Někdo to rád mini

Za zkrácením sukní před padesáti lety nestála jen společenská revolta, ale i snaha doběhnout autobus

Střední školou v americkém Tennessee otřásl roku 1969 skandál a skupina místních studentek byla vyloučena za nemravné chování. Do problémů je ale nedostaly drogy ani alkohol. Učitelskému sboru pouze vadilo, že dívky přišly na vyučování oblečené v minisukních. Šedesátá léta totiž otřásla módním průmyslem a tisíce dívek pohoršily nejednu vyučující.

O pouhých pět let dříve ovšem ani žádný z hlavních tvůrců haute couture nečekal, že narůstající vlna feminismu a začínající sexuální revoluce vyvrcholí i výraznou proměnou ženského šatníku. Okolnosti tomu přitom nasvědčovaly; prudce se zvýšil počet studentek na univerzitách a svět byl ohromen vynálezem antikoncepce. Nastupující generace chtěla vykročit ze stínu svých rodičů a hledala vlastní cestu k sebevyjádření. Dívky zavrhly stereotyp stepfordské paničky, žena měla být naopak hrdá, úspěšná a nezávislá. A právě minisukně měla tyto požadavky vyjádřit.

Když ikona francouzského šarmu Coco Chanel uviděla fotografie nového trendu, nazvala ho odporným, a dokonce prohlásila, že se žádný muž za ženou v minisukni ani neohlédne. Legendární návrhářka s mimořádným citem pro módu ale tentokrát ve svém úsudku chybovala. Minisukně se stala symbolem rebelujících šedesátých let a letos slaví již půl století.

Cherchez le bus

Zásadní krok v dějinách módy učinila mladá stylistka Mary Quantová, která na londýnské King’s Road provozovala butik Bazaar. V něm 10. června 1964 nabídla Britkám zcela první kolekci krátkých sukní, a ačkoli tomu může název nahrávat, nový model nepokřtila podle jeho délky, ale podle svého oblíbeného automobilu Mini.

Uvolněná atmosféra 60. let hrála modelu Mary Quantové do karet, za návrhem ovšem stál naprosto všední problém – městská hromadná doprava. Když totiž návrhářka každé ráno spěchala na autobusovou zastávku, dlouhá a úzká sukně jí překážela. Proto se rozhodla pro radikální změnu.

„Navrhla jsem minisukni, když jsem každé ráno chtěla stihnout autobus. Byl to pocit svobody a nezávislosti. Chtěla jsem Britkám nabídnout oblečení, ve kterém budou moci běhat i tancovat. Udělala jsem to, po čem mladé ženy toužily. Byl to způsob rebelie,“ vzpomíná Quantová.

Twiggy, Jackie, Bardotka

I když je Mary Quantová považována za autorku minisukně, razantní střih v dámském šatníku neprovedla sama. Totožným modelem ve stejném roce šokoval svět francouzský návrhář Andrés Courrèges. Jak Francouz, tak Angličanka s délkou lemu experimentovali od 50. let, a spory o prvenství se vedou dodnes. „Nebyla jsem to já ani Courrèges, kdo vynalezl minisukni. Byly to dívky ulice,“ odpovídá pokaždé Quantová. Zatímco ona zpřístupnila mini běžným zákaznicím, Courrèges jí otevřel cestu do světa haute couture. Následující sezónu už novému trendu podlehl i návrhář Yves Saint Laurent.

Dívky zavrhly stereotyp stepfordské paničky, žena měla být naopak hrdá, úspěšná a nezávislá.

Přestože Quatová spolu s Courrègesem odstartovali módní revoluci, minisukně nebyla dosud masovou záležitostí a na obou stranách kanálu La Manche ji znalo jen pár nadšenců. Zvrat nastal až v roce 1965, kdy titulní strany bulvárních deníků zaplnily skandální fotografie. Na dostihové závody v Melbourne přišla britská topmodelka Jean Shrimptonová oblečena v bílých minišatech, a to navíc bez klobouku a rukaviček. Modelce se tak podařilo proslavit mini po celém světě.

Když si pak nejnovější trend oblékla i francouzská herečka Brigitte Bardot, topmodelka Twiggy nebo někdejší první dáma Spojených států Jackie, nemohla krátká sukně chybět v šatníku žádné mladé ženy.

Mini navždy

Minisukně nicméně získala i řadu odpůrců. V roce 1968 ji známý anglický gynekolog Ian MacGillivray označil za ztělesnění britské nemravnosti a prohlásil, že každá třetí dívka nosící minisukni otěhotní ještě před uzavřením sňatku. Jeho tvrzení pobavilo širokou veřejnost. Pravdou ale zůstává, že nový trend dostal do problémů mnoho žen; zmíněný případ vyloučených studentek ze střední školy v Tennessee nebyl ojedinělý. Ve stejném roce vyvedli mladou reportérku Betty Workovou z novinářské sekce v americkém Senátu, protože její krátké šaty pohoršovaly přítomné politiky.

Zastánkyně úsporného oděvu nenechaly kritiku bez odezvy. Po celém světě organizovaly pochody za právo nosit mini a vše vyvrcholilo vznikem Britské společnosti pro ochranu minisukně. Když roku 1966 Dior představil kolekci dlouhých sukní, uspořádala tato společnost demonstraci. Před módním domem v Londýně se shromáždilo dvaasedmdesát žen s transparenty „Dior diskriminuje mini“, nebo „Mini navždy“.

Čas ovšem ukázal, že spíš než o diskriminaci šlo u Diora o módní vizionářství; v 70. letech se totiž k trendu dlouhých sukní vrátil celý módní svět a mini se znovu objevila na přehlídkových molech teprve koncem dekády díky rozvoji punku. O její vzkříšení se zasloužila hlavně zpěvačka Debbie Harry ze skupiny Blondie a návrhářka Vivienne Westwoodová.

Bitva o Afriku

I když od 80. let západní kultura považuje minisukni za běžnou součást dámského šatníku, většina afrických a muslimských států ji dodnes nepřijala. V roce 2000 například konžský prezident Laurent-Désiré Kabila označil krátké sukně za příčinu šíření viru HIV v Africe. Touha po módním outfitu leckdy skončila i tragicky. Před pěti lety ruská policie zatkla muslimského přistěhovalce, který si za 3000 dolarů objednal vraždu svojí dcery. Otci vadilo, že jednadvacetiletá dívka nosila minisukně.

I po padesáti letech tak model Mary Qunatové stále vyvolává vášnivé reakce. Stovky žen v Ugandě letos demonstrovaly v hlavním městě Kampala. Místní vláda totiž přijala takzvaný antipornografický zákon, který mimo jiné zakazuje nosit „cokoliv v délce nad kolena“. Zdá se tedy, že minisukně ještě nedobyla všechny kontinenty a její éra určitě hned tak neskončí.