Reportáž: Z deníku sporťáka aneb kavárenský povaleč v akci

„Tak ty děláš sportovního novináře, jo? A co hraješ?“

Sportovní novinář = náruživý aktivní sportovec. Tahle rovnice přece musí – tak nějak automaticky – platit. A proto, když někomu řeknu své zaměstnání, logicky následuje otázka zmíněná hned v úvodu. Pomozme si jedním výzkumem, který (informace o výzkumu viz box) to říká jasně. Češi nejraději aktivně provozují (v tomto pořadí): plavání, turistiku, rekreační běh, cyklistiku a sjezdové lyžování.

Tak pozor! Nejsem asi úplně typický „sporťák“, co hraje mediální florbalovou ligu a kdysi kopal pražský přebor, ale pokud jde o aktivní sporty, jsem úplně typický Čech. Všechny nejvíce oblíbené tuzemské sporty provozuju a mám rád. Ale všeho s mírou. Ono s pylovou alergií a osmi dioptriemi na každém oku toho příliš „usportovat“ nejde. Musí se pokorně, postupně, jít od bazénu k bazénu, zápas od zápasu, od cyklotoulky po cyklotoulku… Však to znáte. Hlavně ta pokora!

O výzkumu: Výzkum provedla společnost MillwardBrown na vzorku 1 216 lidí mezi 15 a 65 lety v období od 15. června do 17. července 2015. Každý respondent mohl uvést až tři nejoblíbenější sportovce, zároveň uvedl i oblíbený sport, jenž provozuje aktivně. Více na www.sportovnimarketing.cz.

Moji diagnózu už znáte. Moje přednosti a hendikepy taky.  Jenomže i přesto nejde sedět v koutě – jako „bejby“ v Hříšném tanci – a jde si dokázat, že sportovat rekreačně a pro potěšení lze. A drobnými kroky překonávat sebe sama a zdokonalovat si kondici. Možná efektně řečeno, leč hůře proveditelné.

On totiž nápad, který vznikl na konci srpna, vypadal na první pohled dobře, ale… Tak tedy: Seděli jsme s jedním kamarádem na pivu a vymýšleli jsme plán na další den, oba jsme měli volno a předpověď počasí vypadala slibně.
A tak jsme se dohodli: uděláme si cyklovýlet Praha-Týnec nad Sázavou a zpět. Celková délka? Přibližně 82 kilometrů.
Pro běžného člověka už trochu hraniční distance, nicméně oba jsme přeci „sportovci“, jenže trochu zchátralí. Já toho kvůli tropickým letním teplotám najezdil o mnoho méně, než jsem zvyklý, kamarád Petr sice jezdí pravidelně na delší cyklistické tratě, a to dokonce i do zahraničí, ale také byl něčím v létě zbrzděn, konkrétně blíže nespecifikovanými problémy v levém koleni.

Ale vyrazit jsme chtěli. A zvládnout to taky. Sraz jsme měli po poledni na Hájích, kde Petr bydlí. To znamená, že mě čekala asi pětikilometrová cesta z Hostivaře. Tato trasa je spíš medová při cestě zpátky. Když se chce člověk dostat na Háje, musí od hostivařské přehrady pořádně vystoupat. Tady si celkem pravidelně testuju, jak mám natrénováno.
Když si několikrát týdne za chladnějšího počasí vyrazím, v neděli bývám na Hájích svěží a dres je propocený jenom trochu.

Tentokrát to bylo složitější, nohy jsem neměl asi rozehřáté, každopádně strečink na Hájích byl nutností. A půllitrové doplnění tekutin jakbysmet.

Přijel Petr a mohlo se vyrazit. „Jsem zvědavej na tu trasu, nikdy jsem ji nejel,“ říká mi u Újezdu u Prahy, kde se poprvé objevuje cedule s cyklostezkou číslo 11 a jasným směrem: Týnec nad Sázavou.  Hm, pomyslím si, já jsem ji jel už mnohokrát, jsem spíš zvědavej na svoje nohy a svůj dech.

