Hala Tatran. Milovaná i nenáviděná ikona, s níž se Ostrava pomalu loučí, dál píše příběhy

Už pár let přesluhuje, ale sloužit ještě nějakou dobu musí. V Ostravě totiž v současnosti adekvátní alternativu k hale Tatran nenajdete a minimálně do roku 2028 se nic nezmění. Až pak se sportovní dění snad přesune o kousek dál do nové multifunkční arény. A stánek, který někteří tak milují a jiní se stejnou intenzitou nenávidí, půjde k zemi kvůli rozšiřovaní Místecké ulice, důležité dopravní tepny moravskoslezské metropole.

Všichni ale ještě musí vydržet. Sportovci, fanoušci, ostatně i řidiči. Přitom bez nadsázky – už včera bylo pozdě. I rozlučkový mural na průčelí haly lehce zestárl. 

Krátce po vánočních svátcích ho ozařovalo žluté světlo pouličních lamp, v němž přicházeli do starého známého prostředí basketbaloví fanoušci. 

Jako program na sobotní večer zvolili zápas Národní basketbalové ligy (NBL), domácí tým NH Ostrava hostil ústeckou Slunetu. 

Řada příznivců dorazila s vytištěnými vstupenkami. Našlo se i několik, kteří se museli předklonit do malého okénka vedle vstupu a na pokladní lehce zvýšit hlas, aby jim vedle rušné silnice rozuměla. „Dospělí za 180, mládež za 130,“ připomínala starší dáma. 

Za dvojicí prosklených dveří už všechny čekal ten charakteristický pohled. Specifická nosná konstrukce střechy, která je lehká a připomíná plástev, fascinuje už od roku 1953, kdy se hala otevírala na poddolovaném území nedaleko šachty Šalamoun. 

Ačkoliv se tehdy nepočítalo, že bude Ostravě sloužit tak dlouho, nyní už Tatran platí za synonymum místního basketbalu. „Něco jako jsou Bazaly pro Baník,“ zmiňoval Václav Mrkvica, tiskový mluvčí a srdcař, jenž si bez potíží vybaví, kdy navštívil první zápas klubu – 13. 10. 2002.

Tady jsme doma

Nedivte se, že za ty dekády hala přirostla kdekomu k srdci. Obzvláště starší příznivci vám rádi připomenou: „Za dobu, co hrajeme v Tatranu, jsme nikdy nesestoupili!“ 

A těch příběhů, které zde sportovní historie napsala…

Možná i proto, že ostravský celek neoslavil jediný titul, vysypou na vás milovníci hry mezi bezednými koši plejádu různých oblíbených momentů.

„Vítězné čtvrtfinále s Opavou, play off 2024, výhra o bod v šestém duelu!“

„Pamatujete, jak jsme tady porazili Nymburk? Američani nám tehdy zahráli výtečně.“

„Šestaosmdesátý rok. Böhm, Medvecký, Dietl… To byla sestava!“

I díky těmto a dalším vzpomínkám hale odpouštějí řadu neduhů. „Tady jsme doma, ale do nového se těšíme. Už je to potřeba,“ shodují se.

Jistě, sezení v natřískaných sedmi řadách může mít své výhody. Hráče máte na dosah ruky, blíže už to snad ani nejde. „To je věc, kterou zažijete snad jen u nás a v Děčíně,“ usmál se mluvčí Mrkvica. A že toho někteří fanoušci rádi využijí. „Pecháčku, vždyť jsi ho fauloval. Co se divíš!“ rozezněla se výtka k ústeckému basketbalistovi, který ostravské obraně dělal pod košem pořádné problémy. 

Během přerušení zase snadno zaslechnete, jak rozhodčí kývne na domácího kouče Adama Cholevu: „Výzva byla úspěšná, máte míč. Hrajeme!“ Zřetelné jsou i trenérské instrukce či komunikace hráčů. Ale…

Prostoru kolem sebe příliš nemáte. V poslední sedmé řadě vás sice během zimy potěší výduchy topení, pokud jste však vysocí víc jak metr sedmdesát, kvůli vyčnívající střešní konstrukci se nenarovnáte. Pohodlí starých lavic bez opěrky rovněž nepřidá a kulisy také nejsou hodny nejvyšší basketbalové ligy. Přes prosklené dveře můžete sledovat, jestli se venku náhodou netvoří zácpa, za jedním z košů výrazně svítí automat na pití.

