Dvě recenze, dva pohledy na jedno dílo

Šikana, zneužívání, manipulace. Hochholczerová ukrývá bolest a trauma za metaforami

Před více než dvěma roky rozproudila kniha Tenhle pokoj se nedá sníst tehdy dvaadvacetileté slovenské autorky Nicol Hochholczerové veřejnou debatu, jež přesáhla literární kruhy. Její debutová novela otevřela dosud spíše tabuizované téma sexualizovaného násilí mezi starším mužem a nezletilou dívkou. Literátka se přitom netají faktem, že příběh značně vychází z autobiografického základu.

Útlá, leč svým tématem zatěžkaná knížka se nebojí promluvit k široké veřejnosti. A nebere si při tom s ničím ani nikým přespřílišné servítky. Vykresluje totiž, jak toxické a lhostejné okolí dospívajících, včetně rodičů či blízkých přátel, může jedinci způsobit pocit méněcennosti.

Sebevědomí a dojem, že na nás někomu záleží, se sotva dvanáctileté hlavní hrdince Tereze snaží dodat její padesátiletý učitel a sochař Ivan ve výtvarném kroužku. K jakému závěru dospěje přihlášení talentované žačky do hodin kreslení její rodiče zcela určitě nepředpokládali.

Co se zpočátku zdá jako nevinná konverzace mezi stárnoucím neúspěšným malířem, který se v uměleckém prostředí neprosadil, a nadějnou dívkou, na niž v životě čeká ještě spousta věcí, postupně vede k dětskému groomingu. Ze slov přecházejí k letmým dotykům, odtamtud k intimnostem, a nakonec k utajovanému „mileneckému“ vztahu. „Říkáš Můžeme být spolu, ale jen na chvilku, nikdo se o tom nesmí dozvědět, ale na chvilku můžeme,“ popisuje Hochholczerová děsivým způsobem začátky zakázaného románu.

Ona zoufale touží po pozornosti a chce se cítit výjimečně, on naproti tomu hledá něčí obdiv a náhradu za odvrženou dceru, kterou najde v nevinné Tereze. Pro oba se nakonec vztah založený na vzájemných nerovnostech stává možností úniku od nepříjemné reality k blažené lži.  

Kontrasty začínající spisovatelka hojně včleňuje napříč celým textem. Mladá rebelka se zálibou pro černé oblečení a metalovou hudbu versus postarší osamělý muž s bílou kšticí. Ostatně jeho padající bílé vlasy nebo dokonce chlupy na těle ulpívající na oblečení (ne)poskvrněné dívky využívá k průběžnému připomenutí věkového rozdílu. Na některé čtenáře mohou zmíněné pasáže působit odporně, ale o to údernější je jejich význam. „Ráno si z pusy vytáhnu vlas, je tvůj, je bílý a dlouhý, na jeho konci visí přivázaná lžíce,“ říká postava Terezy.

Kromě vytahování chlupů z úst či jejich setřásávání z oblečení užívá Hochholczerová také další metaforická vyjádření a opakovaně s motivy pracuje. A to nejen pro situace, kdy se za párem zaklapnou dveře učitelova bytu, v němž děvče poslušně plní Ivanova přání typu: co za šaty si má obléct, kterou sukni si vzít k podpatkům anebo jak ho co nejlépe sexuálně uspokojit. Jedna ze symbolik si koneckonců našla cestu i do názvu novely.

Zkušenost se sexualizovaným násilím, jež pramení ze životních zážitků samotné autorky, vykresluje z pohledu oběti velmi ambivalentně. Přestože si je vědoma predátorovy nadvlády, zažívá s ním chvíle ponížení i ignorace, vyhledává jeho náruč, ačkoliv on už o její náklonnost nestojí. A tak stále dokola. 

Vliv staršího muže se na mladé dívce projevuje mimo jiné neschopností navázat bližší kontakt s vrstevníky a zcela se oprostit od myšlenek na něj. Tím se jen podtrhává ukrytá zpráva a jistá sebereflexe v závěru, která upozorňuje na nekonečný boj s traumatizujícími následky dotyčných osob.

Vztah mezi protagonistkou a manipulátorem novelistka žádným způsobem nehodnotí ani čtenářům nepředkládá své postoje. Ani nemusí. Zvolila si cestu, v níž explicitně nepíše o traumatizujícím zážitku, ale z každého slova, řádku či věty prosakuje napovrch něco, co při čtení narušuje fyzickou konformitu. „V neděli řeknu, že se jdu projít. Lžu, abych nic nerozbila. Sedíme u tebe v bytě, vyplazuješ do mě jazyk, krájíš s ním ovoce,“ píše.

