„Malá a skladná“ Olga Tokarczuková v Běgunech zkoumá neklid nejen v sobě samé

Proč cestujeme? Anebo spíše – odkud pramení onen nepokoj, který neustane, dokud neuvedeme naše tělo a mysl do pohybu? Na to se ptají Běguni od polské autorky, laureátky Nobelovy ceny za literaturu a držitelky Man Bookerovy ceny Olgy Tokarczukové. Román z roku 2007, který si v duchu postmoderny hraje se strukturou a narací, je mozaikou úvah, postřehů, odposlechnutých konverzací nebo nejrůznějších exkurzů do smyšlených, ale také skutečných lidských osudů. Autorka ve svém asociativním díle, spojujícím banalitu, vědu, zamyšlení nebo historii, zkoumá tělesnost, časovost a mobilitu, a to s břitkým humorem a hlubokou fascinací. Nabízí tak vhled do světa lidí, pro něž je „změna ušlechtilejší než klid“.

V samotném úvodu autorka přibližuje své dětství a vymezuje se proti způsobu, jakým cestovali její rodiče. Jako značná část lidí v post-komunistickém prostoru, kteří zažili změnu režimu a otevření hranic, totiž k cestování přistupují poměrně striktně – celý rok pracují, vydělávají, a sice aby mohli vyrazit na přesně naplánovanou dovolenou. Olga Tokarczuk taková není. Je totiž „praktická, malá a skladná“ a nemá potřebu participovat na divadle, jímž je sdílení zážitků a ukazování fotografií nejbližšímu okolí.

Tokarczuková k fenoménu cestování přistupuje jako k pohybu v prostoru sdíleném námi všemi – přistupuje ke světu jako ke globální vesnici. To nicméně umožňuje literátce zajímat se o zákoutí schovaná nejen ve světě, ale také v lidské mysli – čím podivnější, tím lépe, a činí tak s neuvěřitelnou fascinací a precizností, snad i kvůli tomu, že je sama vystudovanou psycholožkou.

Běguni jsou mozaikou, promyšleným systémem zdánlivě nesouvisejících příběhů a střípků, které napříč knihou propojují motivy pohybu, těla nebo času, ale také menší symboly, jako třeba moře, linie nebo ostrovy. Někdy se provokativně ptá: „Kdo vymyslel lidské tělo a kdo má na něj copyright?“. Jindy porovnává čas „reálný“ s časem v letadle nebo třeba tím „virtuálním“ v mobilu. Tokarczuková se ve svých krátkých fragmentech také zamýšlí nad tím, jak se z Wikipedie stal největší lidský počin, načež plynule přechází k vyprávění o smrti mořeplavce Jamese Cooka. Jen co čtenářstvo postoupí v románu, dočítá se třeba o blíže nespecifikovaném páru, který na Islandu přežil chladnou noc díky teplému lávovému poli. Jen o několik stránek dál se dozvídá, jak si skladatel Chopin nechal „vycpat“ srdce, které pak musela jeho sestra propašovat do Polska. Ostatně jsou to právě nejrůznější lidské preparáty a způsoby jejich uchovávání, které jsou možná překvapivě kromě cestování hlavním tematickým komponentem románu.

Což je ale ve výsledku logickým vyústěním již zmíněné fascinace Olgy Tokarczukové vším, co je zvláštní a podivné – vším, co by spadalo do kategorie panoptikum. A jakkoliv pojednání o roztocích na uchovávání lidských orgánů nepatří pravděpodobně k nejpopulárnějším textům mezi širokou veřejností, v Běgunech jsou nedílnou součástí knihy a slouží jako důkaz autorčiny nesmírné zvídavosti. Ta je ostatně základní ingrediencí celého titulu a do velké míry také důvodem, co činí Běguny natolik čtivé. Jednoduše jí „to“ věříte.

Stejně jako v samotné knize, i v tomto textu se dozvídáme, kdo jsou oni pověstní běguni až přibližně ve třetí čtvrtině četby. V samotném titulu se tak stane skrze příběh matky Aňušky, která se chce vymanit ze svého každodenního náročného rodinného života a která vzhlíží k záhadné postavě, z níž se v samotném závěru příběhu vyklube právě běgunka – neboli příslušnice ruské pravoslavné sekty z 18. století. Její členové věřili nejen tomu, že je svět dílem ďábla, ale také tomu, že ďábel posedne právě ty, kteří nejsou v pohybu. Tato linka je nicméně pouze dalším ze střípků mozaiky, nijak zevrubněji rozpracovaným, spíše
kontextuálním.

Román je i více než 15 let po svém vydání nanejvýš aktuální – je nadčasová díky něčemu, co
nazývám interpretačním komplexem. Přestože je čtení jakékoliv knihy podmíněno zkušenostmi a zážitky daného čtenářstva, u Běgunů to platí dvojnásob. Tokarczuková se totiž svým bádáním po motivech lidského neklidu, potažmo cestování, vydala na odvážnou cestu. Neb se jedná o cestu, kterou ve větší či menší míře známe všichni, každý nicméně z jiného úhlu pohledu. A přitom polská spisovatelka pokrývá fenomén nomádství natolik komplexně, že se v něm najde téměř každý – ať už se jedná o fascinaci podivnostmi nebo třeba zvláštním ekosystémem, kterým jsou letiště nebo hostely.

A navzdory tomu si po přečtení knihy čtenářstvo odnáší pocit, který je zprvu matoucí. Skoro
by se zdálo, že jsme se nedopátrali oněch kýžených motivů, které stojí za nutkáním být neustále v pohybu. Jak ale sama Tokarczuková v jedné pasáži, konkrétně té, která parafrázuje přednášky o psychologii cestování, píše: „Není důležité, kde jsem, je naprosto lhostejné, kde jsem. Jsem.“ Vytváří tak kontrapunkt vůči majoritnímu vnímání cestování jako něčeho, co má strukturu, konec a začátek – něčeho, co je krátkou epizodou v lidském životě spíše než pohledem na svět.

A přitom nejsou Běguni jenom pro cestovatele a nomády – poutníky, kteří cestují geograficky. Ale také pro všechny, kteří jsou posedlí neposedností ve svém každodenním myšlenkovém cestování. Běguni jsou totiž sondou do nás samých – do lidských nutkání, vlastností a pohnutek. A možná se v knize naleznou spíše ti s neklidnou myslí než ti, kteří pouze „rádi cestují“.

TOKARCZUKOVÁ, Olga. Běguni. Brno: Host, 2008, 315 s. ISBN 978-80-7294-285-5.
Text vznikl na semináři Literární a knižní kritika pod vedením PhDr. Jany Čeňkové, Ph.D.