Co se ještě přehlédnout nedá

Zaujme i pohled na malinké pódium, ze kterého se obstarávají přenosy. „Ale bylo i hůře, nedávno jsme si ho rozšířili,“ upozorňoval Mrkvica, byť uznával, že o úplném pohodlí se stále nedá mluvit.

Do výčtu nedostatků se můžou pustit i hráči. „Je tady šero, hostujícím týmům se tady určitě nehraje lehce. Přes zimu bývá v hale zima. Některé parkety už taky mají něco za sebou a míč občas nečekaně odskočí. Máme i specifické obroučky a koše, které jdou ze stěny,“ vyjmenovával Lukáš Palyza, šestatřicetiletý kapitán NH Ostrava, který hrál také v Německu, Polsku, Skotsku či na Islandu. 

„Ale tak specifickou halu jsem zažil jen v Sarajevu, kde jsem hrál s nároďákem. Byla sice větší, taky ovšem měla dřevěné základy. Stáří tam bylo cítit stejně jako cigaretový kouř. To je asi nejblíž Tatranu,“ zmiňoval bývalý reprezentant a dodával: „Když jsem hrával za Nymburk, poslouchal jsem na ostravskou halu spoustu narážek. Že se tady nedá dýchat, že se všude práší.“

Nyní věří, že ostravskému basketu pomůže nová hala, která má vyrůst za 800 milionů v městské části Fifejdy. Ocenil by ji určitě i jeho syn. Společně s dalšími dětmi totiž využil poločasovou pauzu i chvíle po zápase, aby si zaházel na koš či zadribloval. 

A počkal na tátu, který odehrál vynikající zápas: k 18 bodům přidal tři doskoky a dvě asistence. „Už za sebou něco mám, takže vím, že se musím o tělo starat i přes svátky,“ smál se Palyza. 

Domácí publikum několikrát tleskalo i nadějnému odchovanci Mikuláši Čankovi, devatenáctiletému studentovi prestižního Matičního gymnázia. Po zápase, v němž nastřílel 13 bodů, hodnotil: „Takhle krátce po Vánocích není lehké hrát. Ale podali jsme dobrý týmový výkon.“

Ústřední postava důležité výhry 100:97 byla ovšem jiná a příběh napsala výživný.

Životní zápas Michala Svobody

Přesně za takovými zážitky fanoušci do Tatranu chodí, ačkoliv by si tentokrát bezesporu přáli lepší konec.

Domácí Michal Svoboda se rozparádil, staral se o stíhací jízdu, kterou museli Ostravané absolvovat po hlušším období na konci úvodní a na začátku druhé čtvrtiny. V některých pasážích by mu kouč Choleva nejraději odepřel právo na oddech, vždyť střílel téměř neomylně, počínal si sebevědomě a nebojácně najížděl do koše.

Což se mu stalo osudným. 

Na konci třetí desetiminutovky byl během zakončení faulován Adamem Pecháčkem. Ústecký pivot si od rozzlobených fanoušků vyslechl mnohé, zatímco ostravský hrdina ležel s bolestivou grimasou na palubovce. 

Na lavičku se Svoboda dostal jen s pomocí parťáků, k trestnému hodu se ani nezkoušel postavit, brzy navíc zmizel v útrobách haly. Jeho statistiky se zastavily na 37 bodech, pěti doskocích a třech asistencích, proměnil 13 z 15 střel i všech pět trestných hodů. Tak vydařený zápas ještě v NBL neodehrál. 

„Nebýt zranění, dá padesát,“ kroutil hlavou jeden z fanoušků.

Ačkoliv konec klíčového plejera s Cholevovým výběrem zamával, v hektickém závěru uhájil těsné vedení. Po děkovném kolečku a rozhovorech se basketbalisté vydali po schodech a úzkou chodbičkou, kde by se dva urostlí borci jen těžko vyhnuli, do skromné šatny, která poskytuje další důkaz pro nutné stěhování. 

„Skvělá práce, důležitá výhra. A držte palce Michalovi,“ zhodnotil zápas ve stručnosti trenér Choleva. Vítězným pokřikem ale mužstvo neskončilo, kouč se zlatou soškou v ruce ještě musel vybrat hráče utkání. „To musí být Michal,“ zvolila kabina nešťastníka, za kterým mezitím přijeli záchranáři. 

I takové sportovní příběhy píše Tatran, legendární hala, se kterou se Ostrava loučí. Pomalu, ale jistě. 

„A my si tak ještě užíváme, že v něm můžeme hrát. Obzvláště to platí pro kluky mého věku, kteří zde i basketbalově vyrostli,“ uzavřel kapitán Palyza.

Autor: Daniel Czolko