Baseball po česku: Z Krče až na evropský trůn

Davida Vohánku, hráče baseballu a člena pražského týmu Eagles, znám od dětství, kdy byl mým spolužákem na základní škole. Hraní na vrcholové úrovni a studium na Univerzitě Karlově mu nyní mnoho volného času neposkytuje, přesto se mi podařilo zastihnout jej těsně před odjezdem na reprezentační soustředění. Bavili jsme se o jeho kariéře, vítězném odpalu na zlatém mistrovství Evropy „U21“ či jeho dalších plánech.

Jak ses k baseballu vlastně dostal?

Baseball jsem začal hrát, když mi bylo asi pět let. Tehdy jsem často jezdíval s rodiči do Ameriky, kde je baseball hodně populární, hrají ho tam na každém rohu a všude jsou hřiště. Já jsem si nejprve házel s tátou na pláži, a když jsme pak přijeli do Prahy, tak jsme hledali, jestli je v okolí mého bydliště nějaký baseballový areál. Kupodivu byl, a to hned asi 250 metrů od mého domu, takže jsem se tam šel podívat na první trénink malých. Ze začátku jsem byl trochu nervózní, moc jsem se nezapojoval a spíš jsem si házel s tátou mimo hřiště, ale pak si mě všimli a postupně jsem s nimi začal trénovat.

Byla to tedy první volba, žádný jiný sport jsi nezkoušel?

Hrál jsem ještě tenis, s tím jsem začal dříve a dělal jsem ho asi pět let. To znamená, že do svých deseti jsem dělal oba sporty současně a pak jsem se rozhodl zůstat už jen u baseballu.

Takže v Krči jsi hrál za tamní tým.

Tamní tým Krč Altron, teď je to už Eagles Praha.

Co tě na tom nejvíc zaujalo, že v tom pokračuješ až doteď?

Líbí se mi, že je to týmový sport, ale na rozdíl od fotbalu nebo dnes populárního florbalu je víc na myšlení a musí se zapojit úplně všechny části těla, dále lidé, kteří se v něm pohybují a které znám, mi jsou sympatičtí. Když jsem mluvil o Americe, tak do té stále rád jezdím, účastním se různých tréninků, chodím se koukat na zápasy a i díky tamní atmosféře se mi ten sport vesměs líbí, je to taková zvláštní kultura.

Sport jako investice

Jak náročné je provozování tohoto sportu, ať už po fyzické či finanční stránce?

Z hlediska financí je to taková investice jednou za čas, vždycky jednou za zhruba dva roky je potřeba nakoupit kompletně celé vybavení, když nepočítám boty, které si člověk musí kupovat každý rok, ty vydrží téměř v každém sportu tak jednu sezónu. Co se třeba týče rukavic, pálek a dalších věcí, ty se musí tak jednou za ty dva roky obměnit a je to v řádu desítek tisíc. Boty stojí tak od dvou tisíc výš, pálka například tři a půl tisíce. U ní je ale neustálé riziko, že se kdykoliv zlomí, což se může stát hned na prvním tréninku. Dále potřebujeme speciální rukavice, ty stojí tak od osmi tisíc výš, ale ty zase vydrží déle.

A náročnost po fyzické stránce?

Dříve, v mládežnických kategoriích, to tak náročné nebylo, ale teď se na baseball začíná klást větší důraz, hlavně kvůli olympiádě. V reprezentaci se snažíme dostat na evropskou špici, takže jezdíme pravidelně na soustředění do tréninkového centra v Nymburce, kam se koneckonců chystám už zítra. Tam se právě věnujeme přípravě po té fyzické stránce, máme předepsané plány, které musíme plnit mimo sezónu. Kdo je neplnil, se zjistí právě na tom soustředění, protože fyzicky nestačí. Ale i na turnaji, když je den volna, tak třeba posilujeme, abychom zůstali v kondici. V podstatě už je to dost podobné jako v hokeji či fotbale, ta příprava je dost komplexní.

Hrál jsi tedy pouze za jeden tým, nebo přišly nějaké přestupy?