Hochhoczerová vyjma zpracování náročného, těžce stravitelného a zároveň pro ni osobního tématu překvapuje rovněž zvoleným stylem a prací s jazykem, jímž debut napsala. Na první pohled připomíná až surrealistickou deníkovou formu záznamů plnou volného proudu myšlenek okořeněných o vulgarismy, přičemž není výjimkou spatřit na stránce pouze několik úderných stylizovaných slov či vět. 

Chronologický děj ohraničují v díle pomyslné kapitoly s číslicemi umístěnými v rohu. Dopomáhají k jednodušší orientaci v čase a zakotvení událostí do věku obou aktérů. Prostor dostává i vyprávění soustředěné na Ivana, u něhož debutantka zvolila odlišný styl, čímž jednoznačně vyznačuje rozdíl mezi nimi. 

Text vyznívá spíše než prozaicky coby psaná poezie. Čtenářům tímto i ve spojitosti se zmíněnými metaforami dává nespočet možností výkladů a prostor pro fantazii. Zatímco v některých případech bývá více než explicitní, jindy její obrazné pojmenování závisí na nuancích, jejichž kód nelze ve všech případech zcela jasně rozklíčovat. „Líbám ti stehna a říkám já jsem med a ty jsi čistá lžíce, která mě miluje,“ nešetří autorka přirovnáními.

Tenhle pokoj se nedá sníst vyvolal svou syrovostí a autentičností ve společnosti velkou pozornost. Nutno podotknout, že zcela oprávněně. Vytříbený jazyk propojující fyzičnost a těsnou tělesnou intimitu v sobě mísí kus křehké poetičnosti se znepokojující pointou. 

Téma sexualizovaného násilí na dětech už autoři v Česku i na Slovensku otevřeli. Hochholczerová tedy nepřichází s ničím originálním, ale přesto si unikátním koncepčním přístupem vydobyla místo na literární scéně.

Autor: Lukáš Vaněček

Pozornost nelze najít na dně talíře a ani v náručí sexuálního predátora. Přesvědčovat se o tom nestojí za to 

Jí je 12, jemu 50. Z podporujícího učitele kreslení se stane sexuální predátor, manipulátor a sobec. Útlá kniha Nicol Hochholczerové Tenhle pokoj se nedá sníst na 159 stranách mapuje šest let nerovného vztahu Terezy a Ivana. Slovenská spisovatelka se skrze autobiografický román vypořádává s vlastními intimními a bezpochyby bolestivými zážitky, které formovaly její dospívání.

Vadný výtisk, ze kterého jsem příběh hltala, měl obráceně slepenou vazbu se stránkami, což pokaždé, když jsem knihu vzala do ruky, jenom umocňovalo dojem, že je celý příběh zvráceně naruby. Jako by téma šest let trvajícího kontroverzního sexuálního a intimního vztahu mezi dospívající dívkou a mužem, který by mohl být jejím otcem, ba dokonce dědečkem, samo o sobě nestačilo. Autorka využívá vytříbený jazyk, ze kterého čtenáři běhá mráz po zádech, v horším případě se mu zvedá žaludek, který podtrhuje, jaký je celý příběh. 

Dvanáctiletá Tereza podle popisu není dostatečně krásná, skromná, tichá, upravená nebo štíhlá, jak by podle společenských norem měla být. Minimálně ona sama se tak necítí, protože okolo sebe nemá nikoho, kdo by ji přesvědčil o opaku nebo jí vysvětlil, že tato měřítka jsou subjektivní. Rodiče se o ni příliš nezajímají, případně ji sami shazují, a zároveň se hádají, což psychicky nevyrovnanému dítěti na sebedůvěře a sebevědomí nepřidává. Tereza má taky problémy s jídlem, které se projevují – jak název napovídá – olizováním, loupáním a jezením omítky dětského pokoje. Není tedy divu, že když o ni projeví zájem učitel výtvarného kroužku Ivan, který jí najednou věnuje pozornost a obdiv, po kterých tolik touží, velmi silně a rychle se k němu připoutá.

