Komiks: Arabské noci (a dny)

Českým čtenářům se v nedávné době dostala pod ruku v pořadí sedmá kniha komiksové série Billa Willighama. Není tentokrát tak objemná, jak jsme si poslední dobou zvykli – obsahuje pouhých šest sešitů. Zato už její podtitul, Arabské noci (a dny), odkazuje na potenciálně velmi zajímavou podívanou nad rámec obvyklých geografických hranic, které si série svými protagonisty na počátku vytyčila.

Do poslední dobou značně neklidného života v Mýtově zasahuje další událost. Z Bagdádu dorazily arabské Mýty, které chtějí s místními zástupci vyjednávat o možnostech azylu. Na záda jim dýchá Nepřítel a nemají tak příliš na výběr, kam se vrtnou. Okamžitá srážka kulturních zvyklostí by za jiných okolností nabízela dobrou kulisu pro napjaté okamžiky, bohužel si však musí vystačit pouze s tím, že funguje jako filler. Představuje do budoucna důležité postavy a překlenuje klíčové události, ale sama o sobě toho moc nezmůže. Nicméně, k tomu se ještě dostaneme.

Kapesní svět

Pokud se na Willinghamově mytologii něco hezky sleduje, je to postupné rozrůstání jeho kapesního světa. Co začalo jako vcelku lineární vyprávěnka, která si jako hlavní hrdiny půjčila ty nejprofláknutější tváře z anglosaských pohádek, s odstupem téměř padesáti sešitů nabírá svůj vlastní kurs. Nejen, že to rozvíjí jednotlivé postavy dál než za prvotní archetypy (skvělým příkladem je v Arabských nocích Král Cole), ale samotný svět a pojetí Mýtů se Willinghamovi pod rukama pestře rozrůstá.

Do určité míry tenhle vývoj naznačila už předcházející kniha, kde Modrák při své cestě Domovinou ukázal čtenářům, že svět titulních hrdinů je mnohem větší, než se na začátku tvářil. Ale zatímco rytíři staroruských pohádek se stihli sotva ohřát, než jim Vorpálový meč přefikl krční tepnu, arabské Mýty se zdrží na celé čtyři sešity ve formě diplomatické výpravy. Ta se samozřejmě velmi rychle zvrtne i bez všudypřítomného kulturního nedorozumění, protože Arabové s sebou do všedního světa přivlekli džina, mytický ekvivalent zbraně hromadného ničení.

Navzdory tomu, že se z takhle slibného námětu dalo vykřesat něco zatraceně zajímavého, ale Arabské noci rozhodně nepatří mezi ty lepší svazky, které by jeden vylovil z knihovničky.

Částečně za to může určité časové vakuum, ve kterém se Mýty od počátku svého vyprávění nacházejí. Díky mechanice, na které jsou postavy a jejich svět založené, pro ně čas nic neznamená. Na jednu stranu tím tak šikovně obcházejí klasický problém, který mají komiksy se stárnutím postav a plynutím času, zároveň se tak ale špatně určuje, kolik času uteklo mezi jednotlivými ději – občas dny, občas hodiny (nebo, soudě dle dětí Zlého vlka a Sněhurky, pár let…). Což je trochu problém ve chvíli, kdy mý být věta „máme málo času“ klíčovou součástí děje. Scénáři se nedaří prodat vypuštění džina jako skutečnou hrozbu, a jakákoli snaha o drama pak s konečnou platností padá na čumák ve chvíli, kdy se dozvíme, že vlastně hrozbou nikdy ani nebyla. Jako by ambicí celého venčení arabských Mýtů nebylo nic jiného, než ukázat, že existují.

Nehybný děj

Děj se tak v zásadě nikam nepohne, byť několik předcházejících dějových linek uzavírá. Výše zmíněný Král Cole se dočkává zadostiučinění za kdysi prohrané volby, Modrák si potvrzuje následky své tajné výpravy (které byly ale zřejmé už minule), Mauglí Vlka stále nenašel, Krásný Princ je pořád starosta za starou bačkoru. Že se něco děje není zárukou toho, že se něco i stane. Tady se navíc vlastně ani nic moc neděje. Nechat celou situaci vyřešit Frau Totenkinder, než vlastně vůbec vznikla (což se jako čtenář taky dozvídám z retrospektivy), je taky docela rána do vazu.

V kombinaci jejími předchozími výkony to navíc začíná smrdět tím, že si ji scénář pravidelně vyšetřuje jako Supermana – rozsah jejích schopností je neznámý, potenciálně obrovský, všechno vyřeší a když přijde na nejhorší, vyhraje, nebo alespoň hrdinům poskytne řešení. Trochu se tím tak ohrožuje potenciál jakéhokoli napětí i do budoucna, protože se nejdřív bude muset vysvětlit, proč s nastalým malérem ani Totenkinder nic nesvede. O Severákovi a jeho potenciálně ještě větší moci nemluvě.

Z druhého tábora

V podobném duchu, byť s o něco lepším výsledkem, následují i poslední dva sešity obsažené v (alespoň na poměry série) nezvykle útlé knize. Dvoudílná Balada o Rodneym a June napovídá trochu víc o dějích a fungování v Císařství pod nadvládou Nepřítele a je klasickou epizodou „z druhého tábora,“ mající za úkol prokázat, že i na druhé straně barikády existují i jiné motivace než chtít ovládnout svět, protože jsme zlí. Důkazním materiálem se v tomhle případě stávají dvě dřevěné loutky, elitní císařský voják a medička, kteří se ve své zamilovanosti rozhodnou následovat Pinokiův příklad a stát se bytostmi z masa a krve. Že to nebude kšeft jen tak napovídá už ta část názvu ohánějící se specifickým veršovaným útvarem.

Willingham si tu třídí mechaniku fungování Císařství. Je to taková příprava na závěrečnou bitvu, a při té je koneckonců důležité protivníka poznat, než je vůbec možné ho porazit. Alespoň to se mu v pořadí sedmém svazku daří budovat velmi dobře.

Nedá se říct, že by Arabské noci patřily do kategorie špatných komiksů, to rozhodně ne. Dvorní kreslíř Fables Mark Buckingham odvádí tradičně kvalitní práci a ani hostující Jim Fern se jím nenechává zahanbit. Willinghamův styl psaní zůstává i nadále čtivý, svět a nápady, kterými jej vybavuje, jsou kreativní a zábavné. Roste mu pod rukama působivá mytologie, která se konečně rozhodla překročit svůj vlastní stín. Jen jí při tom kroku trochu táhne pod sukni.

Mýty: Arabské noci (a dny)
Scénář: Bill Willingham
Kresba: Mark Buckingham, Jim Fern

Z anglického originálu Fables: Arabian Nights (And Days) přeložil Ľudovít Plata.
Vydalo nakladatelství CREW ve spolupráci s nakladatelstvím Netopejr

Foto kredit: Lukáš Kaluž Kalita/edblok