RECENZE: Nostalgické prázdniny Maika a Čika

Wolfgang Herrndorf píše o cestě do Tramtárie

Prázdniny, dva čtrnáctiletí kluci, jedna stará, zrezivělá, světle modrá a nakonec i ukradená Lada a cesta do „Tramtárie“ – to je premisa poeticky ironického a humorného románu německého spisovatele Wolfganga Herrndorfa, za který autor získal prestižní Německou cenu za literaturu pro mládež a Cenu Hanse Fallady. Německý originál vydaný v roce 2010 přineslo v roce 2012 nakladatelství Argo ve skvělém překladu Michaely Škultéty. O komiksově laděnou ilustraci na přebalu knihy se postaral Jakub Tytykalo. Kromě románu Čik vyšel dnes již zesnulému berlínskému malíři a především spisovateli Wolfgangu Herrndorfovi v českém překladu pouze román Sand (Písek), který v roce 2012 získal Cenu Lipského knižního veletrhu.

Nejspíš bych si měl připadat provinile a cítit lítost a tak vůbec, ale upřímně řečeno, já necítím vůbec nic. Akorát se mi děsně motá hlava. Poškrábu se na lýtku. Jenže tam, kde bejvalo mý lýtko,
najednou není nic. (s. 12)

Román svým pojetím a celkovou strukturou jasně odkazuje k tradici beatnické generace, kterou se snaží přiblížit dnešnímu mladému čtenáři, čemuž odpovídá i jasnější struktura a jistá povrchnost při zpracování jinak možná vážnějších témat jako je homosexualita či problémy s alkoholem. Román působí značně mystifikačně, přestože je jednoznačně zasazen do dnešní doby, nelze se vyhnout pocitu, že svět i jeho postavy jakoby patřili do doby mnohem dávnější – právě možná beatnické.

Vypravěčem románu je čtrnáctiletý Maik Klingenberg, který miluje mafiánské filmy a kriminální seriály, chodí na gymnázium a líbí se mu spolužačka Tatjana. Právě Maikova optika je v románu stěžejní, do hlavy vidíme pouze jemu, a proto je zobrazený svět s další postavami viděn pouze skrze něj. Dozvídáme se koho má rád, koho nesnáší i koho nenávidí. Máme možnost sledovat, co vidí, co slyší, jak situaci chápe a jak ji ve většině případů vlastně nechápe.

Maikovi všichni ve třídě říkali Cvoky, možná to bylo proto, že neměl žádné kamarády (a taky byl asi trochu nudný), možná kvůli jedné značně bizarní (i když pravdivé) slohové práci o Maikově mámě a jejím výletu na farmu krásy. Což vlastně vůbec nebyla farma krásy, ale protialkoholní léčebna. Přesto má Maik svou mámu rád, přijde mu zábavná, což se o ostatních matkách říct rozhodně nedá.

Do Maikovy třídy přichází v průběhu roku řada nových spolužáků. Nejvýrazněji jej upoutá příchod spolužáka Čika. Toho zpočátku nemůže vystát, jelikož byl Čik „jasná socka a bylo to na něm vidět.“ Čik byl Rus, který vypadal jako Mongol „Byl středně vysokej, na sobě měl ušmudlanou košili s utrženým knoflíkem, džíny za deset eur z KiKu a neforemný hnědý boty. (…) Navíc měl děsně vysoký lícní kosti a místo očí škvírky.“ Čik se prakticky s nikým nebavil, ani s učiteli ani se spolužáky, nešlo poznat, zda je chytrý nebo hloupý. Jedno však bylo jisté, často z něj byl cítit alkohol.

Přestože je kniha určena čtenářům ve věku hlavních hrdinů (tedy okolo 14 let), lze v ní najít řadu pop-kulturních odkazů pro starší ročníky i poněkud drsnější jazyk. Román se jednoznačně odehrává v současnosti, přesto z něj však dýchá silně nostalgické ladění. Hrdě se hlásí k žánru „road movie“, až na čtenáře dýchne atmosféra druhé poloviny 20. století, kdy byl svět rozdělen na východní a západní část, bylo v něm méně techniky a snem každého kluka bylo vyrazit z domova pryč za poznáním sebe sama a vlastně i světa okolo. Nostalgický nádech jistě vyvolá i skutečnost, že Maik si s Čikem pro svou cestu po Německu „vypůjčí“ světle modrou Ladu, která jakoby do dnešního světa snad ani nepatřila. Nebo to, že hrdinové nemají skoro žádný zájem o moderní technologie, což do jisté míry nemusí odpovídat současnému čtenáři a jeho mentalitě, ale souzní to s celkovým laděním románu.

Zajímavým prvkem je i skutečnost, že kniha není pojmenovaná podle hlavní postavy a vypravěče, tedy Maika, ale podle jeho kamaráda Čika, který až tolik prostoru v románu nedostává, jelikož jeho nejvýraznější vlastností je, že neustále někam mizí a objevuje se vždy, až je po všem. Všechny svízelné situace musí tedy Maik vyřešit sám, což se nakonec ukáže být vcelku snadné, protože většina lidí, se kterými se na své cestě chlapci potkají je milá, ochotná a povídavá, takže se Maik s Čikem dozvídají také mnoho příhod ze života několika zajímavých lidí.

Přestože je hlavní premisou a zápletkou románu cesta do Tramtárie a mělo by se jednat o stěžejní část románu, mnohem zábavnější a čtivější mi přišla část předchozí, kdy Maik chodí do školy a popisuje obyčejné školní dny, své spolužáky a poněkud karikaturisticky vykreslené učitele s jejich pravidly a pokusy o vzdělání skupiny adolescentů. Samotná cesta po Německu pak přinesla hlavně setkání s podivnými individui, bizarní situace, pocity znechucení nad pokřiveným světem a neslavný konec. Což vyvolalo (jistě zamýšlený) výrazný kontrast mezi první polovinou románu plynoucí v lenivé a poklidné atmosféře před a během letních prázdnin, a druhou polovinou románu, která spíše ukazuje problémy lidí ve všední každodennosti a hlavně lidí, kteří do ní tak úplně nezapadají.

Text vznikl v rámci semináře Jiné žánry PhDr. Jany Čeňkové, Ph.D.