V mládežnických kategoriích jsem spíš občas hostoval. Když Krč zrovna nehrála, tak jsem třeba jel na turnaj do zahraničí, nebo jsem hostoval u nás, v Praze, ale i v Brně. Momentálně jsem na hostování v týmu Tempo Titans Praha, kde hraju extraligu mužů a ve své rodné Krči hraju zároveň juniorskou ligu. Tu ale budu hrát už jenom jeden rok, pak na ni budu moc starý.

Můžeš vyjmenovat některé své úspěchy?

Několikrát jsme vyhráli mistrovství republiky, ovšem v době, kdy ještě nebyla taková konkurence. Jak jsem postupoval věkovým kategoriemi, velkým úspěchem bylo vítězství v juniorské extralize, kde jsme měli dobrý tým a s konkurencí už to bylo lepší. Co se týče reprezentace, v té se nám například v žácích povedlo vyhrát mistrovství Evropy třikrát po sobě. Později v kadetech do patnácti let jsme dvakrát dosáhli „pouze“ na druhé místo. Pak jsem přešel do jednadvacítky, kde se nám loni povedlo vyhrát mistrovství Evropy v Třebíči.

Nyní tedy nastupuješ jen za jednadvacítku, nebo už jsi dostal pozvánku i do mužů?

Teď primárně za jednadvacítku, na muže mám ještě relativně dost času a také je tam velká konkurence, takže se nikam neženu.

Když se tedy přesuneme k tvému asi největšímu úspěchu, tedy zlatému mistrovství Evropy U21 2014, jak probíhala nominace na konkrétně tento turnaj? Jel jsi tam jako stabilní člen kádru?

Normálně probíhá výběrové řízení, přišla mi pozvánka na výběrové testy do reprezentace, kterými jsem musel projít jako všichni. Pak, i když jsem jimi prošel, jsem kvůli přetlaku hráčů stále neměl jisté místo v sestavě. První zápas jsem třeba vůbec nehrál, ale pak jsem se do sestavy dostal a v dalším průběhu jsem si tu pozici upevňoval. Díkybohu se mi na tom turnaji opravdu hodně dařilo a dohrál jsem ho vlastně celý v základní sestavě.

Padla i sprostá slova

Co bylo klíčem k úspěchu týmu?

My jsme byli bráni jako favoriti už od začátku, což je asi nejtěžší pozice. Říkal to i náš trenér, že když je někdo favorit, tak prostě musí vyhrát, tak je to ve všech sportech. Měli jsme ale super tým, kolektiv, kde jsme kamarádi i mimo hřiště, a to je myslím nejdůležitější. Zároveň jsme přijeli „nabití“, s lidmi, co hrají extraligu a mají zkušenosti ze zahraničí, kdežto ostatní týmy v takhle silné sestavě nedorazily. Myslím, že jsme podávali docela konstantní výkony až do konce, žádný tým nás nijak zvlášť nezaskočil. Tedy s výjimkou finále, kde jsme dlouho prohrávali, ale nakonec jsme jej dokázali před hojnou účastí diváků otočit.

Domácí prostředí tedy mělo velký význam?

Určitě, v Praze to takové není, ale na Moravě, ať už je jakýkoliv turnaj, tak tam vždy přijde strašně moc lidí.  Nevím, jak to dělají, jestli je to tam tak populární, nebo to dávají víc do médií, ale na každý zápas jsme měli kolem dvou tisíc fanoušků. Musely se dokonce přistavovat mobilní tribuny, aby se tam všichni vešli a ve finále nás sledovalo přes pět tisíc lidí, takže to publikum hrálo určitě velkou roli.

Můžeš nám přiblížit samotný průběh finále?

Hned v úvodu nás Rakousko zaskočilo třemi body během asi deseti minut, z čehož jsme byli dost překvapeni, protože ve skupině jsme je porazili asi o patnáct bodů. Docela dlouho nám trvalo, než jsme se oklepali, protože ty tři body je namotivovaly a bylo těžké to překonat. Trenér měl samozřejmě důrazný proslov, i nějaká sprostá slova padla a vlastně od té chvíle jsme se zvedli, vyrovnali, pak jsme začali přidávat body a nakonec to skončilo 9:3.

Tobě se v závěru podařil dvoubodový odpal, jak bys popsal tuto svou slavnou chvíli?

