Český knižní trh je zázrak, tvrdí ředitel nakladatelství Vyšehrad Pravomil Novák
Nakladatelství Vyšehrad je nejstarší fungující nakladatelství v České republice a bylo založeno už v roce 1934. Pravomil Novák pracuje v nakladatelství Vyšehrad od roku 1993 jako programový ředitel a má tak bohaté zkušenosti, o které se se mnou rád podělil, a prozradil mi, jak nakladatele ovlivnila krize nebo jací jsou Češi čtenáři.
Co máte na své práci nejraději?
Nejraději vymýšlím nové tituly, procházím návrhy a jednám s lidmi. Díky práci jsem se seznámil s velkým množstvím výjimečných lidí, ke kterých bych se jinak těžko dostal.
Jak byste definoval nakladatelství Vyšehrad?
Před lety jsme přemýšleli, jakým sloganem bychom nakladatelství nazývali a shodli jsme se na Literatuře s názorem.
Co si pod tím má čtenář představit?
Snažíme se podávat určité informace a orientaci v současném světě, ať už ve světě politiky, moderní historie, zdraví, ale i třeba přírodních nebo společenských věd. Snažíme se také vydávat knihy, které potěší, jako třeba krásnou beletrii nebo poezii.
V nakladatelství Vyšehrad vydáváte mnoho edic, jako třeba edice Historica, Spektrum nebo Cesty. Je nějaká edice, která je výrazně úspěšnější než jiná?
Mezi naše nejúspěšnější edice patří edice Rozhovory. Máme zde řadu rozhovorů s osobnostmi, které se staly bestsellery.
Proč myslíte, že rozhovory s osobnostmi jsou mezi čtenáři tak populární?
Čtenáře to zajímalo vždy, ale je rozdíl mezi rozhovorem a rozhovorem. Naše cílová skupina nejsou čtenáři Blesku a Primy, ale spíše Deníku N, Respektu, ČT2 nebo ČTartu. Tím je daný i výběr osobností, s kterými děláme rozhovory, a i výběr otázek, které jsou jim položeny. Nám skutečně nejde o takzvané celebrity a to, co se děje v jejich světe. Spíše to jsou ve směs osobnosti, které něco dosáhli ve své práci a většina rozhovorů je tak tematických. Jsou někteří, kteří mluví i o svém osobním životě, ale třeba v rozhovoru s profesorem Koukolíkem je jediná osobní informace ta, že jeho manželka je také lékařka.
Soustředíte se spíše na české autory nebo překládáte knihy ze zahraničí?
V posledních čtyřech až pěti letech se ten poměr výrazně změnil. Předtím naprosto převažovala překladová literatura, asi nejvíce z anglicky mluvících zemí. Vycházelo u nás ale i hodně japonských autorů nebo jsme překládali z takzvaně menších jazyků. Teď v posledních letech jsme začali více vydávat původní české autory, tam bych třeba vzpomněl na tu novou edici Tvář. Je to dané i generační obměnou našeho redakčního kolektivu. Myslím, že už jsme se nějakým způsobem etablovali, a přece jenom už okruh našich čtenářů očekává, že u nás ti mladí čeští autoři vycházejí a ty knihy jsou teď i úspěšnější.
Proč se to změnilo před těmi 4 lety?
Jsou tam dva důvody. První je, a to platí i pro non-fiction, že pokud se mohu rozhodnout mezi stejně kvalitním dílem překladovým a původním, tak se snažím propagovat české autory. Druhým jsou důvody ekonomické, protože překladový titul je výrazně finančně náročnější. Musí se předem platit poměrně drahá licence a jsou tam navíc náklady na překlad. Mnohé knihy se poté nedají vydat v menším nákladu než 2000 výtisků, protože cena by už byla příliš vysoká.
Jak podle vás vypadá kvalitní literatura?
Existuje mnoho názorů. U non-fiction bych viděl hlavními kritérii kvalitu, věrohodnost, ověřené informace a pokud se jedná o vědeckou publikaci, tak skutečně zachování vědeckého principu a postupů. Na každé téma je možné najít na internetu desítky publikací a pokud je to téma, kde nejsem odborníkem a není pro mě zárukou jméno autora, protože ho neznám, tak je pro mě nejdůležitější, kde kniha vyšla.
Jak se změnilo nakladatelství Vyšehrad za tu dobu, co od roku 1934 funguje?
