Kde roste tráva je poetickým vypořádáním se s národním traumatem z pera korejské nobelistky Han Kang
V květnu 1980 proběhl v Gwangju nejkrvavější masakr jihokorejských moderních dějin. Korejská vláda násilně potlačila studentské demonstrace na odpor převratu demokracie v diktaturu. Přes stovku civilistů zemřelo, mnoho jich bylo vězněno a pronásledováno. Temnou část dějin, na kterou by jižní Korea raději zapomněla, vrací do povědomí čerstvá nobelistka Han Kang. Poetickým, lyrizujícím jazykem se skrz své postavy vyrovnává se ztrátou, s truchlením a s tím, jaké to je, když se stát, který má své občany chránit, otočí proti nim.
Překlad knihy Kde kvete tráva vyšel v Odeonu roku 2018. Nedávné ocenění jihokorejské autorky Han Kang Nobelovou cenou za literaturu obnovilo zájem o jihokorejskou literaturu, a hlavně samotnou Han Kang. Její známější román Vegetariánka řeší surreálním a provokativním způsobem, jak se člověk vztahuje ke konzumaci masa, k moci a násilí. Kde kvete tráva se naproti tomu skutečnosti dotýká až nepříjemně. Metaforičnost, která román přibližuje univerzálnímu prožitku, není ani přes odkaz na konkrétní historickou, méně působivá. Možná naopak více. Ukazuje, jak blízko se každý může vyskytnout takové katastrofě. Ve městě, kde se masakr udál, žila Han Kang až do devíti let svého života a jenom prostou náhodou z důvodu přestěhování do Soulu několik měsíců předtím, nebyla svědkem nebo obětí této události. Do domu, ve kterém bydleli, se nastěhovala rodina, jejíž osud Kang románem mapuje. V epilogu vstupuje do děje jako vypravěčka a přiznává, že postavy v jejím příběhu mají skutečný podklad.
Dong-ho, protagonista románu, je chlapec školního věku, jehož kamarád Jeong-Dae se připlete na místo povstání. Aby ho mohl najít, přihlásí se jako dobrovolník v provizorní márnici zřízené ze školní tělocvičny. Tam lidé nosí těla, Dong-ho je eviduje a příchozím pozůstalým pomáhá hledat blízké. Popis mrtvých těla zabírá velkou část knihy. Z vyprávění cítíme naléhavost, se kterou rodiny hledají své milované, aby jim mohli poskytnout pohřební rituál. O to samé stojí i Dong-ho, jeho mrtvý kamarád ale leží pod hromadou jiných neidentifikovaných těl, na které uvnitř není dost místa. Jeong-dae ale není jenom pasivní postavou. Jako duše levitující nad svým tělem ví, že na sebe nedokáže upoutat pozornost Dong-Hoa, a tak odevzdaně pozoruje dění kolem sebe za rozbřesku a vyčkává, až i jeho duše vyprchá.
Ačkoliv by téma mohlo být zpracované stejně působivě jako akční a grandiózní příběh vzpoury a boje za správnou věc ve stylu Bídníků, Kang se účelně věnuje tomu, co přichází potom. Nechává hrdinům skromné a obyčejné osudy bez dramatických hrdinských konců. Posouvá děj do ničivých následků, do myšlenek pozůstalých a svědomí národa, který se s událostí musí vyrovnat. Autorka používá poetický, téměř básnický jazyk, který dělá román o to tesklivějším a krásnějším. Kniha v některých momentech plyne rychle, jindy zpomalí, aby přemítala o krutosti a ztrátě.
Han Kang se nebojí v románu pouštět experimentálnějších procesů. Téměř každá kapitola přichází s novátorským prvkem, který je chytře využitý ve prospěch přiblížení postavy nebo popisu děje. Začíná du-formou, která bývá v próze využívaná jenom zřídka. Tady ji autorka používá jako náznak konečnosti. Člověk, kterým byl Dong-ho, už neexistuje. Jeho život byl ukončen předčasně a neexistuje tedy žádné svědectví o tom, jak vypadalo povstání jeho očima. Můžeme se jen domnívat. Druhá osoba do postavy chlapce promítá ozvěny myšlenek a přání, které už nemůže vyslovit. Konfrontuje čtenáře s materiální realitou, jak nejblíže může.
Chlapec je výchozím bodem a středem příběhu. Jeho osud ovlivňuje a protíná další hrdiny románu. Eun-sook byla Dong-Hoova spolupracovnice v márnici a její část ji následuje jako redaktorku v nakladatelství, která se snaží bojovat za vydávání knih pod tvrdým cenzurním režimem. Kim Jin-su byl přeživším povstání, uvězněný a pronásledovaný se potýká s vinou, že tolik jeho známých zemřelo. Na konci dostává symbolicky hlas matka chlapce, která v čase blízko současnosti stále truchlí po svém synovi a mívá dojem, že ho vidí v davu.
Román je revolučním protnutím velkolepého výkladu dějin. Co učebnice shrnují pár slovy, nebo v jihokorejském případě vypouští z národní paměti, přináší Han Kang do roviny osobní tragédie. Tuto schopnost vyzdvihla i porota Nobelovy ceny. Byla jí udělena za její „hluboce poetickou prózu, která se vyrovnává s historickými traumaty a odhaluje křehkost lidského života.“ Z politické roviny osobní a nepříjemné okamžiky dějin konfrontuje napřímo, ale s respektem a pochopením.
Han Kang byla pro západní čtenáře neznámou autorkou do roku 2016, ve kterém získala s překladem románu Vegetariánka mezinárodní Man Bookerovu cenu. Do češtiny jsou přeloženy čtyři z jejích knih: Kde kvete tráva, Bílá kniha a Vegetariánka. Nový titul Neloučím se navždy, který pokrývá další zapomenutou kapitolu korejské historie, masakr na ostrově Jeju z padesátých let, vyšel v Odeonu koncem února.
Kde kvete tráva je román, který překračuje svůj žánr. Funguje jako historický román, jako epická báseň, ale i jako univerzální příběh o pomíjivosti lidského života a vyšších silách, které životy plýtvají. Není jednoduchým čtením. O to více ale čtenáře odměňuje svým jazykem a postřehy. Hranice mezi pokojnou demonstrací a násilným zatlačením, může být tenčí, než si myslíme. Nechybělo mnoho a naše sametová revoluce mohla dopadnout stejně. V tom Han Kang zachází mistrovsky s faktickými údaji. Existují v jejích příbězích v pozadí, protože nám přípomíná, že když jde o tragédie a ztráty na životech, všechny důvody o omluvy se stávají nedůležitými.
Jana Staněk
Text vznikl pod vedením PhDr. Jany Čeňkové, Ph.D v předmětu Literární a knižní kritika.
