Zimní rituál v srdci Beskyd. Lysacup vyrostl z hecování v regionální fenomén

Prosincový podvečer v malebné beskydské vesničce Malenovice. Parkoviště se pomalu zaplňuje auty, mezi nimi se mísí ticho hor, zvuk zavíraných dveří a tlumené rozhovory lidí, kteří přesně vědí, proč sem přijeli. V 16:30 se bez fanfár a bez velkých slov odpočítává start a desítky čelovek mizí v lese. Začíná noční etapa Lysacupu – zimního běžeckého seriálu, který z kamarádského popichování postupně vyrostl v uznávaný sportovní podnik.

Do Malenovic přijíždím 19. prosince zhruba hodinu před startem, který je naplánovaný na půl pátou odpoledne. Je sychravo, kolem nuly, tma padá rychle. Už z dálky je ale vidět, že se tady dnes něco děje. Parkoviště u Hotelu Rajská bouda se postupně plní, auta stojí na vyznačených místech i podél cesty, další přibývají na bočních výjezdech. Každý, kdo v tuto hodinu vystupuje z auta, má jediný důvod: Přijel sem kvůli šesté etapě Lysacupu.

Atmosféra je zvláštně klidná, až komorní. Žádné hlasité povzbuzování, žádná hudba. Někdo ještě sedí v autě a nechává běžet topení, jiný už venku rozklusává nohy mezi zaparkovanými vozy. Ozývají se pozdravy, potřesení rukou, krátké rozhovory, které navazují přesně tam, kde skončily minulý týden. Někdo si o kolo auta zavazuje tkaničky, jiný kontroluje čelovku, zkouší intenzitu světla a baterii. Všechno se děje v klidu, bez spěchu, jako by se tu sešla parta lidí na pravidelný rituál.

„Na začátku sezony se nás tady schází klidně kolem tří set,“ říká Petr Hudeček, zakladatel a hlavní organizátor Lysacupu, zatímco sleduje parkoviště a zdraví další účastníky. „Pak to podle počasí trochu kolísá, ale průměrně se na etapě sejde kolem dvou set běžců.“

Hudeček se chová jako by byl doma, ale je vidět, že v hlavě kontroluje detaily. Přesto si najde čas vrátit se k začátkům seriálu. „Bylo to někdy kolem roku 2001. Jezdil jsem cyklistické závody po Moravskoslezské kraji a po sezoně jsme si s klukama z Frýdku- Místku začali chybět,“ vypráví. „Tak jsme začali chodit na Lysou horu. Z obyčejné chůze se postupně staly závody – nastupovali jsme si, kdo bude dřív nahoře, zapisovali časy, body a statistiky. Nejdřív jsme byli tři.“

Postupně se ale k nim přidávali další. „Po roce nás běhalo asi patnáct, a pak jsme vytiskli první propozice, které jsme nechávali i na vrcholu Lysé hory. Najednou se na startu objevili lidé, které nikdo neznal. To už začínal ten pravý Lysacup,“ vzpomíná. Bez marketingu, bez ambicí růstu, jen proto, že je to bavilo.

Mezitím se parkoviště dál plní. Je čtvrt hodiny do startu a čelovky se začínají rozsvěcovat. Dnešní etapa je jednou ze dvou nočních v celé sezoně, která čítá celkem šestnáct závodů. Takže světlo je tady naprostou nutností. Někdo má klasickou čelovku, jiný běží s baterkou v ruce, před blížícími se Vánoci se objevují i lidé s omotanými barevnými světýlky kolem těla.

„Lysacup běhám druhým rokem,“ říká Johana Damková, když se chystá ke startu.
„Atmosféra je super. Kolikrát se člověku ani nechce, ale pak si vzpomene, že tady potká fajn lidi se stejnými zájmy, což je pro mě velká motivace.“ Letos zatím nevynechala ani jednu etapu.

Jakub Huryta stojí opodál, soustředěný. „Cíl mám pokaždé stejný – dostat se do první stovky,“ říká. Kdysi dlouho sháněl čip, aby mohl startovat, dnes už patří ke stálicím. „Chodím spíš nárazově podle práce, protože hodně pracuju i o víkendech. Ale šířím to dál. Třeba teď jsme sháněli čip další kamarádce.“

Ty lze získat buď přímým kontaktováním organizátorů ještě před začátkem sezony, nebo jako jednorázový vstup na konkrétní závod, pokud se ozvete včas. Další možností je běžet na čip svého známého, když zrovna ten den nestartuje. Ale ve výsledcích pak logicky figurujete pod jeho jménem.

Vojtěch Kučera bere Lysacup jako už pevnou součást života. „Běhám ho asi pátým rokem. Dozvěděl jsem se o něm od kamarádů z cyklistického týmu, kteří ho běhávali formou zimní přípravy,“ přibližuje.

Když odešel studovat do Prahy, stěhování ho od běhání neodtrhlo. Naopak. „Sice jsem na vysoké v Praze, ale vracím se sem každý týden, často už den před etapou. Upřímně řečeno, domů na Moravu teď už jezdím jen kvůli Lysacupu,“ usmívá se. Večerní etapa mu prý vyhovuje. „Nevidíte, kolik toho máte ještě před sebou. Tma vám v tomhle trochu psychicky pomáhá,“ vysvětluje.