Autorka v textu střídavě nabízí pohled jak Ivana, tak Terezy – na rozdíl od Vladimira Nabokova, který ve velmi podobném příběhu románu Lolita nechává mluvit pouze sexuálního predátora a dává mu tak prostor ospravedlnit své chování. Hochholczerová s využitím vlastní zkušenosti velmi pečlivě vykresluje taktiky, kterými k sobě Ivan Terezu připoutává – ať už jsou to lichotky na její vzhled a na její vyspělost nebo psychické vydírání, že nikoho jiného, než ji nemá, že ji potřebuje a že mu nikdo nerozumí tak, jako ona.

Námět, který bohužel v reálném životě není tak ojedinělý, jak by si někteří čtenáři přáli, je zpracován originální a nápaditou formou. Na jedné stránce se objevuje jen pár vět, někdy také jen jedna, což čtenáře nutí strany stále otáčet, a vzbuzuje to v něm pocit, že text s šustěním papíru plyne a ubíhá stejně jako roky, které spolu Tereza s Ivanem tráví. Čtenář je ke knize připoután a chce k pointě dospět dřív než za několik stran, protože od přečtení prvních řádků tuší, že se tam skrývá něco dalšího, co ho překvapí a šokuje. Může to být syrovost a zvrácenost popisované tělesnosti: „Po škole ti poprvé zasunu ruku do kalhot. Připomínáš mi kus tlačenky, ani tvrdé, ani měkké, s hladkým povrchem, že kterého ještě sálá teplo (…),“ manipulace o dekády staršího predátora s náctiletou: „Můžeme být spolu, ale jen na chvilku, nikdo se to nesmí dozvědět, ale na chvilku můžeme,“ nebo nefunkční rodinné zázemí: „Přišla jsem pěkně domů a máma si mě změřila pohledem a řekla jen se koukni na svý nohy, taky by ses mohla krotit s tím jídlem“. A aby to všechno čtenář pozřel co nejdřív, hltá jednu stranu za druhou, stejně jako Tereza konzumuje kromě omítky ze stěny svého pokoje i všechno ostatní.

Stejně jako se po několika stránkách mění věk obou aktérů, mění se i Terezin postoj k Ivanovi. Už dospělá žena, která žije úplně jiný život než ve dvanácti letech a vídá se s jinými muži, ví, že takový vztah není v pořádku a uvědomuje si daleko víc, co k němu vedlo. I tak se ale k Ivanovi ať už v myšlenkách nebo ve skutečnosti stále vrací, protože oprostit se od toxického a zároveň nerovného vztahu není jednoduché. 

Kniha na Slovensku vzbudila rozruch a veřejnou debatu, a to především poté, co byla nominovaná na cenu René, v jejímž rámci by se předčítala na středních školách. Text byl z nominace stažen kvůli obavám z toho, aby si ho školáci neinterpretovali jako příběh lásky, kterým by se chtěli inspirovat. Místo toho, aby ve školách ocenili, jak kniha detailně vykresluje téma zneužívání mladých lidí autoritami (tedy především ve školství, volnočasových aktivitách, kroužcích a sportech), akcentovali nepřípustnost takového chování a nabídli dospívajícím otevřené dveře a pomoc v podobných případech, zvítězila stigmatizace tématu a strach z negativního dopadu na mladistvé. Tedy na ty, kteří jsou v tomto ohledu nejvíc zranitelní a kteří by měli být o takovém riziku co nejvíc informováni. Místo toho byli z debaty vynecháni, protože jsou na takové téma příliš mladí a nezkušení.

Co si tedy z krátkého, ale působivého textu o manipulaci, emoční závislosti a bezmoci odnést? Především to, aby se o problému zneužívání dětí více mluvilo, a to především s těmi, kterých se týká, a zároveň aby se dbalo na psychické zdraví mladých lidí, v tomto případě především dívek. Tento příběh je velice snadno představitelný i v reálném světě, ve kterém existuje tlak na mladé ženy, aby byly takové, jak si společnost představuje, což způsobuje, že mají potřebu se porovnávat s ostatními, snaží se zavděčit a zároveň touží po pozornosti. A takové děti či dívky jsou velice snadno manipulovatelné. To hlavní a nejlepší, co společnost může udělat, je před tématem sexuálního zneužívání dětí nezavírat oči, tak jako je zavírali rodiče zneužívané Terezy.

Autorka: Tereza Fingerhutová

HOCHHOLCZEROVÁ, Nicol. Tenhle pokoj se nedá sníst. Brno: Host, 2023. ISBN 978-80-275-1669-8.

Text vznikl pod vedením PhDr. Jany Čeňkové, Ph. D v předmětu Literární a knižní kritika