Annie Ernaux a její novela Paměť dívky: Dvě recenze, dva pohledy na jedno dílo

‚Jako by už bylo pozdě vracet se zpátky.‘ Annie Ernaux dává svému životu smysl skrz Paměť dívky – Timon Láska

Nobelistka Annie Ernaux se v novele Paměť dívky vrací k událostem dětského tábora, kterého se zúčastnila v době dospívání. Až v průběhu psaní románu zjišťuje, proč právě toto období ovlivnilo celý zbytek jejího života.

Můžeme přemýšlet nad mnoha faktory, proč se literatura Annie Ernaux dostala do záře reflektorů českého knižního prostoru až v posledním desetiletí. Příhodně se tak stalo právě ve chvíli, kdy čím dál více lokálních autorů a autorek začíná kriticky nahlížet na dočasnost svých vzpomínek. Pokud bychom měli toto zpoždění přikládat kromě přesyceného knižního trhu i postupné jeho stabilizaci v porevoluční době, přichází Annie Ernaux do zdejšího diskurzu v době, kdy se od ní může učit i většina z nás.

Bilance životních zkušeností dnes čtyřiaosmdesátileté autorky je bohatá. Z maloměstského prostředí francouzského Yvetotu získala učitelské vzdělání na univerzitách v Rouenu a Bordeaux. V té době již pomalu začínala se psaním, její první knihou byly Prázdné skříně v roce 1974. Během následujících padesáti let tvůrčí a učitelské kariéry se Ernaux zapsala jako jedna z nejvýraznějších postav proudu francouzské ženské literatury. Zásadními jsou pro ni témata sociální a třídní diverzifikace, tělesnost a reflexe událostí (osobních i celospolečenských) po důkladném rozboru vlastní paměti.

Zabývat se na povrch trochu zvláštním tématem, jakým byla účast na dětském táboře během dospívání ve více než sedmdesáti letech, se může někomu zdát poněkud překvapivé. Pokud by ale Paměť dívky měla mít jeden jediný účel (kterých má ve skutečnosti mnoho), je to odhalení dávno minulých rozhodnutí, které až do současnosti ovlivňovaly celý autorčin život.

Francouzský patriarchát

Pokud vezmeme v potaz dosavadní publikace stále čerstvé držitelky Nobelovy ceny za literaturu, dává psaní Paměti dívky v autorčině současnosti smysl. Události, které se v románu stanou, po jeho dočtení konceptualizují nejen životní milníky samotné Ernaux, ale také dlouhodobější dopady života v patriarchátu, který francouzskou i celou evropskou společnost nadále ovlivňuje v každodenních životech.

V 50. letech byl ale intenzivnější, především v ohledu jeho tabuizace. Druhá vlna feminismu byla teprve v zárodku, a většina žen měla komodifikace a podřadnost vůči mužům internalizované. Hrdinka Anne Duchense (její dívčí jméno, které používala do doby sňatku s dnes bývalým manželem Philippem Ernauxem v roce 1972) se na dětském táboře poprvé ocitá mimo svírající kleště maloměsta, které má všude oči, tak jako její přísná konzervativní matka. Šestnáctiletá Anne touží přijít o panenství, tehdy údajně z vlastní vůle. Jakmile k aktu ale dochází, nepředstavuje pro ni vrchol lásky, jak si jej dospívající Ernaux představovala.

Už zde dochází ke střetu mužského a ženského světa, který si spisovatelka v mládí neuvědomovala. V novele se Ernaux dobírá k mnoha zjištěním plynoucím z těchto střetů: její gender spisovatelku automaticky směřuje do různých životních trajektorií, a ubírá privilegia v otázkách třídy, vzdělání i pracovního kapitálu. Šestnáctiletá Anne byla jiným člověkem než stárnoucí Ernaux v době psaní románu, a tento koncept je zásadním nejen pro čtení Paměti dívky, ale především celé spisovatelčiny tvorby.

Vzájemná pomoc

Rozhodnutí podrobit své dřívější činy a vzpomínky nekompromisnímu rozkladu z dnešního pohledu je náročné a obdivuhodné. Samotný popis aktu se čtenářstvu může zdát daleko za hranicemi konsenzuality, Ernaux se ale neuchyluje ani k démonizaci mužské postavy, ani ke stavění mladistvé Anne do role oběti násilného činu. Nebyla jím – a jinou možnost sama sobě nedovolila.

„Mohla by vstát, rozsvítit, říct mu, ať se oblékne a jde. Anebo se sama obléknout, nechat ho tam a vrátit se na mejdan. Mohla by. Vím, že ji to nenapadlo. Jako by už bylo pozdě vracet se zpátky, jako by všechno mělo pokračovat po vytyčené dráze. Jako by neměla právo nechat být muže ve stavu, do nějž ho přivedla,“ píše v zásadní scéně románu, která mění trajektorii nejen dalšího vzpomínkového rozboru, ale několika dalších let mladé Anne.

