Realita nemusí být vždy reálná: Abstraktní díla několika současných umělců nutí k zamyšlení
Kateřina Čermáková –
Umění lépe komunikuje samo o sobě. Nicméně vliv má i kontext doby a autorovy tvorby. Výstava CO-EXTENSIVE, kterou Galerie Rudolfinum představila v polovině října 2023, dokazuje, že důležitou roli hraje i prostor. Abstraktní díla světových i českých minimalistických umělců se v divákovi snaží vzbudit spoustu otázek. A on musí využít všechny své smysly, aby je zodpověděl.
Mezi vystavující umělce patří mimo jiné Ann Veronica Janssens (VB) nebo Michal Bludny (Polsko). Pro Janssens je typická snaha destabilizovat vnímání prostoru za pomoci světla a tmy. Michal Bludny naopak pracuje se zdrženlivými modely z běžných materiálů, které mají tendenci působit nedokončeně. Protiklad těchto dvou autorů prostupuje celou výstavou a dělí ji tak do dvou částí. Dalšími jsou: Marion Baruch, Larry Bell, Angela Bulloch, Simon Callery, Anthony McCall, Jaromír Novotný nebo Robert Šalanda.
V první části překvapí návštěvníky především svojí jednoduchostí. Jednobarevné obrazy, průzračné plátky skla nebo srolované kusy látek. Záměrem autorů je reagovat na to, že příliš realistické formy umění divákovi názor vnucují a manipulují tak s ním. Skutečnost je mu předkládána jako fakt, který ale nemusí být reálný. V tomto momentě se tak expozice snaží donutit diváka rozhlédnout se kolem sebe, ubránit se iluzi jednotvárnosti a vnímat hloubku obrazů v prostoru za pomoci svých vlastních zkušeností.
V té druhé je více patrná snaha o propojení prostoru s iluzí. Návštěvník prochází tmavými místnostmi se světelnými projekcemi, kde linie světla tvarují obrazce na zemi i zdech. Dílem se tak stává celá místnost a zapojuje do sebe i samotného pozorovatele. Stejným efektem působí i poslední dílo, které tvoří dvacet krychlových krabic ze dřeva a kovu. Na každé z nich je umístěno několik barevných proměnlivých světýlek. V různých časových intervalech blikají a vytváří iluzi neustálého pohybu. Hranice mezi obrazem a prostorem se tak v této místnosti ztrácí nejvíc.
Výstava mě na první pohled příliš nezaujala. V kontrastu k okázalým prostorům Rudolfina visely na zdech střídmé obrazy, které samy o sobě působily spíš nedokončeně. S každou další místností ale dávaly větší smysl. Kurátorovi Filipu Šenkovi se podle mého názoru povedlo nejen propojit každý obraz s tím vedle něj, ale především jednotlivé místnosti. Rozdíl mezi obrazovým a skutečným prostorem tak mizí a expozice působí plynule. Návštěvu proto doporučuji všem (pozor do 21. ledna 2024), kteří se chtějí na chvilku oprostit od světa plného samozřejmostí a dát volný průchod myšlenkám.
Text vznikl pod vedením PhDr. Jany Čeňkové, Ph.D.
Foto: Rudolfinum
