Sparta se Schalke vyrovnala jen na hřišti

Jestli existovalo něco, čeho se sparťanští fanoušci obávali přinejmenším stejně jako samotného Schalke, byla to cesta ke slavnému stadionu německého favorita skupiny. Vestfálské město Gelsenkirchen, v němž třetí klub Bundesligy sídlí, spojuje s Prahou asi 650 kilometrů dálnic. Jak se ve čtvrtek ukázalo, daleká si bohužel nejsou jen tato dvě města, ale i fotbalové kultury v obou zemích.

Cesta osobním autem nakonec se dvěma krátkými přestávkami trvá necelých osm hodin. Už během pauz na čerpacích stanicích je jasné, že konfrontace s předním německým klubem v jeho moderní aréně přiměla k výletu větší počet sparťanských příznivců než obvykle. Odpočívadlům na chvíli vládne čeština, často prošpikovaná charakteristickým zvukem otevíraných plechovek a cinkáním lahví.
V zavazadlovém prostoru škodovky, která zaparkovala proti nám, dokonce trůní přepravka s dvaceti kusy toho nejlepšího, co dala Česku Plzeň. „Já ti říkal, že ty basy máme vzít dvě,“ slyším nářek jednoho z členů posádky, kterého evidentně zklamal poměr plných a prázdných lahví v kufru. Inu, do Gelsenkirchenu míří česká výprava…

V sychravém a ukázkově podzimním počasí vystupujeme z auta na parkovišti poblíž stadionu kolem třetí hodiny odpoledne. Je tedy dostatek času prozkoumat okolí Veltins Areny. Vstupenka na utkání platí zároveň jako jízdenka pro městskou hromadnou dopravu. Podobný systém je v zahraničí běžný. Kdo chce, může zbývající cirka čtyři hodiny do výkopu klidně strávit objevováním krás Gelsenkirchenu. Jenže zhruba třísettisícové hornické město by nevydalo na nijak tlustého turistického průvodce. Většina sparťanů, kteří se do centra města vydávají, však beztak vidí největší krásy v restauračních zařízeních. A těch je i v Gelsenkirchenu dostatek.

Bez jazykových i všech dalších bariér

Dá se tvrdit, že Veltins Arena, dříve AufSchalke Arena, je vlastně tím nejzajímavějším, co lze ve městě vidět. Desetiminutový přesun do středu města proto neabsolvuji a vydávám se rovnou ke stadionu. Brzy však narážím na hradbu policistů. Moje několikaslovná (ne)znalost němčiny mi sice dovolí dekódovat jen úvodní zdvořilé Entschuldigung, takže chvíli váhám, co se po mně chce, ale několik ukazováčků vzápětí namířených opačným směrem než stojí stadion, hovoří jasně. Když už se obracím k odchodu, spustí jeden z policistů plynulou češtinou: „Poslyšte, pane, brány stadionu se otevírají až v pět hodin. Dál vás pustit nemůžeme.“ Člověka překvapí a potěší zároveň, když s příslušníkem policie v cizí zemi může mluvit česky, a tak na „vyhoštění“ z okolí arény reaguji úsměvem. Dávám se s policistou do řeči. Potvrzuje mi, že pokud mě nemotivuje pivo, nemá příliš smysl do centra jezdit. Místo toho doporučuje procházku rozlehlým parkem, který stadion obklopuje a ve kterém se nachází kromě mnoha tréninkových ploch i oficiální fan shop Schalke. Češtinou vládne, protože se narodil českým manželům, kteří do Německa emigrovali. „Je nás tu víc. Nejen Češi, ale i Poláci. Na ředitelství se toho v podobných případech snaží využít a fungujeme zároveň jako koordinátoři a tlumočníci,“ vysvětluje. Profesionální přístup.

Aréna stojí, jak už bylo řečeno, za městem a je dominantou velkého sportovního komplexu, který díky velkému zastoupení zeleně spíš připomíná městský park. Nechybí tu ani rákosím prorostlé jezero, které odděluje Veltins Arenu od jednoho z mnoha přilehlých parkovišť. Za vzdálenější tribunou moderního stadionu se schovávají další čtyři hrací plochy, které hráči prvního týmu využívají k tréninkům a na kterých hrají své zápasy mládežnické výběry Schalke 04. Kromě cedulí upozorňujících na zákaz vstupu nechrání tato hřiště před návštěvníky volně přístupného areálu vůbec nic. A soudě podle skvělého stavu všech sportovišť takto jednoduché opatření v místním prostředí úplně stačí.