Myslím, že došlo k velkému rozšíření edičního plánu. Máme řadu edic, které pokračují z 70. a 80. let, jako edice Historica nebo Reflexe. Vzniklo ale také mnoho nových – edice Rozhovory nebo Zdraví a životní styl. Úplně jiný Vyšehrad byl ve třicátých letech, kdy byl poměrně malým nakladatelstvím. Celkem velký rozmach měl paradoxně za druhé světové války, kdy se nemohla vydávat překladová literatura zemích, s kterými bylo Německo ve válečném stavu. Ale bez obtíží se vydávala česká klasika a próza. Pak došlo k přeryvu nebo prakticky likvidaci v roce 1950, kdy řada redaktorů byla zatčena a vyhozena, a došlo tak k velikému útlumu. Ale tradice Vyšehradu, na kterou jsme navazovali, byla z těch 70. a 80. let, kdy se přes spousta omezení podařilo vydat řadu kvalitní literatury. Například první Medvídek Pú vyšel u nás v nakladatelství Vyšehrad a velká jména jako Waltari nebo Saint-Exupéry také. Několik těchto Longsellerů jsme převzali z této doby a vydáváme je doposud.
Co si má čtenář představit pod pojmem Longseller?
To je kniha, která je dlouhodobě v prodeji, např. Saint-Exupéry a jeho Citadela, která vyšla už v minimálně 15 vydáních nebo knihy od Waltariho a Franze Werfela. To jsou knihy, které se vydávaly v 60. a 70. letech a vycházejí i teď.
V roce 2018 proběhla akvizice Albatros, jak vás to ovlivnilo a co se změnilo?
Z hlediska nakladatelství se nezměnilo to nejdůležitější a to je ediční plán. To byla pro mě podmínka a příslib, který musím říct, se zcela naplnil. Byla nám tu zachována ediční svoboda. Jsme tu také trochu od toho, abychom dělali čest a tradici značce a vydávali knihy, které získávají ocenění, kterým je možné se prezentovat na veřejnosti.
Musíme si na ty knihy samozřejmě vydělat, což jsme do té doby museli ale taky. Pro mě byla obrovská výhoda, že se nemusím starat o spousta věcí, které tady v rámci veliké firmy prostě fungují. Nemusíme se starat o velkoobchod, právní oddělení, výrobní oddělení… Jako malá firma jsme si to museli dělat sami, ale tady jsou velká specializovaná oddělení a ty možnosti jsou pak zcela jiné, ať už v distribuci, logistice nebo vybavení. Je prostě rozdíl, jestli nakladatelství má obrat 40 milionu nebo miliardu. Další důležitou věcí je, že jako silný hráč na trhu máme zcela jiné vyjednávací podmínky vůči obchodním řetězcům.
Myslíte, že v dnešní době stále platí, že čtenáři vybírají knihu podle obalu?
Je velmi zajímavé, že u nás pořád platí tradice, že čeští čtenáři oceňují opravdu hezky vydané knihy. Zahraničními nakladatelé se vždy diví, že kniha, co v Německu nebo ve Francii běžně vyjde v paperbacku s černobílou obálkou, u nás vychází ve vázání s přebalem. Ptají se, proč to děláme, ale naši čtenáři to tak chtějí. I u žánru jako detektivky se ty brožované knihy stále moc neprosazují nebo ne tak, jak bych to řekl ve srovnání dříve jmenovanými zeměmi. Lidé chtějí mít doma knihy v knihovně. Jiným problémem je, že lidé nemají problém s penězi si knížky kupovat, ale už je nemají kam dávat. To je i jeden z důvodů, proč jsou dnes více oblíbené audioknihy nebo e-knihy.
Myslíte si tedy, že zde pořád zůstane ta touha knihu vlastnit, naplnit si doma knihovny nebo že převládnou e-knihy?
Tištěná kniha je a bude pořád dárkem. Mohu dát někomu dárkový poukaz na stažení audioknihy, ale přece jenom to není úplně ono. Ve Spojených státech a Velké Británii byl nárůst e-knih o mnoho let dříve, a i tam se to ustálilo někde mezi 15-18 % a dál to neroste. Takže když si vzpomenu na trendy před 10 lety ve Frankfurtu, kde se téměř každý novinář ptal, kdy se přestanou tisknou knihy, tak to podle mě nenastane. Ten poměr se myslím už nějak vyrovnal. Stále je tu velký nárůst audioknih, ale člověk musí číst mezi řádky. Když někde píšou o stoprocentním nárůstu prodeje audioknih, tak to třeba znamená z 1,5 % na 3 %.
Ve světě probíhá krize, ať už to byla pandemie onemocnění Covid-19 nebo teď válka na Ukrajině. Jak vás to ovlivnilo?
