Vhled do světa, kde se jinakost neodpouští

Jaké je vyrůstat jako zženštilý homosexuální chlapec s nešťastným jménem v neúprosném prostředí francouzského venkova? Už z podoby jmen lze vytušit, že je kniha dílem autobiografickým. Louis, rozený Eddy Bellegueule (v překladu krásná tvář nebo „držtička“), své zážitky z dospívání popisuje velmi živě a otevřeně a vědomí, že nejde o fikci, intenzitu dále posiluje. Čtenáře, který s drsnými podmínkami života na venkově nemusí být seznámen, v mnoha momentech román až zhnusí a donutí přemýšlet o nešťastném osudu utlačované jinakosti, ale také o původu nenávisti, kterou v sobě venkované, odstřižení od zajištěné městské společnosti, nosí.

„Na dětství nemám jedinou šťastnou vzpomínku,“ začíná Louis první kapitolu. Přestože úvodní tvrzení v následujících řádcích poněkud zmírní, román opravdu pokračuje v duchu naprosto nešťastného osudu. Jak autor poznamená: utrpení je totalitní. Jeho vzpomínky na dětství tak nepředstaví téměř žádnou situaci, kdy by byl bezpodmínečně šťastný.

Souboj s přirozeností

Hned v úvodu si čtenář udělá obrázek o pozici, jíž v hierarchii prostředí základní školy nešťastný hrdina románu zastupuje. Eddy je šikanovaný za svou vizáž, ale hlavně způsob vystupování. Jeho zženštilá gesta a afektované reakce jsou snadným terčem vrstevníků, na školních chodbách proto často trpí nechtěnou pozorností dua starších hrubiánů, kteří ho drsným způsobem ponižují a fyzicky týrají. Eddy však k šikanujícím hochům necítí zášť, kritizuje místo nich sám sebe, všechny těžkosti bere jako svou chybu, trest za svou divnost a jinakost, které by se rád nadobro zbavil.

Vlastně celé období vyššího stupně základní školy, jemuž se většina děje románu věnuje, hledá Eddy způsoby, jak „vyléčit“ své neduhy a přiblížit se „normálním“ lidem. Tráví tak čas s ostatními hochy zabíjením času na zastávce, na homofobní urážky reaguje nechápavě – nic divného s ním přece není – nebo se snaží přibrat, aby nebyl zostuzovaný za svou rachitickou postavu. Nutí se i do vztahů s dívkami, přestože bojuje s vědomím, že ho opačné pohlaví nevzrušuje a postupně si uvědomuje, že zřejmě bude tou „buznou“, za kterou ho vrstevníci často označují.

Jeho snahy o zapadnutí do kolektivu však téměř vždy zkolabují na Eddyho neschopnosti změnit své chování. Jak autor píše, svá afektovaná gesta a reakce neovládá, jsou pro něj přirozené, stejně jako sexuální přitažlivost k mužům. Eddy tak vždy skončí s neúspěchem a často i veřejným ponížením, které jeho boji sama se sebou nepomáhá.

Jako únik ze strastiplného období základní školy a zároveň šanci opustit nenáviděnou rodnou obec, se nabízí možnost studia na uměleckém lyceu v krajském městě, ke kterému se Eddy dostává přes školní dramatický kroužek. Po úspěšném přijímacím řízení tak kniha končí Eddyho nástupem na novou školu spojeným se stěhováním na internát.

Nová škola, jak autor píše v poslední kapitole, nebude procházka růžovým sadem. Eddy je na první pohled stále jiný než jeho spolužáci. Nová šusťáková bunda, o níž by se vesničtí chlapci poprali, je městským vrstevníkům pro smích, podobně jako jeho neexistující ústní hygiena, Eddy však cítí, že se dostal do prostředí, kde konečně může objevovat, kým je, může být sám sebou. Dostal se do prostředí, kde, jak sám poznamenává, všichni jeho spolužáci, se svými kabátky a zdravící se objetím, sami vypadají jako „buzny“.

V pasti venkova

Edouard Louis píše román jako analýzu prostředí, v němž jako chlapec vyrůstal. Přestože čtenář může při čtení cítit silné antipatie vůči většině postav, které se k mladému Eddymu chovají necitlivě, nespravedlivě, a často i násilně, sám autor přímou kritiku neuděluje. Vnímá obyvatele vesnice jako oběti okolností. V průběhu knihy se postupně věnuje členům své rodiny, rozebírá jejich charaktery a hledá příčiny jejich útrap, jež vedly k životu v bídných podmínkách.

Vesnici ukazuje jako past, ze které je těžké uniknout. Muži si užijí léta zahálky na škole, po nichž nastoupí do lokální továrny, která zaměstnává většinu přilehlého okolí. U pásu se lopotí, nadávají na městské elity, imigranty a homosexuály. Stejně se pak vyjadřují doma před dětmi, které berou rétoriku rodičů za svou a aplikují ji opět ve školách. Ženy pracují jako uklízečky či prodavačky a ve volném čase se starají o své chotě zničené z úmorné manuální práce.

Vymanění se z odvěkého koloběhu je paradoxně jakousi nedosažitelnou metou. Eddyho otec synovu jinakost nesnáší, touží, aby byl jako ostatní chlapci z vesnice a nemusel mu tak přidělávat starosti. Zároveň však vnímá jeho výstřednost a lásku k divadlu a knihám jako známku naděje, že by se mohl jednou stát vzdělancem nebo politikem, tedy příslušníkem jiné společenské třídy, kterou sám nenávidí, ale ve skrytu duše zřejmě obdivuje.

Román poukazuje na obrovskou polarizaci francouzské společnosti a dává tušit, že místo oblíbeného hledání rozdílů mezi západem a východem Evropy je na místě spíš studium odcizení obyvatel velkých měst a venkova. Že se Eddy Bellegueule z pasti dostal a stal se Edouardem Louisem, lze vyvodit ze samotné existence knihy Skoncovat s Eddym B, krutý venkov ovšem v pasti drží tisíce dalších potenciálních talentů. Román funguje jako sice drsná, ale zároveň velmi citlivá sonda.

Louis prostředí i postavy analyzuje, ale nehodnotí. Dílo nepůsobí jako autorův pokus o vyrovnání se s minulostí, na to je jeho přístup až příliš vyrovnaný. V jeho psaní není cítit zlost, spíš snahu o autentické představení poměrů v rodné vesnici. Než veřejně ponížit své staré spolužáky nebo členy rodiny, chce zprostředkovat autentický vhled do venkovského sociálního systému. Podobné sondy za hradbu sociální bubliny společnost potřebuje, a jak je při mnoha příležitostech vidět, nejen ve Francii.

LOUIS, Edouard. Skoncovat s Eddym B. Z originálu En finiravec Eddy Bellegueule přeložila Sára Vybíralová. V Praze: Paseka 2017. ISBN 978-80-7432-869-5.

Text vznikl  na semináři Jiné žánry pod vedením PhDr. Jany Čeňkové, Ph.D.