Těsně před infarktem

Cesta přes Průhonice a Dobřejovice probíhá poklidně. Jedeme rychle, možná rychleji, než jsem já sám zvyklý, ale tak nechť! Sluníčko svítí, teplota kolem pětadvaceti stupňů, ideální počasí na to si šlápnout trochu do pedálů.

„Já to pak většinou beru spíš na Popovice, jsou tam sice kopce, ale okruh hezkej,“ suše konstatuje Petr, když míjíme Dobřejovice a čeká nás výšlap do vesničky Herink.

Na to, že skoro celé léto kvůli kolenu nejezdil, zatím slušný výkon, říkám si. Ano, dokonce velmi slušný. První společný táhlý kopec je před námi. Zapojím veškeré síly, nohy zatím netuhnou. Ale ať dělám, co dělám, Petr mě předjíždí a mizí v dáli. Nahoře čeká. Je slušně vychovaný a musíme si pomáhat, že…

Cyklistika je prokazatelně na vzestupu. Podle výzkumu zmíněného v úvodu je čtvrtým nejoblíbenějším sportem Čechů, který provozují aktivně. Cyklistika se stává rodinným sportem, a to i v Praze a okolí. Oblíbená je kupříkladu cyklostezka A2 podél Vltavy. Vášniví cyklisté mají spoustu pramenů pro vymýšlení výletů. Je to kupříkladu publikace nakladatelství Universum „Na kole – po nejkrásnějších oblastech České republiky“.

Jak tak čeká u krajnice, vyndá z batohu hrušku. A pak druhou. Rychle je sní a ještě se zdvořile optá: „Nechceš taky?“ To zrovna přijíždím na – pro mě v tu chvíli – Mount Everest, sotva popadám dech a bojím se, že když promluvím, vyskočí mi srdce. Já mám snad infarkt.

Ano, kapituluju. Cítím každé kilo navíc. Nejenom, že mám velkou pylovou alergii, kvůli které je ten dech tak nějak horší, ale ono to bude hlavně tím, že dortíček, kávička, kančí gulášek je můj denní chleba. Sem tam nějaká ta cigaretka (i když – počítá se jedna krabička, která mi vystačí na dva měsíce?) a průšvih je na světě.
To Petr může laborovat s kolenem, jak chce, ale maso skoro nejí, když může, chodí na fotbal, a ještě má atletickou postavu. A pak je v Herinku nahoře první. Logicky a oprávněně.  Vypiju další vodu, Petr už už nasedá a jedeme dál.

Vydýchávám se ještě několik dalších kilometrů, které mají rovinatý charakter. Petr si chce povídat, předjíždí, jede chvíli vedle mě… Zvládám pouze jednoslovné odpovědi. Máme před sebou ale nádhernou cestu, skvostné scenérie a vůbec… I když mám chvílemi tep dvě stě, nohy začínají chtě nechtě tuhnout, stejně mě to baví.

Děláme si hezký výlet, já časem zvládnu i několikavětné odpovědi, i to stoupání za Čeněticemi zvládám tak nějak s lehkostí (anebo Petr zvolnil?), svět začíná být zase růžovější. „Dal bych si pivo,“ říká při sjezdu směrem ke Kamenici Petr. „Pivo? Teď? Si dám jedno a definitivně vytuhnu,“ namítám. „Ale h…,“ směje se Petr.

Místo piva vodu

Brzdíme u jedné krásné hospůdky poblíž zámku Štiřín. Můžeme sedět venku, Petr ochutnává místní dvanáctku (no co, jsem vlastně rád, aspoň trošku vytuhne), já vypiju skoro na ex dva půllitrové džbánky pramenité vody s citronem a oba si dáváme zelňačku.

