Kouzlo bezvýznamnosti

Poslední román Milana Kundery vyvolává mnoho otázek, provokuje čtenáře nejen obsahem svého sdělení, ale především způsobem vyprávění a netypickou kompozicí. Je nekorektní a svým způsobem provokativní, stejně jako sám autor. Milan Kundera je nejen v poslední době předmětem četných diskuzí, kritik a polemik, zejména v českých kruzích. Často se o mluví o nedocenění a zneuznání spisovatele světového formátu jeho vlastními krajany. Pro studium Kunderovy literatury ve své pravé podstatě je zřejmě třeba oprostit se od postavy autorovy, jak ostatně nabádá sám Kundera. Jeho tvorba románová a esejistická je vskutku obdivuhodná, a především nesmírně důležitá v rámci tvorby jakési české literární identity. Je příznačné, že takový spisovatel se rozhodl od jisté doby psát svá díla pouze francouzsky. Jistě je pro leckoho obtížné oprostit se při četbě Kunderových románů od jeho osobnosti a jeho minulosti. Pokud se nám to však podaří a budeme se držet do jisté míry autorových „instrukcí“ otevírá se nám nevídaná možnost nahlédnout do umění románu v jeho mnoho vrstevnatosti a nevšední kráse.

Je třeba se ptát, jakou funkci má román Slavnost bezvýznamnosti. Útlý svazek, vydaný poprvé v italském překladu v roce 2014, může vypadat jako celkem bezvýznamný způsob, jak zakončit své životní literární dílo. A zřejmě právě v tom tkví nadsázka a důvtip díla. Český překlad obstarala velmi zdařile Anna Kareninová a vydalo již tradičně brněnské nakladatelství Atlantis v roce 2020. Sedm krátkých kapitol představuje několik hrdinů, několik událostí a nespočet významů. Řeklo by se, že je zřejmě praktické číst Kunderovo dílo v patřičně zvoleném kontextu, avšak právě na to je autor evidentně připraven. Jeho odpůrce uklidní dílo jako odfláknuté a nesmyslné. Jeho fanoušky zaujme originalitou a nadsázkou a nadšencům a znalcům Kunderova díla nedá spát. Jeho mnoho-vrstevnatost a především mnohovýznamovost, která se však absurdně ztrácí cele v bezvýznamnosti, je příšerně dvojaká a zároveň podezřele uklidňující. Čtenář se ptá, proč se o tom vůbec píše a jak spolu vše souvisí. Může souviset a nemusí. Jedná se o životní etapu, o jakousi črtu ze života několika přátel? Je zřejmé, že to by bylo příliš málo. Způsob vyprávění, ať je to jakási autorská suverenita, kdy se vypravěč ostře obrací přímo na čtenáře, aby mu připomínal či ho nachytal, nebo příznačné autorovo filosofování, je specifický a jeho rytmus může napovědět leccos o jeho významech. Či máme říci: „bez-významech“?

Postavy románu nám samozřejmě mnoho napovědí o jeho obsahu, tak tomu v Kunderově díle bývá zvykem, jelikož jeho postavy jsou zkrátka skvěle propracovanými charaktery, které žijí vlastním životem a vlastním příběhem. Zde můžeme hledat klíč k odloučení autora od jeho textu. V Slavnosti bezvýznamnosti se setkáme s kruhem přátel z prostředí Paříže. Jejich bezvýznamné problémy se zrcadlí v jejich zdánlivě bezvýznamných životních poutích. Mladý Alain filosofuje o ženském pupku a staví ho do středu erotického zájmu, když staré „hodnoty“ (stehna, zadek, poprsí) byly zatraceny. Tak činí dnešní radikální doba, která si žádá stále větší míru extravagance.  Zároveň ho pronásledují matné vzpomínky na postavu matky, která je s otcem opustila krátce po jeho narození. Alainův přítel Charles a jeho přítel a kolega Kaliban, nezaměstnaný herec, pracují společně jako číšníci na koktejlech. Kaliban, zřejmě z rozmaru či pro nedostatek pozornosti, si hraje na Pákistánce a mluví vymyšlenou řečí. Charles se začetl do Chruščovových pamětí, ze kterých uvádí četné citáty, tzn. román protkávají krátké kapitoly o Stalinovi a jeho spolupracovnících, významné, tíživě vážné historky jsou však naplněny ironií, absurditou, a právě onou bezvýznamností. Vážnost těch postav historie se rázem rozplývá, jsou jen dalšími postavami ve světě, který pozbyl vážnosti, když skoro všechny tradiční hodnoty vystavil opakovaným zkouškám. Můžeme to pozorovat třeba v postavě Alaina, zvláštní melancholie a stesk se u něho snoubí s něhou a láskou, kterou je schopen projevit a cítit, je schopen prožitku a jeho filosofující přístup k životu evokuje další dimenze takového prožívání. Avšak co zbývá mimo zážitek, mimo pomíjivou chvíli? Nerozbijí se společně s drahou lahví Armagnacu i smysl či význam jeho konání a filosofování? V čem tkví síla bezvýznamnosti? Možná právě v tom. V nepředvídatelné přítomné chvíli, která neustále znovu přichází, a my ji nemůžeme předem předpovědět. Podobně složité je pro čtenáře předpovědět, kam se bude ubírat další kapitola tohoto Kunderova díla. Zdánlivě nesouvislý příběh, který vlastně ani není příběhem, ilustruje pomíjivost lidskou, jako kdyby poukazoval na pomíjivost nastupující doby, která potlačila vážnost. Mnohdy bezdůvodná přetvářka, nesmyslné rozmary nebo nevyřešené palčivé problémy, to jsou nešvary, které ovládly mnoho lidí a jejich život se stal bezvýznamným, povrchním, plochým. Tak by se dala vyjádřit melancholie bezvýznamnosti ve vší krajnosti. Avšak je třeba nahlížet na ni také z druhé strany. V popření významu skrývá se popření vážnosti a tíhy života a prožívání. Bezvýznamnost jako osvobození, jako nadsázka a výsměch nad světem a jeho falešnou vážností. Je mnoho způsobů, jak číst a chápat Kunderův poslední román, a v tom se skrývá jeho podmanivé kouzlo.

Milan Kundera. Slavnost bezvýznamnosti. Překlad: Anna Kareninová. Brno: Atlantis 2020.

Text vznikl v rámci semináři Jiné žánry. Literární a kulturní seminář pod vedením Jany Čeňkové.