Organizátoři mezitím staví nafukovací startovní bránu. Běžci se řadí do koridoru, konverzace postupně utichají. Hudeček se postaví dopředu, podívá se na hodinky. „Je čas vyrazit,“ pronese. Zeptá se, jestli jsou všichni připraveni a začne odpočítávat. Bez slavnostního výstřelu či hlasitého moderátora. Komorní atmosféra závodu, který je přitom sportovně na mnohem vyšší úrovni než některé jiné podniky.

A pak se celý kolos dává do pohybu.

Desítky čelovek se rozběhnou po asfaltové cestě směrem k lesu. Světla kreslí dlouhého hada, který se během několika vteřin ztrácí ve tmě. Do minuty na startu nezůstane ani noha.

Vstříc zatemněné Královně Beskyd

Vydávám se za nimi. Zpočátku se jde po asfaltu, do mírného stoupání, mezi stromy ještě prosvítají světla z té hrstky domů místních obyvatel. Zanedlouho mě však už naplno pohlcují beskydské lesy. Ticho a naprostá tma. V dálce nicméně slyším pravidelné cupitání tenisek, občas nějaký hlas či sípot dechu. Většina běžců je už vysoko nade mnou.

Trasa měří 5,7 kilometru s převýšením 811 metrů. V polovině se povrch mění, teď už je to čistá vrchařina plná štěrku, hlíny a kořenů. Kopec přitvrdí a každý krok je čím dál více znát. Právě tady potkávám turisty, kteří scházejí z vrcholu. Jedním z nich je i Zuzana Boříková z Frenštátu pod Radhoštěm. „Na Lysou horu chodíváme se známými pravidelně, je to pro nás relaxace. Dneska jdeme výjimečně až za tmy,“ přiznává. Lysacup zná moc dobře. „V okolí je to docela proslavené. Turisté o víkendu na běžce dřív nebo později narazí. Podle mě je to skvělý projekt, ale zatím si ho netroufám zkusit,“ dodává s úsměvem.

Kilometr pod vrcholem doháním odpadlíky z oněch 236 běžců, kteří už poslední stovky metrů docházejí pěšky. Senioři, rodiče s dětmi, chodci. Ti všichni jsou součástí seriálu. „Kdo nechce běžet v davu, může jít jako chodec a pořád se zúčastnit poháru,“ vysvětluje Hudeček. „Nejde o to, kdo vyhraje. Důležité je, že sem přijdete.“

Na vrcholu u obelisku je živo. První závodníci už vydýchávají, opírají se o kolena, jiní se smějí a rozebírají průběh etapy. Postupně se objevují výsledky. Etapu nakonec ovládá Marek Causidis v čase 38 minut a 22 sekund. Druhý doběhne Jan Žídek se ztrátou 1:29 minuty, třetí je František Herman, jen o tři sekundy pomalejší.

Krátce po elitě dobíhá i Petr Hudeček. Zakladatel Lysacupu obsazuje sedmé místo v čase 41:34 a na vítěze ztrácí pouhé tři minuty a dvanáct sekund. Přitom ještě před startem říkal, že ambicí je hlavně: „Přežít, a aby to moc nebolelo“. Výsledek ale ukazuje, že i po bezmála 25 letech a s organizační zátěží patří ke špičce.

Postupně přicházejí další známé tváře. Vojtěch Kučera končí na 54. místě se ztrátou 10:54 minuty na vítěze. Jakub Huryta doběhne na 82. příčce a splní cíl, se kterým na start šel. Johana Damková finišuje na celkové 140. pozici v čase 56:59 minuty. Když se podívá na hodinky, je jí okamžitě jasné, že si dnes zaběhla osobní rekord.

Na start se dnes postavilo celkem 236 běžců. Časomíra na vrcholu čeká až do poslední možné chvíle. Na úplném chvostu pole dokončuje závod Pavel Hruška v čase 1 hodina a 25 minut, tedy pět minut před limitem v 18 hodin.

Většina běžců, jež dorazila do cíle po chvilce míří do Bezručovy chaty na samém vrcholu Královny Beskyd v nadmořské výšce 1323 metrů. Uvnitř je teplo, závodníci se převlékají ze zpoceného oblečení zpět do suchého, v rukou se objevují hrnky s čajem či polévkou. „Když se běží Lysacup, máme tady vždycky plno,“ říká číšník Jiří Tomek. „Turisté jsou někdy překvapení, že si nemají kam sednout. Ale do hodiny je zase všechno v normálním provozu,“ povídá.

Postupně se lidé vydávají zpátky dolů. Někteří pomalu, vykládají si, jiní klusem, aby nezmrzli. Kolem půl osmé večer nasedám do auta i já. Parkoviště u Rajské boudy je v té chvíli už téměř prázdné, ticho Beskyd se vrací.

„Dneska už je to docela náročné,“ přiznává Hudeček. „Čtyřiadvacet let sem každý víkend jezdím z Opavy. Téměř půl milionu kilometrů jsme za ty roky naběhali. Ale pořád nás to nepřestalo bavit. Kdyby ne, tak to neděláme.“

A právě v tom je kouzlo Lysacupu.

Autor: Kryštof Morong