Z pohledu čtenáře mi přijde omezující sledovat pouze linku, že radikální dekonstrukce vzpomínek pomáhá v akceptaci sebe samotné pouze současné spisovatelce. Mnohem zajímavější čtení nabízí otevřenější možnost, že tímto postupem Ernaux pomáhá i mladé Anne. Přeci jen – i když se o co možná nejpřesnější zachycení spisovatelka pokouší, čtenářstvo nikdy plně nepozná, kým šestnáctiletá Anne Duchense ve skutečnosti byla. Nezbývá než věřit slovům.

A pokud Annie Ernaux z rolu 2016 funguje nad rámec vlastních slov jako průvodkyně zřejmě nejvíce formativním obdobím svého života, Paměť dívky dalece přesahuje hranice autobiografie a zachází do vod emancipačního fantasy románu, kde vzájemná péče dokáže ovlivnit obě aktérky, které jsou úplně stejné, a přesto tak jiné.

Průvodkyně Ernaux tak pomáhá mladé Anne přijmout sebe samu i v událostech, které se po ztrátě panenství staly. Zásadním principem je, že se Ernaux vyhýbá jakýkoliv formám soudu.

Všímá si toho i například kulturní publicistka a spisovatelka Klára Vlasáková. Ta ve své kritické reflexi Paměti dívky pro server Seznam Zprávy píše, že „tato volba jí umožňuje hledat pochopení pro své osmnáctileté já a dovolit mu, aby se znova dopouštělo omylů. Ernaux tak vytváří dojem, jako by minulost nikdy nebyla zcela uzavřená a odehrávala se pořád dokola, ale zároveň nejsme odsouzeni jen k pasivnímu přihlížení defilování našich chyb. Existují totiž možnosti, jak se s prožitým usmířit – a právě psaní patří k jednomu z nejspolehlivějších nástrojů.“

Ernaux, stejně jako například Édouard Louis nebo Didiér Eribon, tento nástroj ovládají mistrně. Téměř aktivistický přístup k sebepochopení vlastních rozhodnutí a cestě k usmíření vede spisovatelku k tomu, aby své mladší já dokázala v kontextu události provázet i dalšími roky života, protože ji ovlivnily více, než si dříve dokázala připustit.

Okleštění od svobodného přístupu k hodnotě vlastního těla ji tak vede k sexuálnímu experimentování, které ji ale kvůli absenci smíření s vlastní fyzickou stránkou i psyché jen posílá do stále intenzivnější nespokojenosti. Dočasný útěk z ní hledá v podobě půstu, který pro ni představuje jakousi formu očisty. Nakolik drastickou si ale uvědomuje až po opuštění komfortního prostředí, kterou pro ni představuje francouzský společenský diskurz.

Bez příkras a beze strachu. Paměť dívky od nobelistky Ernaux přináší smyslnost i hledání vlastní identity –  Lenka Kuřilová

Chtěla na ni zapomenout. Chtěla zapomenout na dívku z osmapadesátého roku, ale nešlo to. Tak dlouho se vynořovala jako stín, až se s ní francouzská spisovatelka Annie Ernaux rozhodla vypořádat. V Paměti dívky s nekompromisní upřímností zkoumá držitelka Nobelovy ceny za literaturu tělesnost a sexualitu, dospívání i vlastní paměť a hledá sebe samu.

I tentokrát se autorka Roků obrací do minulosti a čerpá ze svých prožitků. S citem proplétá společenský kontext léta 1958 s osobními vzpomínkami na romány či hudbu, jež tehdy patřily k jejím oblíbeným. Evokuje náladu oné doby, kdy osmnáctiletá Annie – za svobodna Duchesne – pracovala jako instruktorka na letním táboře v Normandii. Poprvé se vymanila z dosahu rodičů. Únikem z maloměsta se pro ni otevřel jiný svět plný svobody. Dosud chodila na církevní školu, mimo domov ji musela vždy doprovázet starší sestřenice či některá ze spolužaček, nikdy nesměla na kamarádčinu oslavu, poprvé tančila před třemi měsíci.

Vstupuje do neznámého prostředí. Smíšená společnost dívek a chlapců v ní budí rozpaky. Matka ji držela od opačného pohlaví dál, sexuální zkušenosti nemá. První polibek zažila teprve nedávno, mužské přirození ale nikdy neviděla. Touží proto po milování z lásky a ztrátě panenství.

S bravurní jednoduchostí a věcností lýčí spisovatelka dívčiny tužby a představy. Nejinak úderně, úsporně a nekompromisně popisuje noc strávenou s hlavním vedoucím. Přeje si ji zopakovat, dychtí po H., ovšem ten ji opustí. Místo lásky nakonec Annie čelí studu, ponížení, výsměchu a veřejnému zostuzování.

