boku. Jak děti rostou, Duha pomalu zaniká, až nakonec zbude pouze domov, kam se bude každý moci vracet,“ řekl táta Pepík zasněným hlasem.

 

Text vyšel původně na webu Menšinová témata v médiích, který vznikl v rámci předmětu o minoritách na IKSŽ FSV UK (rok 2010).

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *