Na místo v domově pro seniory čekali rok. Bez příspěvku nemáte šanci a odlehčovací služby jsou přetížené, říká Pavlína Čudková

Dostávala rady typu, že nejlepší by bylo, kdyby ho někdo našel venku v noci jen v pyžamu, pak by to museli začít řešit. V domovech pro seniory ji odmítali s tím, že dokud nemá její bývalý manžel uznaný příspěvek na čtvrtý stupeň závislosti, místo pro něj nenajdou. Zvýšení z prvního stupně na čtvrtý trvalo rok, během kterého se Pavlína Čudková starala o svého, o 28 let staršího, bývalého muže s rakovinou a pokročilou demencí. K tomu pracovala na plný úvazek a vychovávala jejich nezletilého syna. Odlehčovací služby jsou plně obsazené a v systému je podle ní díra.

Ubytování v domově pro seniory jste sháněla pro svého bývalého manžela, s kterým téměř 12 let nežijete. Jak k tomu došlo?

Mezi námi je velký věkový rozdíl, jemu je 80 let a je už teď ve stavu těžké demence a prakticky ležák. Je to spíš už jen čekání na smrt. Od našeho rozvodu žil prakticky sám. Pak si ale našel paní, která za ním začala docházet do bytu a které svěřil svou platební kartu i s pinem, aby mu mohla třeba nakupovat. Ta si ale přihazovala nákup i pro sebe a obírala ho o peníze až do té doby, než došly. Když jsem ho po třičtvrtě roce viděla, najednou byl z chlapa, který dříve vážil 120 kilo, 75kilový zchátralý muž. To se mi nezdálo, tak jsem ho začala vozit na vyšetření. Trvalo to asi čtvrt roku, než zjistili, že má onkologické onemocnění, které vyžaduje okamžitou operaci. Po ní přestal být soběstačný a vyvstala potřeba umístit ho do nějakého zařízení, kde o něj bude dobře postaráno. Nikoho jiného neměl, tak jsem se toho chopila já. Najednou ho strašně rychle potřebujete někam umístit, ale nemáte šanci.

Jak probíhal samotný proces hledání vhodného domova?

Ten proces byl složitý, protože je v systému díra. Když jsem začala vyřizovat příspěvek na péči, nejdříve jsem šla na úřad práce, ale tam mě hned odpinkli, že ani náhodou. V té době mi poradil můj známý, který si tohle celé kolečko prošel se svými rodiči, že tam musím chodit často a pořád dokola se jim připomínat.

Odmítli vás proto, že bývalý manžel nebyl ve stavu, kdy by měl na příspěvek nárok?

Mně to celé přišlo tak, že jsou buď úplně vyčerpaní, protože jim tam chodí moc žádostí, anebo mají za úkol nějakým způsobem odmítat. Když jsem tam šla podruhé, byla jsem už poučená a ráznější a po nějaké době papírování a obíhání se mi podařilo získat první stupeň, což bylo asi 8 stovek. To ale absolutně neodpovídalo skutečnému stavu a bez příspěvku čtvrtého stupně o vás žádný domov nejeví zájem. Před propuštěním z nemocnice se mi podařilo je ještě přemluvit, aby ho nechali alespoň na 2 měsíce v LDN. Když jsem si ho odtud odvážela, primář a pan doktor z LDN mi přáli hodně štěstí a říkali, že umístit muže do domova pro seniory v Českých Budějovicích trvá zhruba dva roky. Dostávala jsem dokonce rady typu, že nejlepší by bylo, kdyby třeba vyšel v noci z paneláku ven v pyžamu, tam by ho sebrali a museli by to nějak začít řešit. A že bych pak měla aspoň na nějakou dobu klid.

Zkoušeli jste oslovovat i jiné organizace a zajímat se například o nějaké terénní služby, které by Vám pomohly?

Volala jsem do Červeného kříže, ale tam mi rovnou řekli, že nemají kapacity na to, aby dojížděli třikrát denně a už vůbec ne o víkendu.

A už v tu dobu byl jen ležící?

To ne, ale nebyl schopen si nic uvařit ani se o sebe postarat. Při sociálním šetření, právě kvůli příspěvku, byl samozřejmě strašně rozčílený, že nic nepotřebuje a že je soběstačný. Když ale sociální pracovnice začala jmenovat jednotlivé úkony, které by měl zvládnout, zjistili jsme, že ten stav je určitě na vyšší stupeň závislosti, než který jsme měli uznaný. Postupem času se to ještě zhoršovalo, takže jsme žádali o navýšení. Máme naštěstí skvělého ošetřujícího doktora, který mě v té době ubezpečil, že udělá všechno pro to, abychom ten čtvrtý stupeň dostali. Bez něj bychom to nezvládli. Ale než jsme se dostali z prvního stupně na ten čtvrtý, trvalo to asi rok.

A jak tenhle rok probíhal? Jak jste zvládala starat se o něj sama a k tomu pracovat a vychovávat nezletilého syna?

Snažila jsem se mu sehnat místo kdekoliv. Podala jsem spoustu žádostí, ale bez odezvy. Ta demence u člověka způsobí, že se o sebe přestane úplně starat, nedodržuje hygienu, je inkontinentní a nevnímá ani nepořádek kolem sebe. Úplně zdevastoval celý byt, všude se povalovaly krabičky od salátů, zbytek salámu, na tom spousta masařek. Takže vždy, když jsem přišla, musela jsem uklidit, pomoct mu s hygienou a uvařit. A šance, aspoň na chvilku ho někam umístit, byla nulová. Všechny odlehčovací služby v okolí byly plně obsazené. To mi v tom systému chybí. Nějaké místo, kde můžete toho seniora nechat, víte, že je o něj dobře postaráno, a můžete v klidu hledat jiné řešení.

Takže ty služby tady existují, ale dostat se tam je v praxi nemožné?

Přesně tak. Tady v Budějovicích měli všude plno. Pak ho vzali na měsíc na pobytovou odlehčovací službu do Centra sociálních služeb Staroměstská, kde pro to mají vyhrazen jen jeden pokoj. Vzniklo jim tam krátké okno, protože někdo zemřel. Pamatuju si, že to bylo asi měsíc před Vánocemi. Prvního ledna jsem ho vezla zpět do jeho prázdného bytu. Když ho propouštěli, řekli mi, že tohle rozhodně není na samostatné žití. Byly chvíle, kdy nebyl schopný vstát, kdy se pomočil a ležel do rána v mokrém. Potřebovala jsem, aby ho někdo dojel ráno zkontrolovat, udělat mu snídani, převléct ho, vyměnit povlečení, pak mu dovezl oběd a večeři. To Červený kříž vůbec nebyl schopný zajistit. Postarali se o něj ráno a pak přivezli oběd. Večer jsem se chodila starat já.

Ani tady ten problém tedy nebyl v tom, že byste nenašla organizaci, která tyto služby poskytuje, ale že měli moc klientů? 

Ano, neměli na to kapacitu. My bychom dali dohromady i ty peníze. Příspěvek na péči byl sice malý, ale bývalý muž to mohl platit z důchodu. Naštěstí měl vlastní byt a nemusel platit nájem. Moje známá je šéfka Červeného kříže v Písku a přesně o tomhle jsme se nedávno bavily – prostě nemají dostatek zaměstnanců. Takže jsem tam ob den vozila povlečení, které jsem doma prala a sušila, aby ležel v čistém. Jezdila jsem tam večer, někdy i v noci, když mi nezvedal telefon, ubezpečit se, že je v pořádku. Jednou mi volali jeho sousedi, že sedí o patro níž na chodbě a neví, kde je, kdo je a co tam dělá. Jindy zase strkal šroubovák do zásuvky, protože měl pocit, že nefunguje elektřina nebo pouštěl sporák, že si něco uvaří, ale pak na to zapomněl a usnul. Byl jako neřízená střela.

Zkoušela jste i nějaká soukromá zařízení?

Na soukromé služby jsme se neobraceli. Jednak ty budějovické jsou, myslím, všechny městské, jednak bychom to asi finančně neutáhli.

Takže to vůbec nebylo o tom, že byste vybírali to nejvhodnější zařízení, ale hledali jste jakékoliv volné místo… Když tedy podáte žádost, řadíte se tam alespoň automaticky na čekací listinu, nebo musíte pravidelně volat a zkoušet, jestli se náhodou nějaké místo neuvolnilo?

Poradili mi, že čím častěji budu volat, tím silnější budou získávat pocit, že je to urgentní. Ale i tak je to pořád závislé na výši příspěvku. Pokud o pobyt zažádá senior s péčí okolo 20 tisíc a pak někdo, kdo má přiznaných jen 8 stovek, je jasné, koho vezmou. Nakonec mi někdo dal kontakt na Sociální služby SOVY v Českém Krumlově, kde poskytují odlehčovací službu. Tam ale nastal další problém – v tu dobu zařizovali jen obědy. Pečovatelky by mu sice mohly dojít nakoupit a uvařit, ale účtovaly si poplatky za donášku, každou hodinu práce… Tehdy jsme platili asi 15 nebo 16 tisíc za pobyt, příspěvek v nedohlednu a další peníze bychom dali dohromady jen těžko. Takže jsem mu jezdila každý pátek nakoupit, aby celý týden měli z čeho dělat snídaně a večeře. Nakonec mi ten příspěvek doplatili zpětně, ale v tu chvíli jsme na to finanční prostředky neměli.  

Tohle byla ale jen dočasná péče, že? O získání místa v pečovatelském zařízení a zvýšení příspěvku jste se snažila nadále.

Ano, ale tam nám to naštěstí prodloužili tak, že se mi za tu dobu podařilo vyřídit zvýšení na čtvrtý stupeň závislosti. To jsem pak rozeslala do domovů, kde mě pořád dokola odmítali, a neuvěříte… Do 14 dní se mi ozvaly všechny z nich s nabídkou volného místa.

Když se vrátíme úplně na začátek, věděla jste vůbec, jak máte postupovat? Je někde nějaký návod, v kterém najdete, koho máte oslovit, kde máte začít?

Není. Absolutně jsem netušila, na koho se obrátit, neskutečně jsme v tom plavali. Já si teď dálkově doplňuju vzdělání na zdravotně sociální fakultě a až ve škole jsem se od jedné docentky dozvěděla, že jsem se měla obrátit na Odbor sociálních věcí tady na magistrátu. To mě v tu dobu vůbec nenapadlo. Zaráží mě, že ani v nemocnici ani v LDN mi s tím nepomohla sociální sestra. Pamatuji si, že když jsem tam tehdy byla, dala mi jen letáček s nějakými kontakty. Nevím na koho byly, ale vím, že mi vůbec nepomohly. A jen mi popřála štěstí. Proč mi ale neřekla, na koho přesně se mám obrátit, kde začít? Lidé to povědomí prostě nemají.

Když jste už pak měli z čeho vybírat, podle čeho jste se rozhodovali, které zařízení zvolíte? Byla to doporučení známých, recenze…?

Říkalo se tu, že Staroměstská je jeden z nejlepších domovů, kamarádka tam měla tetu a byla velmi spokojená. Také to je blízko centra, mají tam hezkou zahradu, a navíc jsme s nimi už měli zkušenosti z toho měsíčního pobytu na odlehčovací službě, kde se k němu chovali pěkně.

Když to teď můžete zpětně zhodnotit, splnilo pak zařízení vaše očekávání? Hlavně co se týče kvality služeb, které jsou tam poskytovány, ochoty personálu, jak se ke klientům chovají…

Personál je tam opravdu skvělý, ačkoliv to moc nedokážu posoudit ze zdravotní stránky. Ale podle mě dělají, co můžou. A co se týče nějakých dalších služeb, mají tam krámek, kantýnu, chodí jim tam pedikérka i holička. Můžou volně na zahradu, kde se často pořádá nějaké setkání. Zároveň když je cokoliv potřeba, třeba dokoupit léky, sestřičky to zařídí. Moc se nám líbilo už to, jak ho přijímali. V té době byl ještě, v rámci možností, v docela fajn stavu. Tehdy přišla sociální pracovnice a část pečovatelek, přinesli bábovku a moc pěkně ho uvítali. Jednou jsem se zlobila, proč ho nutí, aby se sám oholil a staral se o svou hygienu, když už toho není skoro schopný a navíc by pro ně bylo jednodušší, kdyby to udělali sami. Ale oni mi vysvětlili, že chtějí, aby zůstal co nejdelší dobu co nejvíce samostatný. Dokud to zvládá, tak ho nechávají, ať to zkouší sám. To taky oceňuju.

Kladou důraz i na zapojování seniorů do dění a připravují pro ně nějaké aktivity, které jim pomůžou sociálně se začlenit?

Myslím, že ano. Bývalému muži se teď rozjela demence, která ho strašně limituje. Chvilkama mluví nesmysly a je v úplném deliriu. Než se stav zhoršil, tak se tam ale stihnul začlenit a najít si přátele. Hrál jim na banjo a každý den ho na odpoledne pečovatelky vozily do třetího patra za kamarády, s kterými mastil karty. Při vánočním pečení napekl tak dobře, že všechny ty babči zahanbil a celkově se zapojoval do různých aktivit, které tam pro ně připravují.

Se zařízením, které jste vybrali, jste evidentně dost spokojení. V systému je ale podle vašeho vyprávění spoustu nedostatků. Můžete jmenovat něco konkrétního, co by Vám nejvíce v zařizování a hledání domova pomohlo?

Podle mě chybí hlavě odlehčovací služby, protože jsou lidi, kteří se o toho člověka chtějí starat, ale potřebují si odpočinout. Ta péče je obrovsky náročná. Když ho dáte pryč, mátě špatné svědomí, bojíte se, že po vás bude volat, protože je na vás zvyklý nebo že tam zemře. Ale potřebujete čas se trochu zmátořit a odpočinout si. Takže za mě, co je potřeba, je opravdu hlavně tato služba a zároveň urychlit celý ten proces. Tam je fakt systémová díra.

Autorka: Tereza Nikodemová

Převzato z NÁZORNĚ