Ďábel tentokrát nenosí Pradu, ale sportovní teplákovou soupravu

Po dvou dekádách se do kin vrací ikonické tváře, které jsou neodmyslitelně spjaté s módním světem – alespoň tedy na filmových plátnech. V novém snímku se však snaží sžít s dnešní online dobou, což pro ně v mnohém představuje nové překážky.

„První film byl vytvořen rok předtím, než se objevil iPhone,“ vzpomíná Meryl Streep v rozhovoru pro The New York Times. Od vydání prvního dílu uplynulo dvacet let, během nichž se svět výrazně proměnil a jeho zrychlenému tempu se snaží přizpůsobit i módní průmysl. V dnešní době už nejsou tištěné magazíny tím, čím bývaly, a vše se teď orientuje na online prostředí. Své životy se v něm snaží vést i protagonisté tohoto snímku, kteří čelí realitě, která je v rozporu s tou, jakou ji znali. Budoucnost se na ně valí a zdá se, že s tím na první pohled nemohou nic dělat. Zachovat si tak chladnou mysl ve světě, ve kterém se veškerá pravidla mění z minuty na minutu, je poněkud obtížné.

Své o tom ví obávaná a na první pohled možná bezcitná šéfredaktorka módního magazínu Runway, Miranda Priestly (Meryl Streep), jejíž slova už nemají téměř žádnou váhu a dnešní doba jí poněkud nastavila výhybku ze zajetých kolejí, na které byla zvyklá. Andy v podání Anne Hathaway zase čelí obtížím s novinářskou kariérou, neboť klasická žurnalistika je čím dál tím víc v ohrožení, a okolnosti ji tak zavedou zpět ke starým známým, u kterých svou kariéru začínala – Mirandě, Nigelovi (hraje Stanley Tucci), který v jejím životě sehrává zásadní roli, o níž sama Andy neví, a Emily (v podání Emily Blunt), která se od asistentky vypracovala až do čela módní společnosti Dior. Andy se tak navrací do kruhů věhlasné smetánky a výstředních kousků a objevuje se po boku celebrit, jako je například Lady Gaga nebo Donatella Versace, které ve filmu ztvárňují sebe samotné.

Je na Andy, aby napravila pokaženou reputaci magazínu a zachránila ho před možnou zkázou, před kterou se v čele s Mirandou nachází. Hrozbu představuje syn bývalého majitele módního časopisu, který pro módu nemá cit, sám se obléká do nevkusného sportovního oblečení a jde mu hlavně o peněžní zisky.

Film Ďábel nosí Pradu 2 se divákům v českých kinech představil ve středu 29. dubna, tedy o dva dny dříve než v Americe. Na stránkách ČSFD má snímek týden po premiéře hodnocení 67 %, tedy o něco málo nižší než první díl, podobně si oba vedou i na internetové filmové databázi IMDb.

Osobní názor na film

Ač nejsem žádným filmovým kritikem, umění kinematografie mě baví a fascinuje. V tomto snímku mou pozornost upoutaly hlavně nevšední módní kousky a obraz samotný.

První díl jsem viděl poprvé teprve den před novinářskou premiérou dílu druhého, ale jeho atmosféra mě okouzlila natolik, že jsem nemohl dospat druhého dne v očekávání, jakým směrem se bude nový snímek ubírat. Potěšily mě zejména paralely a reference, které pochytí jen všímavý divák, a protože jsem měl předchozí film v živé paměti, užil jsem si druhý díl o to více. Děj se navíc odehrává také v Miláně, městě módy, které jsem vícekrát navštívil, a tak mi byl snímek o něco bližší.

Nemohu také opomenout herecký výkon hvězdné Meryl Streep, pro jejíž filmy jsem si vybudoval oblibu i z toho důvodu, že se jedná o nejoblíbenější herečku mé matky. Skvěle se do role vcítila i Anne Hathaway a Emily Blunt, jejichž vzájemná, ač opačná chemie postav ve snímku funguje dokonale.

Možná se nejedná o vrcholné filmové dílo, ale myslím si, že v dnešní hektické době (kterou snímek skvěle vystihuje), kdy se na nás valí samé negativní informace, se jedná o příjemnou a oddechovou podívanou. Například energii z tohoto filmu a písniček v něm obsažených čerpám i týden po zhlédnutí, a to je důležité.

A jak by řekla Miranda Priestly: „To je vše.“

Tomáš Zelený

Text vznikl pod vedením PhDr. Jany Čeňkové, Ph.D v kurzu Současná česká literatura a kulturní publicistika.