V době covidu jsem velmi ocenil, že jsme součástí velké firmy, protože když je bouře na moři, tak je lepší být ve větší lodi. Před tím vším jsem si říkal „Tenhle růst musí někdy skončit, krize určitě přijde,“ ale to jsme nikdo netušili, že to bude takhle. Covid byl naprosto specifický tím, že v jednom okamžiku nám vypadlo 85% republiky zavřením knihkupectví. Ale díky poměrně masivní podpoře ze strany státu bylo mezi lidmi stále hodně peněz. Tam spíš byl problém ten, že lidé si chtěli zboží a knihy kupovat, ale neměli jak. Logicky tak nastal obrovský nárůst e-shopů, mnozí knihkupci si otvírali vlastní e-shopy a úspěšně v nich pokračují. Tim, že jsme měli úspěšně roky a měli jsme rozumná opatření, která jsme udělali v roce před covidovém, tak si myslím, že jsme to tu přečkali velmi dobře, a naopak jsme vyšli z toho posílení.
To, v čem žijeme teď, je něco úplně jiného. Každý měsíc zjišťujeme, jak vypadá situace na trhu a jak se knihy prodávají. Je to totiž teď zcela obráceně. Obchody jsou otevřené, zboží je spousta, ale řada lidí musí výrazně počítat, co si může dovolit a co ne. V předchozí krizi v roce 2008–2011 jsem si všiml, že nejhorší situace byla na začátku, kdy nastalo negativní očekávání. V situaci, kdy se ještě nikomu nic špatného nedělo, ale byla tady hlavní zpráva „Bude hůř!“, tak většina lidí změnila uvažování a začali šetřit.
Doufám ale, že to bude stejné jako to bylo pro knížky v té době, kdy si hodně lidí řekla, je těžká doba. Auto si sice nekoupili, ale nebylo to tak špatné, aby si alespoň nepořídili tu knížku. V tomhle jsem takový optimista.
Probíhá teď i papírová krize, ovlivnila vás nějak? Museli jste třeba i odložit nějaké vydání titulu?
Museli, museli jsme i odložit vydání knížek, kterým při současných cenách vůbec nevycházela kalkulace. K tomu prudkému nárůstu začalo docházet zhruba v té druhé polovině minulého roku a cena papíru vzrostla asi až čtyřikrát nebo pětkrát. Pokud bychom to promítli do cen, tak kniha, která stála 300 korun, tak by stála 500 korun. Řada těch knížek by se stala neprodejnými. Museli jsme tak dělat řadu opatření, odsouvali jsme některá vydání, zvažovali jsme, co je možné vydat nebo dotisknout. Už na podzim minulého roku jsme přistoupili k řekněme dost významnému zdražení. A jsme rádi, že to ten trh většinou unesl.
O čtenáře jste tedy nepřišli?
Ne, nepřišli.
Jak si podle vás vede český trh oproti zahraničnímu?
Stále výborně. V rámci setkávání s představiteli jednotlivých profesních svazů ve Frankfurtu jsme porovnávali naši situaci a často se na nás dívali jako na zázrak a divili se, jak je možné, že se v takhle malé zemi prodá tolik knížek a v takových nákladech. Je i taková korelace, že čím více na sever, tím více se čte. Nechtěl bych být nakladatelem v Řecku nebo Portugalsku, to musí být opravdu náročné. Pro malou jazykovou oblast je ale obtížné vydávat menšinové žánry, což vidíme například na Slovensku, kde se prodává poměrně nezanedbatelné množství našich odborných knížek. Na Slovensku ta kniha totiž vyjít nemůže. My jsme schopni vydat v nákladu 1500, ale u nich by byl náklad 500 nebo 600 a to už se kniha nedá vydat tak, aby cena byla přijatelná. Tady někde se to láme, těch 10 milionu, více vysokých škol a univerzitních měst. Možná je tady i větší poměr čtenářů, kteří čtou náročnou literaturu.
Jaké jsou nejúspěšnější knihy z vašeho nakladatelství?
Úplně nejúspěšnější kniha byl rozhovor s profesorem Pavlem Kolářem Labyrint Pohybu, které se prodalo aspoň 120 000 kusů a stále se dotiskuje. Z knih posledního roku je to kniha Novinářem v Číně Tomáše Etzlera, který pro nás píše další pokračování. Celkově jsou velmi úspěšné ty knihy Rozhovorů.
Jaké novinky teď chystáte ke konci roku, na co se mohou čtenáři těšit?
Teď jsme vydali velkou první autorizovanou biografii tibetského Dalajlámy a vychází teď i tituly v edici Tvář, z kterých jsem přečetl knihu Jiřího Klečky Papírové domky, která se mi velice líbila, nebo Raci v hlavě a Lincolnova dálnice. Z těch odbornějších vychází například Zkouška sirén od Přemysla Ruta, která se věnuje česká hudbě od 60. let do současnosti a je třetí dílem antologie české autorské písně.
Titulní foto: Pixabay.com
