Fotbalové bojiště pohledem z hlediště: Češi v Olomouci zvládli závěr nepřesvědčivé kvalifikace a znovu jedou na EURO
Michal Jelínek –
Do Olomouce se po roce vrátil reprezentační fotbal. Pondělní večer patřil na Andrově stadionu mnohem důležitějšímu klání, než bylo to loňské přátelské s výběrem Faerských ostrovů. 20. listopad 2023 byl totiž v rámci kvalifikační skupiny E rozhodujícím dnem v rámci bojů o postup na EURO 2024. Češi klíčový duel s Moldavany, kteří usilovali o svoji historicky první účast na vrcholném turnaji, zvládli a na evropském šampionátu opět nebudou chybět.
Česká fotbalová reprezentace už zaznamenala klidnější kvalifikace v porovnání s tou letošní. Přitom tato soutěžní fáze lépe začít nemohla, protože v březnu se v pražském Edenu především díky dvěma brankám z úvodních tří minut zápasu zrodila výhra 3:1 nad Polskem, účastníkem mistrovství světa v Kataru. Jenže od následné bezbrankové remízy v moldavské metropoli Kišiněvě svěřenci Jaroslava Šilhavého ani trenér samotný nepřinášeli fanouškům tolik radosti, kolik by si přáli.
Závěrečnému klání předcházely rozporuplné výkony nejen na hřišti
Na Faerských ostrovech v tentokrát již ostrém červnovém střetnutí Češi dosáhli na takřka povinné tři body. Situaci ovšem zkomplikoval smírný výsledek v domácím souboji s Albánií a ještě hůře z pohledu tuzemského fotbalu bylo po jednoznačné porážce na půdě stejného soupeře. Ten mimochodem nakonec překvapivě pořadí ve skupině ovládl. Herní trápení národního týmu pokračovalo v říjnu v Plzni, kde druhé vítězství v utkání s faerským outsiderem zachránil kapitán Tomáš Souček proměněnou penaltou.
17. listopadu, kdy po celé zemi probíhaly sváteční oslavy, k nim fotbalisté ty postupové nepřidali. Přesto remíza 1:1 v Polsku, jehož reprezentace ztratila naději na přímý postup, vlila trochu optimismu do žil jinak po zásluze skeptických českých příznivců. Atmosféru před klíčovou bitvou s Moldavskem však neovlivnily pouze některé nevýrazné výsledky a nepříliš přesvědčivé výsledky.
Novináři v tuzemském mediálním prostoru i samotní fanoušci například řešili, proč téměř po většinu kvalifikace chyběl v nominacích Antonín Barák. Vedení reprezentace vysvětlovalo absenci kreativního záložníka z italské ligy porušením interních pravidel národního týmu. Fotbalová veřejnost spekulovala například nad možnými spory s ostatními reprezentanty či trenérským štábem. Daná situace nevypovídala o úplné pohodě kolem týmu a částečně odsouvala pozornost od výkonů mužstva na hřišti.
Pozitivnímu naladění před závěrečnou částí kvalifikačních bojů nenahrávala ani vyjádření hlavního kouče Šilhavého reagujícího na sílící hlasy volající po jeho odvolání z funkce. Dvaašedesátiletý trenér často v pozápasových rozhovorech působil dojmem odevzdaného muže, jenž podléhá tlaku na svoji osobu. „Dokud máme smlouvu, tak prostě musíme to mužstvo nějak připravovat,“ zaznělo třeba před měsícem z jeho úst ne zrovna nadšeně. Největší kontroverze však měla teprve přijít…
Tři hráči se v Olomouci rozhodli slavit předčasně
Bylo klidné nedělní dopoledne, když se na oficiálních reprezentačních stránkách na sociálních sítích objevila informace, že tři hráči museli opustit sraz národního týmu. Brzy vyšlo najevo, že trio Jakub Brabec, Vladimír Coufal, Jan Kuchta si užívalo nočního života v hanácké metropoli. Na internetu se pak během dne začaly objevovat fotografie a videa s opilými fotbalisty, kteří v předešlém utkání v Polsku nastoupili v základní sestavě.