Nevšední setkání

V komplexu poutá pozornost ještě výšková budova hotelu, z něhož je krásný výhled na starý stadion stojící v těsném sousedství nové arény. Teď na něm svůj zápas hrají dorostenecké týmy Sparty
a Schalke. Právě když se přesouvám tímto směrem, míjím na cestě mezi dvěma tréninkovými hřišti asi dvacetihlavou skupinu mužů v tmavě modrých sportovních soupravách. Brzy registruji první povědomé tváře – Höwedes, Matip, Choupo-Moting, až mezi hráči najdu největší hvězdu současného kádru Schalke Klaase-Jana Huntelaara. Není pochyb o tom, že proti mně právě prochází první tým Schalke. Hráči, které za pár hodin bude s napětím sledovat padesát tisíc párů očí. Hrstku německých fanoušků, kteří se v okolí stadionu pohybují už tak brzy, však tato událost nijak viditelně nevzrušuje. Některé přiměje zvednout oči od bratwurstu, ale nikdo si nedovolí hráče obtěžovat nebo na ně pokřikovat. Těsně před bránou, kterou fotbalisté prochází na schodiště ústící kamsi do útrob stadionu, se jednomu malému sparťanovi podaří vyfotografovat s Joëlem Matipem. Stoper německého klubu se ochotně zubí do tatínkova fotoaparátu a na otázku, jak to večer dopadne, s úsměvem odpovídá: „Dobře pro nás.“ Pak plácne možná dvanáctiletého chlapce po ramenou a dožene své spoluhráče na schodech. Stálo ho to deset vteřin a tři rychlé kroky. Malý sparťan má životní zážitek.

Než odbije pátá hodina, která konečně zpřístupní stadion, stihne se obří znak Schalke na střeše fan shopu ještě párkrát otočit, a tak, ačkoli nemám příliš chuti ani očekávání, vyrážím se podívat i mezi regály. Pokud nejde o vaši první zkušenost se zahraničním pojetím podobných obchodů a nebudete jej srovnávat s malými krámky na Spartě či Slavii, nemá vás fan shop Schalke čím překvapit. Oproti tomu na Chelsea, v Barceloně nebo nedalekém Dortmundu je výrazně menší, ale nabízí srovnatelný sortiment – od drobných předmětů, čokolád a klíčenek přes klubové šály, kšiltovky, trika, bundy
a dresy až po luxusní hodinky nebo potahy do auta. Všechno samozřejmě v klubových barvách nebo s logem Schalke. Koupěchtiví sparťané dvoupodlažní budovu zaplnili k prasknutí, a tak se vevnitř dá sotva hýbat i dýchat. Ceny ale nejsou nízké, takže se nákup ve většině případů omezuje na zápasovou šálu, na půl vyvedenou v barvách Sparty a Schalke, která se díky patnáctieurové cenovce jeví jako nejrozumnější materiální zhmotnění vzpomínky na dnešní výlet.

Když je pivo víc než fotbal

Stojím před fan shopem a prohlížím si velkoformátovou týmovou fotografii, u které se návštěvníci fotí na připravené sedačce, takže to ve výsledku s trochou fantazie tvoří efekt, jako že sedí na lavičce společně s hráči. V tom ke mně přijde alkoholový odér a o pár vteřin později i jeho producent. „Hele, neviděls´ tady nějakou hospodu?“ line se ze zjevně dost unavených úst asi pětadvacetiletého muže. Má zamítavá odpověď sparťanského „fanouška“ málem rozpláče. „To je na hovno výjezd, tady se vůbec nedá chlastat…“ Cestu na stadion si pod dojmem čerstvého zážitku krátím přemýšlením. Proč váží cestu přes celé Německo, aby se tu opil násobně dražším pivem než doma, když si ze zápasu stejně nebude nic pamatovat? Proto ty uvozovky u slova fanoušek. Nemůžu se zbavit dojmu, že tihle hoši, kterých je tu bohužel s postupujícím časem čím dál víc, nepřijeli na fotbal. V kontextu s tím, co vidím „na opačné straně“ – tedy rodiny s dětmi, starší i mladší páry, vozíčkáře, a výrazně vyšší zastoupení žen mezi fanoušky – je mi najednou trochu hanba. Snad nebudou tahle paka dělat ostudu.

S úderem páté hodiny se začínají otáčet turnikety. Vstupenky, které šly bez problémů objednat už za deset eur přímo na webu Schalke a vyzvednout v den utkání na pokladně, přiloží každý divák čárovým kódem ke čtečce a projde do ochozů stadionu. Stejný model už v tuzemsku používá Sparta nebo Slavia. Následuje důkladná osobní prohlídka. Pořadatel chce vidět i obsah mého pouzdra na brýle, podrobnému zkoumání podrobuje prášky proti kašli, které mám v batohu. Brzy jsem shledán způsobilým ke vstupu na stadion, a tak rovnou hledám místo, kde si opatřím fanouškovskou kartu. Důvod je mnohem pragmatičtější, než že bych se narychlo zamiloval do Schalke – bez této karty si člověk na stadionu kromě suvenýrů nic nekoupí. U stánků s občerstvením se využívá výhradně bezhotovostních plateb. Na „klubovou kreditní kartu“ každý fanoušek vloží obnos od pěti do 150 eur a občerstvení potom hradí z tohoto účtu. Pivo Veltins v půllitrovém kelímku vyjde na čtyři eura, klobása ve světlé bulce na necelé tři. Obsluha se nezdržuje manipulací s penězi a čekání ve frontách se zkracuje. Případný přebytek dostane návštěvník oproti kartě zase zpátky.

