Oslavy 17. listopadu s pražskou kavárnou

Sedmnáctý listopad. Den volna, Mezinárodní den studenstva a především Den boje za svobodu a demokracii. A pro mnohé příležitost vyjádřit veřejně svůj názor. Na úterý 17. listopadu bylo naplánováno hned několik demonstrací. Některé byly se svátkem spjaté více, jiné méně. Některé nechaly připomínané historické události úplně ustoupit do pozadí – jak kvůli dlouhodobému problému migrační krize, tak kvůli nedávným tragickým událostem z Paříže. O nenávistné nacionalistické projevy a populistické výstupy nebyla nouze. Oslavy Dne boje za svobodu a demokracii tak provázela i palčivá ironie.

Demonstrací bylo více. Pochod „Tahle Země patří všem“ organizovaný lidmi stojícími za facebookovou stránkou Proti projevům nenávisti měl navštívit více míst, proto jsem se k němu rozhodl, alespoň na část trasy, připojit. Už z názvů vyplývá, že akce přitáhla především kritiky xenofobie a rasismu. Pochod začínal shromážděním na Náměstí Míru v Praze, kde promluvila například Táňa Fischerová nebo Martin C. Putna. Náměstí bylo plné. Průvod se dále vydal na Albertov, kde probíhala demonstrace spolku Blok proti islámu (BPI) s účastí prezidenta republiky. Předběhl jsem průvod a šel napřed, abych na přeplněný Albertov dorazil zrovna ve chvíli, kdy začal hovořit Miloš Zeman. Prostor byl zaplněn příznivci protiislámského hnutí a prezidenta; odpůrců bylo jen málo a stáli až vzadu. Účastníků bylo tolik, že jsem si podium mohl pouze představovat.  Očekával jsem příchod průvodu, ale ten nedorazil. Až později jsem zjistil, že byl zdržen policií.

Konfrontace byla nevyhnutelná

Albertov se po skončení proslovů a státní hymny dal do pohybu. Konfrontace Zemanových příznivců s odpůrci byla nevyhnutelná, k násilí ale nedocházelo. Pokud tedy nepočítáme násilí verbální, jehož se mnozí zúčastnění dopouštěli v argumentačních soubojích s názorovými oponenty.

Z Albertova jsem zamířil na Václavské náměstí, kde se pochod Tahle Země patří všem měl také zastavit. Narazil jsem ale na další protiislámskou demonstraci, tentokrát organizovanou hnutím Svoboda a Přímá Demokracie (SPD) Tomia Okamury. Byla slyšet už z dálky. Ze schodů k Národnímu muzeu zněly plamenné proslovy a shromážděný dav s nimi stejně hlasitě vyjadřoval svůj souhlas, ať už šlo o provolávání „Tomio na Hrad“ nebo o odsuzování „vlastizrádců“ Bohuslava Sobotky a Jiřího Dienstbiera.

Můj průvod však na náměstí zatím nebyl k nalezení. Až po chvíli dorazila jiná velká skupina „sluníčkářů, který jsou pro islám“, jak vysvětlil jeden z mladíků postaršímu muži, který se tázal, k jaké straně nově příchozí lidé patří. Druhý průvod byl zorganizován spolkem Podhradí a přicházel z Národní třídy. Na Václavském náměstí se měl setkat právě s mým průvodem, který se ovšem zdržel. Čekání si tak „pražská kavárna“ zkracovala čtením návrhů na dalšího prezidenta, které vybrali během dne, a zpěvem písně Ach synku synku (což o chvíli později zopakovala i demonstrace SPD).

Zmatek

Nakonec jsme se, skoro za tmy, dočkali. Druhý průvod dorazil, ale neobešlo se to bez chaosu – policejní těžkooděnci si nejspíš nebyli si jistí, kdo s kým nesouhlasí a kde tedy může vzniknout konflikt, a tak se střídavě stavěli mezi různé skupiny. V jednu chvíli jich několik zasáhlo proti komusi v davu, ale lidí bylo příliš a nikdo pořádně nevěděl, co se stalo. „Tady to bude dneska ještě drsný,“ řekl mi jeden z bezdomovců, kteří na Václaváku žebrají a demonstrace je moc nezajímají. Situace na náměstí se ale postupně uklidnila; příznivců Bloku proti islámu nebo SPD zde zůstalo minimum. Zbytky obou průvodů se ale chystaly ještě na jednu zastávku – Pražský hrad. A od historika Jiřího, známého, kterého jsem potkal, jsem se dozvěděl, že v demonstrování pokračují i antiislamisté. „V ulicích to bude dneska divoký,“ řekl mi, než jsme se zase rozloučili. Ten den jsem to neslyšel poprvé.

[wonderplugin_gridgallery id=10]