Kauza Belmondo, označená podle názvu oblíbeného nočního klubu v Olomouci navštíveného zmiňovanými reprezentanty, nepotěšila ani fanoušky. Přesto Češi s povahou sobě vlastní vzali zprávu s humorem a hned sdíleli nejrůznější vtipné reakce. „Dnešní jednašedesátiny předsedy FAČR Petra Fouska považuji za oslavené!“ připomněl tímto způsobem na síti X novinář Jan Pěruška narozeniny šéfa českého fotbalu.
Navzdory vážnosti duelu s Moldavskem tedy nálada před ním nakonec nebyla úplně pochmurná a pro moravské město se v pondělí jednalo o velký fotbalový svátek. Už jenom proto, že dlouho před zápasem byly všechny vstupenky vyprodány, na což prvoligová Sigma rozhodně není zvyklá. Při jejích domácích vystoupeních ve dvanáctitisícové aréně bývá většina sedaček prázdná. Asi nikdy nepochopím, proč se tam na kvalitní fotbal na hezkém stadionu většinou moc místních nepřijde podívat. Navíc za levné vstupné.
Plno nebylo ani v nedávno otevřeném sportbaru nedaleko historického Dolního náměstí, kam jsme se se skupinou přátel přišli na večer naladit posezením u piva. V příjemném podniku jsme vedle barmana Michala, brněnského rodáka fandícího pražské Spartě, byli sami. Šlo o smutný pohled na interiér zařízení, které by v době konání takové akce mělo sportovním nadšencům poskytovat ideální prostor pro její sledování. Ani při našem odchodu se nezdálo, že by si tam s blížícím se zahajovacím výkopem někdo našel cestu. Michal nám alespoň při placení slíbil, že když Češi vstřelí alespoň čtyři góly, můžeme se po utkání vrátit na oslavný panák zdarma. „Ale myslím, si že to skončí dietním výsledkem 1:0,“ podělil se s námi o svůj názor.
Zima i fronty byly všude
K dějišti očekávaného zápasu jsme přišli s více než půlhodinovým předstihem. Nejdříve jsme prošli skromnou fanzónou se stánky s oficiálním merchem či maskoty, s nimiž se fotily především děti. Dlouho jsme se tam nezdrželi. Důvodem byla pětistupňová zima i všudypřítomné fronty před vstupy do ochozů. Chtěli jsme se na svá místa dostat včas.
To se nám na rozdíl od naší tamní loňské zkušenosti ze zmíněného utkání mezi Českem a Faerskými ostrovy podařilo. Koupi dalšího piva nebo klobásy na zahnání hladu jsme vzdali. Dlouhodobě se shodujeme, že provozovatelé občerstvení na jednom z nejpohlednějších českých stadionů by mohli zapracovat na kvalitě a rychlosti.
Šli jsme se radši podívat na rozcvičení obou celků. V tu chvíli už bylo na místě hodně lidí. Výběr vstupenek za ceny pro studenty poměrně přívětivé do 23. řady sektoru K se nám povedl. Seděli jsme na originální rozlehlé severní tribuně, jejíž podoba je inspirována marseillským Stade Vélodrome. Většinou používáme její trefné lidové označení. „Tak zase na talířovku?“ napsal kamarád Tomáš, který ve skupinovém chatu s více než měsíčním předstihem zavelel k návštěvě reprezentačního představení.
Příjemnou atmosféru ještě více povzbudila brzká branka
Protože jsme usedli do hlediště za jednou z branek, sousedili jsme s hlavním kotlem aktivních fanoušků. S povzbuzováním ze strany největších fanklubů českých ligových týmů, jakými se mohou chlubit například Slavia Praha nebo Baník Ostrava, se snaha přítomných moc srovnávat nedá. Přesto se jim na stadionu dařilo udržovat solidní fotbalovou atmosféru. A to i přes dokola se opakující jednoduchá zvolání „Česko, Česko“ nebo „my chceme gól“. Samozřejmě došlo také na populární pokřik „kdo neskáče, není Čech“, který nás alespoň na chvíli zahřál.
Ještě před nástupem hráčů na trávník jsme si stihli prohlédnout základní sestavu české reprezentace a okomentovat ji. Nerozuměli jsme Šilhavého volbě dát na post útočníka Tomáše Chorého. Nelíbila se nám ani jeho samotná přítomnost v nominaci na důležitý sraz národního týmu.