Můj tep se zklidní a zase jsem byl ten upovídaný Tomáš. Ale konec řečí, zase nasedáme a jedeme vstříc světlým zítřkům. Od Kamenice chvíli stoupáme a pak přijde, alespoň pro mě, nejkrásnější pasáž této cesty. Snad sedmikilometrové klesání přes Čakovice až k řece Sázavě. Člověk jen sedí, trochu brzdí a kochá se – jede po málo frekventované silničce, kolem ztepilé smrky, zurčící potůček; zkrátka reklama na ticho a iluzorní ráj.
Samozřejmě, v tu chvíli mi dochází, že jestli chci dodržet slib, že si dáme výlet tam a zpět, musím tohle zase vystoupat. Ale žijeme tady a teď a máme žít právě probíhajícím momentem, ne? „Fakt krása,“ přikyvuje Petr, když přijíždíme do Týnce nad Sázavou. Tak určitě. Jsem rád, že jsem vybral trasu, která se mu líbila.

Následující vývoj je jasný: ano, táhne mě to na vlak, který mě vysadí v Hostivaři. Zvolíme nejprve takovou obědovečeři, kávičku, točenou kofolu.

Přiznávám, kdybych jel sám, už bych si kupoval na nádraží lístek. Ale když jste s někým druhým, on vás prostě vyhecuje. Měl jsem toho dost, 41 kilometrů na kole taky leckomu může stačit. Ale Petr mě nenásilně přesvědčil. „To dáme, prostě budeme šlapat.“ Aha, dobře.

A tak jedeme zase zpátky. To sedmikilometrové stoupání do Kamenice? Kolikrát jsem chtěl slézt. Kolikrát jsem myslel, že už zabrat prostě nemůžu. Ale jeli jsme „langsam“, vytrvalostně. Nohy jsme – už oba! – měli jako z olova, ale nakonec jsme ten kopec vystoupali. „Jsme si dali pořádně do těla,“ uznal Petr.

Proč ten minulý čas? Jsme sice v Kamenici, hip hip hurá, ale tady přece nebydlíme. Sluníčko se začíná pomalu klopit, hodiny přibývají, vyhřátá vana a postel stále v nedohlednu. A tak jenom rychle v samoobsluze právě v Kamenici nakoupíme krabičku poslední záchrany v podobě dalšího pití a sladkých sušenek a tyčinek (sacharidy jsou základ přeci!) a jedeme.

I Petr zpomalil a uznal, že toho má dost. „Ale chci to dát,“ hecuje mě. Tak já to dám taky, samozřejmě! Ono už není úniku. Třeba v takových Čeněticích nebo Dobřejovicích, přes které projíždíme, jezdí příměstský autobus maximálně jednou za hodinu. A kola stejně nebere. Nemáme na výběr. Což je možná nejlepší motivace.

Domů až za tmy

Šlapeme a šlapeme. Už se setmělo, jedeme opravdu pomalu. Už ani nevím, že nějaké nohy mám. Bolí mě záda, bolí mě ruce, jak pořád držím řídítka, bolí mě duše, co že jsme si to vymysleli, bolí mě všechno.

Průhonice, hurá! Kopeček dolů od zámku a kopec nahoru směrem k Újezdu do Prahy. Rezignuju, snažím se myslet na něco jiného. Kdybych přemýšlel, co je ještě před námi, kolik toho musím ujet, zbláznil bych se. A tak si rekapituluju fotbalové výsledky posledního měsíce, přemýšlím o práci, o škole, o jídle a nakonec všechna převýšení zvládám. Samozřejmě, už skoro nemluvím. Ale to Petr taky ne.

Loučíme se na Hájích. „Dobrá práce, kámo,“ chce si plácnout. „Dobrý je za tři, výborná práce,“ odvětím a zase se směju.  Teď už mě čeká jenom sjezd k přehradě v Hostivaři a malý výšlap nahoru. A jsem doma.

Čeká mě snad třináctihodinový spánek v kuse, několikadenní bolest všeho, ale ten pocit zadostiučinění stojí za to. Tak v nové sezoně zase!

Text vznikl v rámci předmětu Specifika sportovní žurnalistiky pod vedením dr. Alice Tejkalové.

Autor úvodní fotografie: Let Ideas Complete (Flickr)