Ernaux vše sice vykresluje stručně a výstižně, její smysl pro detail si však zaslouží obdiv. V něm spočívá kouzlo autorčina literárního stylu. Bez příkras a beze strachu zasazuje do textu explicitní výrazy. Píše o „mazlavém spermatu“ i přiklánění „úst k ocasu“. Nepoužívá je však lacině či samoúčelně, ba naopak každé ze slov umocňuje věrohodnost a smyslnost zachycovaného okamžiku.

Pátrání po sobě samé

Spisovatelka přitom otevřeně na několika místech přiznává, že si nepamatuje vše. Bádá ve vzpomínkách, denících i fotografiích, aby zhmotnila obraz svého mladšího já a dekonstruovala ho. Úkol to není jednoduchý. „Čím déle se na dívku na fotografii dívám, tím silnější mám pocit, že ona sleduje mne. Je ta dívka mnou? Jsem já jí?“ klade si v úvodu otázky.

Tápe a snaží se odhalit, kým kdysi byla a zejména proč taková byla. Neobhajuje své chování, nechce vzbudit lítost nebo soucit, ale spíše zve čtenáře, aby pátral společně s ní. Do líčení zároveň francouzská nobelistka vstupuje a prokládá ho komentáři ze současnosti. Nutno říci, že k osmnáctileté Annie přistupuje upřímně a místy až přísně. Ernaux vytváří rozpor mezi minulostí a přítomností, který udržuje dynamiku celého příběhu a budí ve čtenáři zvědavost.

Kontrast současně umocňuje vybraná forma vyprávění. Autorka sice píše sama o sobě, ovšem od mladšího já se odosobňuje. Mluví o něm ve třetí osobě jako o dívce z S. nebo dívce z osmapadesátého. Stává se literární postavou. Jak uvádí, díky zvolenému způsobu může „zajít co nejdál“. Umožňuje jí popisovat vlastní činy objektivně, surově, bez sentimentu a nostalgie.

Rovněž vedlejší postavy přímo nepojmenovává. Na letním táboře zachycuje plavovlásku, hlavní vedoucí v knize vystupuje jako H. a pouze začátečním písmenem označuje také například kamarádku R., se kterou později Ernaux odjíždí pracovat coby au pair do Anglie. Ostatně i místo, kde se tábor nachází, spisovatelka blíže nespecifikuje. Přijíždí do normandského S., vrací se do S., v paměti ukrývá týdny prožité v S.

Díky odosobnění a kontrastu mezi oběma polohami však ještě více vyniká jeden ze stěžejních motivů knihy. Annie Ernaux hledala sebe samu, až se našla. Už není onou dívkou z osmapadesátého roku. Proměnila se a získala novou identitu. Zároveň spisovatelka ukazuje, že záleží na nás, kým se staneme. Protože máme právo na sebeurčení.

Svědectví o ženském dospívání

V Paměti dívky ovšem autorka umně proplétá také sociální tematiku. Trefně upozorňuje například na třídní nerovnost, se kterou se setkala během studia. Líčí pocit nadřazenosti prostupující školním ovzduším, přestože se ho snažily zakrýt uniformní pláště. Rozdělení francouzské společnosti je ale všudypřítomné. Ukazuje jej i na svém otci, pro nějž přijetí dcery na Pedagogické lyceum v Rouenu znamenalo odvetu celému světu. S ohledem na sociální stud pak Ernaux volí jazykové prostředky, o sobě mluví jako o dceři z hokynářství.

Současně výborně vykresluje postavení žen a jejich dospívání. Kriticky se dívá na dobové patriarchální předsudky, stereotypy a kladená očekávání. Odhaluje, jak rozdílně společnost přistupovala – a stále přistupuje – k ženám a mužům. S lehkostí problematiku prolíná vyprávěním.

Příběh se pokoušela přenést na papír několikrát. Léto 1958 pro Annie Ernaux totiž představovalo „neustále odkládaný text“ a „nepojmenovanou mezeru“. Kniha zaměřená na události, které zásadně poznamenaly autorčin pozdější život, se však ke čtenářům dostala až v roce 2016, kdy vyšel francouzský originál.

Byla by škoda, kdyby se spisovatelce mezeru zaplnit nepodařilo. Paměť dívky totiž přináší mistrně napsaný vhled na ženské dospívání. Je plná smyslnosti, tělesnosti a sexuality. Především ovšem nabízí upřímný a niterný příběh o hledání a nacházení sebe sama. Nutí tak čtenáře pokládat si tytéž otázky: Kým jsme byli? A kým jsme dnes?

Texty vznikly pod vedením PhDr. Jany Čeňkové, Ph.D v předmětu Literární a knižní kritika