Ty pochybující o zdárném výsledku, kterých nebylo úplně málo, a všechny ostatní uklidnil po čtvrthodině hry David Douděra. Slávistický křídelník po levé straně přesprintoval protihráče a v pokutovém území přízemním obstřelem překonal brankáře. Na tuto akci jsme měli ideální pohled, protože běžecký souboj probíhal přímo směrem k nám. Gólovou asistenci si připsal námi kritizovaný Chorý.
Jinak se ovšem v prvním poločase nejednalo o pohledný fotbal, byla to spíše taková holomajzna. Okořenily ji jen žluté karty pro tři muže z řad Moldavanů, jejichž příznivci se v sektoru hostů celou dobu nepřeslechnutelně snažili svým povzbuzováním konkurovat nepoměrně početnějšímu domácímu publiku. Český výkon oko diváka s vytříbeným fotbalovým vkusem sice neoslnil, uvolněná nálada mezi lidmi však o přestávce patrná byla. Od postupu na EURO nás dělila zbylá třičtvrtěhodina.
O přestávce jsme se odhodlali pouze k vykonání nejnutnější potřeby na rovněž přelidněných toaletách, přeplněnému občerstvovacímu stanovišti jsme se opět vyhnuli. V útrobách stadionu jsme se na chvíli dali do řeči s dvěma staršími pány, zjevně dlouholetými srdcaři Sigmy Olomouc. „Snad se trefí Chorý nebo Chytil, když už se chlapci vrátili domů. Moc bych jim to přál,“ zmínil jeden z nich bývalé hráče jeho oblíbeného klubu. „Když je Chorý v základu, tak by se trenérům mohl za důvěru odvděčit gólem,“ dodal druhý z mužů. „Třeba ho dá loktem,“ narážel jsem v nadsázce na Chorého občas bezohlednou hru, při níž si v soubojích pomáhá pažemi v obličejích protihráčů.
Olomoucký oblíbenec zažil gólový návrat
Moldavský trenér Serghei Cleșcenco měl v průběhu pauzy napilno více než my a pokusil se na nepříznivý vývoj reagovat dvěma střídáními za účelem zlepšení ofenzivy. Iluze o velkém obratu mu ale brzy vzal stoper Vladyslav Baboglo. Po žlutém napomenutí ze 47. minuty totiž v 55. obdržel druhé, vykartoval se a oslabil mužstvo.
Chvíli poté se také Jaroslav Šilhavý, na své poměry relativně časně, odhodlal k vystřídání dvou hráčů. Místo Adama Hložka a Michala Sadílka přišli těsně před uplynutím odehrané hodiny na trávník ve formě hrající mladoboleslavský útočník Vasil Kušej a Alex Král. Nástup druhého jmenovaného, vlasatého záložníka, jsme moc nechápali. „Co tam bude dělat? Toho tam dal zase jenom za zásluhy, ne?“ konstatovali jsme s přáteli. Naše domněnky se nedlouho nato potvrdily. Královu hru aktuálně zřejmě ovlivňuje to, že Unionu Berlín, jehož klubové barvy hájí, se v probíhajícím soutěžním ročníku vůbec nedaří. Nechci bývalému slávistovi coby celoživotní příznivec sešívaných křivdit, ale podle mě na co v pondělním zápase sáhnul, to pokazil. Naštěstí nás jeho chyby nestály dobrý výsledek.
Komu jsme naopak před utkáním křivdili, byl Tomáš Chorý. V 72. minutě po Kušejově rohu přesnou hlavičkou zvýšil na 2:0. Tento gól mě a také mého kamaráda Viléma, s nímž se na řadě věcí obecně shodnu, vyvedl alespoň na nějaký čas hned ze dvou omylů. Jednak jsme to s kritikou vysokého plzeňského forvarda trochu přehnali, jednak branka padla ze standardní situace zahrané na přední tyč, což bychom před zápasem netipovali.
