Recenze: Uri Orlev – Běž, chlapče, běž

„O traumatu války nelze hovořit. Nedokážu o tom ani psát. Jediný způsob, jak jsem o všech těch událostech schopný přemýšlet, je očima dítěte, kterým jsem tehdy byl. Tak se mi to vrylo do paměti. Proto jsem začal psát knihy pro děti a mládež,“ říká izraelský spisovatel Uri Orlev, autor zhruba třiceti většinou částečně autobiografických děl, která se zpravidla tematicky dotýkají druhé světové války a holocaustu.

Z dětské perspektivy je psán rovněž druhý z Orlevových románů přeložený do češtiny – Běž, chlapče, běž, byť v tomto případě děj nevychází ze zkušenosti samotného autora, nýbrž z životního příběhu Jorama Friedmana.

Ten žil jako malý chlapec, Srulik, s rodiči ve varšavském židovském ghettu. Ve chvíli, kdy se rodina rozhodla z ghetta uprchnout a vrátit se do Blonie, vesnice, odkud pocházeli, přišel Srulik o otce, jemuž jedinému se útěk podařil; později se mu v ghettu ztratila i matka.

Orlevova dobrodružná, napínavá, válečná „road movie“ pak začíná v momentě, kdy osmiletý Srulik ghetto opouští a protlouká se na vlastní pěst. Jako štvanec, neustále pronásledovaný, neustále na útěku, brzy zjišťuje, že se nelze na nikoho spolehnout – tak, jako mu někteří pomáhají, neváhají ho jiní zradit… a nezáleží na tom, zda jsou sami Židé či křesťané, Poláci či Němci. Příslib bezpečí nabízí jen příroda, les, s nímž se Srulik naučí žít v symbióze – spí na stromech, jí syrové maso… V zimě se však i příroda staví na stranu jeho nepřátel a nutí Srulika vrátit se do civilizace.

Ve vsích se chlapec nechává najímat do služby na statcích. Dochází přitom k jakési proměně jeho identity, kdy například při setkání s hajným zapírá, že je Žid, a vymyslí si nové jméno – Jurek. Proměna Srulikovy identity se prohlubuje, když se na útěku před německými vojáky, skrytý v bramborovém poli, nečekaně střetne s otcem. „Sruliku, není čas. Chci, aby sis zapamatoval, co ti teď řeknu. Musíš zůstat naživu, musíš! Najdi někoho, kdo tě naučí, jak se chovat mezi góji, křižovat se, modlit se, pak budeš moct zůstat u nějakého sedláka, dokud válka neskončí. Vždycky běž za chudými. Ti jsou spíš ochotní pomáhat. A nikdy se nekoupej v řece s polskými kluky.  A teď to ze všeho nejdůležitější, Sruliku. Zapomeň svoje jméno. Vymaž si ho z paměti. Od téhle chvíle budeš Jurek Staniak. Ale i kdybys na všechno zapomněl, dokonce i na mě a na maminku, nikdy nezapomeň na to, že jsi Žid,“ nabádá ho otec a sám se vydá vstříc Němcům, aby chlapce zachránil.„Od té chvíle už nebyl Srulik. Byl Jurek Staniak. Aby se o tom ujistil, nahmatal křížek a medailonek s Panenkou Marií, které měl pověšené na krku,“ píše Orlev o dokonání hrdinovy proměny poté, co ho „krásná žena“, jejíž příbuzní se přidali k partyzánům, naučí chovat se jako křesťan.

Pro Orlevovo dílo typická, výše zmíněná dualita lidských charakterů se v průběhu příběhu dále projevuje například v případě sedláka, na jehož voze se Jurek chce svézt, skončí však na dvoře gestapa, kam s ním muž zamíří ze zištných důvodů, či německého důstojníka onoho gestapa, jemuž se Jurek zalíbí, a tak u něj a jeho přítelkyně nakonec může zůstat ve službě; později, když se zde Jurek zraní při mlácení obilí, také v případě mladého polského lékaře, který jej coby Žida odmítne operovat, v důsledku čehož Jurek přijde o ruku, či německého vojáka Wernera, jenž ho má dopadnout, namísto toho se však s Jurkem spřátelí a skrývá jej ve svém bunkru.

V závěru války zůstává Jurek na čas s ruskou jednotkou. V té době už si zcela nevzpomíná na svou minulost, rodinu… pamatuje si jen, že byl nejmladší z pěti dětí. Po skončení války dál tají svoji pravou identitu, že je Žid si však uvědomuje – tak, jak mu otec kladl na srdce…„Je to hřích být Žid? Přijdu kvůli tomu do pekla?“ ptá se například před tím, než podstoupí biřmování.Později se díky pracovníkům varšavského židovského sirotčince rozpomene rovněž na název rodné vesnice Bloniea po její návštěvě a setkání s někdejší sousedkou také na další podrobnosti svého skutečného životního příběhu.

Falešná identita tedy Srulikovi pomohla přežít, jeho vlastní „já“ mu však válka v konečném důsledku nevzala…

Pro dětského čtenáře může mít Běž, chlapče, běž charakter dobrodružného románu, Orlevovo dílo je však víc než jen to – je ódou na život, na lidskost a nezničitelnost lidské duše. Hlavními motivy knihy jsou tak boj o přežití, vnitřní síla, odvaha, naděje, touha najít štěstí v neradostném světě… To vše ovšem Orlev popisuje střízlivě, věcně, bez sentimentu či patosu.

Coby autentická výpověď dětských hrdinů o druhé světové válce, válečná literatura pro děti a mládež, k níž se Běž, chlapče, běž řadí, předpokládá román čtenáře znalého kontextu, tedy alespoň se základním povědomím o reáliích druhé světové války. V souvislosti s holocaustem totiž spíše vybízí k otázkám, než že by na ně sám odpovídal, mnohé – jako například „přesídlení do nebe“… – zůstává nedovysvětleno. Objasnění je tak na rodičích, kteří by knihu měli číst společně s dětmi.

Text vznikl v rámci semináře Jiné žánry PhDr. Jany Čeňkové, Ph.D.