To bylo za stavu 7:3, kdy ale pořád nebylo rozhodnuto. Myslím si, že tohle byl ten poslední hřebíček, po kterém věděli, že prohráli. Bylo jim to vidět ve tvářích, na pálku chodili skleslí, s hlavami dole a asi jim bylo jasné, že už to neotočí. Beru to jako takový klíčový moment, zvlášť po tom začátku, kdy byli nastartovaní. Zároveň my jsme se dostali do takové euforie a nálady, že už bychom to snad ani prohrát nemohli.

Jaký je to tedy pocit, vyhrát mistrovství Evropy a ještě k tomu v podstatě rozhodnout finále?

Pocit, že jste první v Evropě, když vám dávají medaili na krk, je úžasný, každému sportovci to přeji zažít. Pro mě o to bylo skvělé o to víc, že se mi v celém turnaji dařilo a fakt, že jsem do toho takovýmto způsobem zasáhl, samozřejmě zahřeje u srdce. Nicméně hlavně jsem rád, že jsem byl platným členem týmu, protože stále je to týmový sport a není to o jen o jednotlivcích.

Baseball versus škola

Následující sezóna se ti prolínala s maturitou, bylo těžké tyto dvě věci skloubit?

V tomhle ohledu byla maturita nešťastná, protože začínala v květnu. Tehdy se v baseballu akorát rozjíždí sezóna a my jsme v období duben až červen hráli zápasy jenom venku. Takže se stalo, že jsem se o „svaťáku“ potřeboval učit, ale musel jsem jet v pátek před maturitami do Brna, anebo ještě týden předtím do Ostravy, takže tomu učení jsem úplně tolik nedával.

Upřednostnil jsi tedy baseball.

Spíš jsem to bral tak, že musím hrát a zároveň se musím učit, takže když jsem například někam v jedenáct ráno odjížděl, tak jsem od osmi do deseti někde seděl s kamarádem a učili jsme se. Nakonec to ale naštěstí dopadlo dobře.

V jednom z dřívějších rozhovorů jsi řekl, že bys po maturitě rád studoval v Americe, kde bys byl v blízkosti kvalitního baseballu. Jak to dopadlo?

Ta myšlenka tu stále je, ale nějak jsem nakonec neměl čas ani náladu to nějak řešit. Spíš jsem se chtěl po maturitě dostat na školu tady, vyzkoušet si, jak mi to půjde, jak mi ten školský systém bude vyhovovat. Měl jsem sice i nabídky na studium z Ameriky, ale nebylo to úplně nejvýhodnější z hlediska stipendií, musel bych hodně peněz doplácet, takže spíš tak třeba za rok nebo za dva bych se tím zabýval více. Určitě se tam chystám časem jet a třeba tam i zůstanu, ta možnost tu pořád je, ale zatím nevím.

Nabízejí školy v Americe nějaké zvláštní programy pro sportovce jako ty?

Ať už na středních, či na vysokých školách mají hráči oblíbených sportů, baseballu, amerického fotbalu trochu větší privilegia, jiné rozvrhy, které se sportu přizpůsobují, například když mají v týdnu tréninky nebo zápasy, tak do školy nemusí, ale učí se individuálně jindy a snaží se to dohnat. Učitelé to tolerují, ale podmínkou je mít dobré známky, udržet si určitý průměr. Když ji nesplňují, jsou z týmu vyloučeni, dokud si prospěch nezlepší. Ty privilegia jsou ale v zájmu celé školy, neboť sporty jako baseball jsou v Americe hrozně populární a dělají ohromnou reklamu, to je tam úplně jiné než tady u nás.

Nyní tedy chodíš na UK?

Ano, studuji na FTVS, obor Sportovní management.

Vidíš v tom svou budoucnost?

Zaujalo mě to především, protože je to blízké sportu a mě vždycky lákalo být manažer nebo podnikat. Na tomhle oboru se řeší nejen sportovní otázky, ale i ty mimo něj, takže je to spíš všeobecné. Říkají nám, že každý sportovní manažer by měl předtím zkusit být manažerem v nějaké společnosti, která nemá se sportem nic společného. Kvůli tomu jsem si to také vybral, že mě to připraví na možnost, že nebudu pracovat jen ve sportu, což tam přesně je. Zatím jsem celkově moc spokojený, tak uvidíme, až přijde zkouškové.