Aréna nebo hala?

S občerstvovací kreditkou v peněžence vstupuji na tribuny. První dojem je pro fotbalového fanouška ohromující. Vzhledem ke špatnému počasí je střecha Veltins Areny kompletně zatažena. Šedesátitisícová aréna se tak mění v obří halu. To je největší přednost stadionu otevřeného v roce 2001. Díky zatahovací střešní konstrukci a pojízdné hrací ploše, která může celá vyjet mimo sevření tribun a vystavit se podle potřeby dešti nebo slunečnímu svitu za stadionem, je Veltins Arena unikátní a plně multifunkční stavbou. Uzavřený prostor je navíc perfektním předpokladem pro báječnou atmosféru. Dvě hodiny před zápasem je na tribunách jen pár stovek lidí, ale i hlasitý smích se tu nese a odráží od stěn jako pingpongový míček. Mrazí mě v zádech při představě, jak to bude vypadat, až bude plno. Na zápasy Bundesligy se sem vměstná přes šedesát tisíc lidí, dnes je podle bezpečnostních regulí UEFA kapacita zhruba o deset tisíc menší. Důvodem je hlavně to, že při zápasech Evropské ligy musí být všechna místa k sezení, zatímco během utkání německé ligy je možné prodávat i lístky ke stání.

Jako první vybíhají na trávník k předzápasové rozcvičce fotbalisté Sparty. Hlasatel je zdraví slovy „Ahoj Češi!“ a z reproduktorů se ozývá sparťanská hymna. Co na tom, že stará, kterou už dnes klub nepoužívá. I tak jde o krásné a uctivé gesto pořadatelů. Německá část obecenstva se během té doby nijak hlasitě neprojevuje, zatímco sparťanský kotel o pár minut později při hymně domácího Schalke bučí a píská. V mých očích je to 1:0 pro Schalke, a to zápas ještě nezačal. Znovu se zastydím v momentě, kdy se sektor hostujících fanoušků podobným způsobem projevuje při projevu česky mluvícího hlasatele, kterému čeština občas trochu zaskřípe.

Rozdíl ve fanouškovské kultuře se projeví i později během zápasu. Sparťani po vstřelení vedoucí branky na 2:1 projevují svou euforii posměšným vulgárním pokřikem „Scheiße null vier!“, který je parafrází originálního popěvku domácího kotle („Schalke null vier!“) a zapálením několika světlic, za což letenský klub nemine tučná pokuta. Příznivci Schalke po vyrovnávacím gólu na 2:2 rozjíždějí dvacetiminutový fanatický chorál. Kotel předzpívá jednoduchý popěvek a celý modrý zbytek stadionu mu odpoví, přičemž mává šálami nad hlavou. Všichni stojí. Stejnou melodii se stejnou „choreografií“ vydrží německé publikum zpívat dvacet minut! I to má svůj podíl na tom, že fotbalistům Sparty je právě v těchto momentech nejvíc horko. Cennou remízu ze hřiště favorita však pražský celek uhájí. Zápas skončí 2:2.

Máme se co učit

Zvedám se ze sedačky uprostřed sektoru domácích fanoušků a ještě jednou přejíždím očima nádherný stadion. Jeho mohutnou zataženou střechu, visutou obří kostku se čtyřmi velkoplošnými obrazovkami nad středovým kruhem i vylidňující se řady modrých sedaček. Postarší muž sedící vedle mě šibalsky mrkne a uznale kývne hlavou: „Gut Spiel!“. Má pravdu. Veltins Arena viděla napínavý a bojovný souboj, okořeněný čtyřmi brankami a zabalený do elektrizující atmosféry, kterou oba tábory skalních fanoušků vytvořily. Jen ten sparťanský se v několika fázích zápasu změnil ve stádo tupých hlav, jejichž myšlenkový tok asi pohltila řeka piva. V chování fanoušků a servisu, který Schalke dokázalo jak svým, tak hostujícím příznivcům nabídnout, je mezi oběma kluby mnohem větší rozdíl než na hřišti. Až se nám, jako národu, podaří tuto bolestně velkou mezeru aspoň snížit, možná se dočkáme toho, že i na „průměrného soupeře“, jakým byla v očích Schalke Sparta, přijde plný stadion včetně rodin s malými dětmi. Zatím pro ně bohužel české stadiony nepředstavují vhodné (a kolikrát ani bezpečné) prostředí. Německy to ale říct neumím, a tak svému sousedovi odpovídám stroze: „Ja, gut Spiel!“