Většina lidí fotbalu ve větší či menší míře rozumí, takže v Česku nejspíše nalezneme minimálně deset milionů trenérů, jako jsme my. Pravděpodobně „nejchytřejší“ člověk na Andrově stadionu ale seděl dvě řady nad námi. Pán ve středních letech s rozpoznatelným hanáckým dialektem měl neustále potřebu cokoliv komentovat. Se svými rádoby vtipnými poznámkami se začal brzy opakovat. Třeba hlášku „pokud to přihraješ dozadu brankáři, tak jdu dom“, jsem během večera z jeho úst zaslechl minimálně pětkrát a bohužel bez kýženého výsledku. I když jsem se na něj snažil nesoustředit, nebylo před jeho pronikavým hlasem úniku.
Po druhém zásahu do moldavské sítě byla v obecenstvu znát úleva z průběžného skóre, což v ochozech způsobilo úspěšné i méně zdařilé pokusy o spuštění mexické vlny. Zpočátku se několikrát zastavila v oblasti VIP sektoru na hlavní tribuně. Některé snahy dopadly dobře a do oblíbené aktivity se nakonec zapojil i hlouček moldavských fanoušků. Přestože jim s blížícím se závěrečným hvizdem muselo být jasné, že jejich oblíbenci na historický postup nedosáhnou.
5:0 to nakonec jako před dvaceti lety na totožném místě se stejným soupeřem neskončilo, udržením čistého konta však gólman Jindřich Staněk svého předchůdce Petra Čecha napodobil. A ještě jeden gól k vidění přece jen byl. Na konci základní hrací doby se po rohovém kopu míč odrazil k Tomáši Součkovi, jenž z hranice velkého vápna poslal balon do brány mimo dosah brankáře Doriana Raileana. Nechci tvrdit, že se dvěma dioptriemi mám zrak jako ostříž, ale z mého úhlu pohledu jsem kapitánovu ránu viděl za brankovou čarou ještě dříve, než rozvlnila síť.
Oslavy byly na místě, ale všeho s mírou
Po zápase propukly v Olomouci naplno oslavy postupu na mistrovství Evropy. Češi se vyhnuli blamáži, která by znamenala vůbec první neúčast reprezentace samostatného Česka na šampionátu. Hráči ve speciálních tričkách a členové realizačního týmu poděkovali všem čtyřem tribunám, přičemž u té naší se zdrželi nejdéle. Diváci nezapomněli připomenout dění posledních dní spontánními pokřiky „Belmondo, Belmondo“ nebo „všichni s náma do Belmonda, hej, hej“. Tato výzva by se však s úspěchem nesetkala, protože nejslavnější noční podnik posledních dní u nás měl v pondělí jako vždy zavřeno. Provozovatel tak nevyužil reklamy, kterou mu tři čeští fotbalisté nechtěně zajistili.
Na cestě ze stadionu jsme se dozvěděli o rezignaci Jaroslava Šilhavého na pozici hlavního trenéra, o čemž informoval v pozápasovém rozhovoru pro Českou televizi. Na jednu stranu mi ho bylo trochu líto, že si neužije vybojovanou účast na šampionátu v Německu. Na straně druhé se ale jedná o správný krok, protože hra národního mužstva musí dostat nový impuls, jakkoliv to zní jako klišé. „Tak Jarda má přece jen koule,“ prohlásil jeho velký kritik Vilém.
Zmíněný hlad jsme zahnali počesku, a to smaženým sýrem v housce, ovšem zakoupeným v hladovém okně „u Řeka“. Ještě nám však zbývalo najít odpověď na jednu otázku – jestli barman Michal neudělá výjimku a nenabídne nám panáka zdarma za pouhé tři góly. Nenabídl, protože už měl zavřeno. Tak jsme zašli na pivo na dobrou noc do nedaleké pivnice U Magora. Tam jsme jen nechápavě kroutili hlavou nad možná přehnaným oslavováním fotbalistů, jejichž „mašinka“ jedoucí mezi lidmi u Androva stadionu neunikla pozornosti uživatelů sociálních sítí. „Spíš by měli jen zatleskat lidem, sklopit uši a po těch výkonech to se slavením nepřehánět. Vždyť se na ten turnaj dneska už dostane každej druhej,“ podělil se s námi o svůj názor náš starý známý Libor sedící u vedlejšího stolu. Přesto se už teď na EURO těšíme!
Text vznikl v rámci semináře Specifika sportovní žurnalistiky pod vedením doc. PhDr. Alice Němcové Tejkalové, Ph.D.
Zdroj obrázku: autor textu